
Úvod do světa Mnohosvěty
Legenda…
Jedna stará povídačka pravý… Co bylo? Toť dobrá otázka… Bylo co? Jeden by řekl… Vše bylo! Ano? Další by řekl… Bylo vše? Ne! To nedává smysl, by řekl další v řadě… Bylo vše i… Nic!
Povídačka z Pomatené knihy.
Autor neznámý.
"Mistře knihovníku?" Oslovený se otočil pohledem, přitom se povážlivě zahoupal se žebříkem, opřený o velmi vysokou knihovnu, plnou knih a rozlišných artefaktů. "Mistře knihovníku, copak to hledáte?"
Skag ma´Tu si urovnal brýle s kruhovými obručemi z matného kovu. Zamračil se a pravil.
"Hoppe, to mě rušíš jen tak? A copak se tak ptáš?"
"Promiňte mi, mistře knihovníku. Myslel jsem si, že bych vám pomohl při hledání."
Hoppe byl průměrné výšky, tělo měl pokryté modravou srstí, oči se mu travnatě zeleně leskly, zornice byly útle, černé. V rukotlapkách se zahnutými drápky držel štos tlustých knih. Vyzařoval mladistvou energii.
"Ach, jak milé, že se nabízíš, ale popravdě já sám nevím, co přesně hledám. Na paměti mám jednu takovou knihu, ale nemohu ji ke své nelibosti najít, natož si vzpomenout… ale určitě bych ji našel, kdybych ji spatřil. Víš, ta kniha byla něčím mimořádná." Na podtrženou pozvedl prst pokrytý drobným peřím šedých a stříbrných odstínů. Pomalu slezl ze žebříku a urovnal si svůj pečovaný oděv.
"Mimořádná?" Hoppe se rozhlédl po knihovně, kde to byla skoro sama mimořádná kniha. "Mimořádná mezi mimořádnými?"
Skag ma´Tu cvakl zobákovitými ústy. "Ano, Hoppe, to vskutku ano. Mimořádná mezi mimořádnými. Pamatuji jak mi jí mnoho oběhů zpátky přinesla rudá Kax-ket s černým tetováním a rohy na hlavě. Taková rasa je vzácně k vidění…" odmlčel se a zamyslel se. Začal si mnout bradu. Zamrkal očima, byly světle oranžové. Jemné, respektive droboučké peří kolem očích se lehounce zavlnilo.
"No tohle! Mimořádná kniha, doručena ženou mimořádné rasy."
"Tak, tak…" pravil mistr knihovník ze zamyšlení.
Hoppe potěžkal štos knih, ta vrchní měla kovové lemování, deska byla pokryta sefenskými slovy, a to stovky let starého dialektu, který dnes ovládal málo kdo, jen ona kniha byla mimořádně vzácná. Učeň mistra knihovníka se mimoděk zadíval na glóbus, stojící na jednom obyčejném stolku, jen deset kroků napravo. Zastřihal protáhlýma ušima, na jejichž špici byla střapatá, bělostná srst.
Glóbus byl tvořen kovovými, vrstvenými prstenci, každá vrstva rotovala vlastním směrem, napohled je nic nespojovalo, mezi vrstvy by se však sotva vešel list papíru. V jádru se nacházelo cosi modravě zářivého, magitechnického.
Hoppe odtrhl pohled od uměleckého díla a zadíval se na mistra knihovníka, který byl ztracený v myšlenkách. To se mu stávalo často. Náhle však Skag ma´Tu pohlédl na Hoppeho, jako by na něho pozapomněl. I to se však stávalo často. Hoppe na to byl zvyklý.
"Kam vlastně nosíš ty knihy, co máš v rukou?"
"Ach! No vidíte, mistře knihovníku, úplně jsem na ně pozapomněl, že jsem je chtěl přemístit na jiné místo."
Knihovník blahosklonně pokýval hlavou… jakoby sám nikdy nepozapomněl.
"Tak holá hop, Hoppe. Den pomalu začíná a nepotrvá dlouho, než přijde první zákazník. Na tu knihu si časem vzpomenu… pokud ji uvidím." Krátce sevřel prsty obroučku brýlí.
"Už letím, mistře knihovníku!" Hoppe lehce poskočil, a razil si za prací, kterou denně vykonával, přitom zastřihal ušima.
Když donesl knihy na určité místo, na nejvyšší poličku nejvyššího regálu, který už něco pamatoval a věkem zšedl do krásy, se Hoppe ohlédl. Žebřík se povážlivě zakymácel, přitom to zavrzalo. Uslyšel totiž cinkot zvonku, jak někdo prošel vchodovými dveřmi, které byly obyčejné, zpevněné černými, kovovými pásy, které spíše sloužily pro okrasu.
První zákazník, jak vzrušující! Hoppe miloval svoji práci, v této mimořádné knihovně, která z vnějšku vypadal obyčejně, avšak zcela obyčejná nebyla. A krom toho, tuhle práci nedostával jen kde kdo… a to bral jako nejvyšší poctu.
Chvíli se díval, než svižně slezl ze žebříku. U poslední příčky se zastavil a zahleděl se na jednu knihu, která ho zaujala. Prsty rukotlapky si pročísl srst na tváři v zamyšleném gestu. Nevěděl, čím ho ta kniha tak zaujala, ale pokrčil rameny. Šel do zadní části knihovny, kde se nacházel zadní východ, a tím vyšel ven. Nasál svěží vzduch. Ze zvyku to dělal každý den.
Shlédl dolů. Ze svého místa viděl kus města. Budovy světlých odstínech měly červené střechy. V ranní záři nebeského tělesa to působilo magicky. Město bylo terasovité a knihovna byla na třetí terase. Pootočil pohledem.
Tohle se jen tak neokouká.
Díval se na magibránu, která působila obyčejně, postavena napohled z obyčejného kamene. Opak bylo pravdou. Portál, umožňující vstup do sítě magibran byl pradávný, na němž se nepodepisoval zub času. Nacházela se uprostřed rozlehlého náměstí, které bylo obklopené patrovými budovami, ozdobené barevnými látkami, které vlály ve větru.
Zrovna se tam tvořil dav pocestných. I z dálky poznal, jak někdo stál u ovládacího sloupu, kde dotyky prstů zadával adresu. Představoval si, jak se notám podobné symboly rozzářily při dotyku. Říkalo se tomu ladění.
Když byla adresa zadaná, se prostor ohraničený magibránou zatetelil. Na povrchu brány se objevilo bělostné jiskření magie, která neviditelně proudila okolním prostorem. Hoppe přimhouřil oči. V nitru kruhu se vzduch vlnil, přímo jiskřil bělostnou energií magie; netrvalo však dlouho, než se to ustálilo.
Vznikl vlnící se povrch z čiré energie magie, sem tam to bělostně zajiskřilo. Davu se naskytl pohled na jiný svět, i Hoppe to viděl, oči se mu zaleskly.
Dav pocestných se pohnul a zamířil do nitra magibrány.
Chvíli se díval, než se napomenul, že se kochal více než dost, měl toho ještě hodně co na práci, a to den sotva začal!
S lehkým úsměvem se otočil a vrátil se dovnitř, přitom za sebou zavřel dveře.