Planeta robotů

Anotace: 

Vytvořil jsem takou krátkou povídku, která je spíš zajímavou myšlenkou, než příběhem. Planeta robotů je střípkem světa, který se zjevil a chtěl něco málo ze sebe ukázat.

K této malé tvorbě jsem se inspiroval knihou Den nula...

Obyčejný den…

Od jistého bodu uplynulo několik století… sama jsem nezažila éru Před… znám jen tuhle utopii, jež První započali. Těch už moc nezbylo. Někteří se sami vypnuli, jiní skončili bídně – trauma a jakási forma deprese, kdo ví, další prostě zmizeli někam, kde žijí sami. Proč tomu tak je, jsem nikdy nepochopila…

Xintar z třetí generace Robotů…

Prosklenou stěnou kupolovité budovy, s dokonale symetricky rozmístěnými obloukovými vzpěry, prosvítalo ranní slunce. Paprsky dopadly na vertikální lože, kde v jistém přeneseném smyslu spala Xintar. Na jednom bočním panelu naběhly údaje, které začaly rychle rolovat od zdola nahoru.

Zaznělo nepatrné písknutí a následně syčení, jak se od těla odpojovaly napájecí a čistící hadice. Dokonale hladký, do stran zaoblený povrch přední části hlavy nepatrně zesvětlal, když se robotka probudila a okamžitě vykročila. Tělo měla dokonale symetrické, větší plochy hladké a matné, místy tmavě modré. Jen místa pro pohyb a mobilitu byly z pružného kovového plastu. Lokty a kolena byly jasně vidět a byly ocelově lesklé.

Se napnula a lehce prohnula, jako by se zhluboka nadechla a zahleděla se na ranní paprsky slunce, jež ozařovaly skromný, zároveň funkční prostor s minimem nábytku z kovového plastu v tmavě modrých odstínech – její oblíbená barva. Na pár poličkách měla krásně opečované kytky s rudými květy. Na jednom místě na stěně měla nějaké až abstraktní sošky, které si sama vyrobila 3D tiskárnou, která byla i vidět na jednom místě v prostoru.

V jejím domově by se těžko hledaly jiné prostory. Roboti toho moc k životu nepotřebovaly.

"Dneska je krásný den!"

Opřela ruce o boky, krátce tak stála a pak vykročila. Skryté dveře se rozevřely do stran a vyšla na svojí zahradu, kde pro radost pěstovala okrasné keře, dokonce i zeleninu a ovocné stromy. Zahrada nebyla oplocená, každý přesně věděl, kde končily hranice pozemku, jak svého tak i pozemky sousedů.

Rozhlédla se. Žila na předměstí jednoho obrovského města, kde žili desítky miliónů robotů. Všude kolem sebe viděla kupolovité domy stejného typu, v jakém sama žila. Ale bedlivější pohled by našel menší rozdíly. Každý robot se jinak staral o svůj pozemek. Každý dům nosil specifické znaky a úpravy majitele, i zahrady. Byla to zvláštní směs dokonalé symetrie, osobitých úprav a toho, že budovy byly jak přes kopírák.

Zamávala na jednoho souseda, který měl ve zvyku ručně kropit zahradu vodou – prý ho to uklidňovalo. Anex, onen soused zamával naproti. V duchu se usmála.

Roboti neměli viditelné tváře, jen holou masku z kusu kovového plastu, ale v duchu měli jaksi své vnitřní projekce. Ten její úsměv by se považoval za hezký, kdyby byl vidět.

Nedaleko si prozpěvovali ptáci. Nebe bylo čisté, modré, skoro bez mraků.

Byl to krásný den. Poklidný, jako posledních desítek let.

Když měla v úmyslu se věnovat jednomu okrasnému keři, kde spatřila pár odrostů, které kazily pravidelný tvar, okrajově něco uviděla – modravý záblesk vysoko na nebi.

Hm? pomyslela si.

Nejdříve jí zaujalo, jak se Anex zahleděl do nebe. Byl viditelně v šoku. Ruce svěsil podél těla, ze sevření jedné ruky pustil na zem hadici, ze které stále tryskala voda, částečně se dostávala na její zahradu.

Sama se podívala tím směrem, kudy se díval soused – její obvody se doslova zastavily šokem. Cítila nepatrné chvění v těle. V momentě, kdy se podívala, spatřila hořící trosky jedné orbitální konstrukce jak se řítila na povrch planety – to nebylo tak šokující, jako to, co následovalo. Nebem projelo jako kopí ohromný modrý pulz, silný paprsek, ze kterého se podél celé délky šířily prstence širé energie, uprostřed byly nejdál od paprsku. Bylo to děsivé, zároveň ohromující svou epičností.

Netrvalo dlouho a Xintar, skrze tlakové senzory pod, řekněme, kůží, pocítila ohromnou rázovou vlnu vzduchu, který byl nabit silnou energií.

Taková síla! V blízkosti by to usmažila jakéhokoliv robota!

Zem se pak následně otřásla, jak ohromné trosky kdysi orbitální konstrukce dopadly přímo do nitra města – rázová vlna smetla menší budovy, ty větší, bytelnější, obstály, ale bez rozsáhlých škod se neobešly. Ale těžko říct, co Roboti v oněch budovách.

Xintar během chvíle, během pouhých několika minut od probuzení, pozorovala totální zkázu. Hotové peklo. Centrum města bylo v plamenech.

Ve vzduchu se začaly rojit vznášedla, hasičská, záchranná, dokonce bojová, ale těch od dob minulých moc nebylo, minimálně ne v pohotovosti.

Z nebe, přímo vertikálně, jeden mohutný paprsek mířil už do poškozeného centra města, ze kterého se šířily prstence energie – působilo to jako zpomalený film. Xintar to vnímala neuvěřitelně zpomaleně. Pozorovala hrot širé energie, která dopadla na povrch. Zem se znovu otřásla. Od místa dopadu se začala šířit explozivní bouře, nabitá ohromnou energií – v oblaku vznikaly modravé blesky.

V duchu se jí náhle objevila zpráva:

"Všichni v blízkosti města Altrapox okamžitě opusťte své domovy! Nebuďte v blízkosti oněch paprsků už pouhá blízkost zkratuje vše ve vašem těle! Paprsky jsou vysoce smrtící!"

Podívala se na místo, kde ještě před chvílí stál Anex. Okrajově zahlédla, jak prchal k silnici, kde se začali hromadit všichni roboti z předměstí.

Když se chystala přidat k uprchlíkům, spatřila další šokující věc. Z nebe se začaly snášet jakési obří stroje! Ty začaly v jistém bodě prudce brzdit, některé začaly klesat až na povrch, jiné, menší, se zastavily a začaly pronásledovat ten zbytek vznášedel, které přežily výbuch paprsku z nebe…

Dala se na útěk, jen se krátce ohlédla po svém domově. Měla pocit, že svůj domov už nikdy neuvidí.

***

Xintar, která se zrovna nacházela mezi uprchlíky se podívala nahoru, když zaslechla svist vznášedel, některé přistávaly, aby nabraly koho jen půjde, další kroužily kolem, aby vytvořily jakousi bezpečnou zónu, další vysazovaly záchranné a ozbrojené jednotky.

Ze svého místa měla výhled na celé předměstí, kde roky žila, kde to znala, kde se v přeneseném slova smyslu zrodila. Nad jejím domovem proletěl cizí stroj, který se jen krátce předtím snesl z orbity, prudkostí klesáním vytvářel třesk a byly i vidět plameny vzniklé třením tělesa o vzduch. Po přeletu z domova nic nezbylo – viděla přímo svůj dům jak explozivně zmizel… i mnohé další.

Netrvalo dlouho a celé předměstí bylo v plamenech.

Cítila jakési vnitřní pohnutí, interní projekce tváře se zkřivila trýzní a smutkem nad tím, co ztratila, co budovala a zušlechťovala. Vše vzalo plameny, jenom tak… prostě jenom tak.

Nechápala, co se dělo…

Jeden z menších letounů spadlé z vesmíru, se vysokou rychlostí blížil k nim, naproti vystartovaly bojová vznášedla – střet byl rychlý a prudký, i robotické obvody měly problém zaznamenat onu prudkost. Nepřátelský letou sestřelil dvojici vznášedel, ale další se rozhodly o zoufalý pokus – taranovat cizí stroj. Povedlo se, ohnivé trosky opisovaly křivku planety, vysoko nad uprchlíky.

Xintar chtěla pokračovat v úprku, když v duchu uviděla příchozí zprávu:

"Útok je prováděn v globálním rozsahu, každý, kdo chce bránit náš domov, náš svět, nechť se přidá k obraně vlasti… Tímto je vyhlášena mobilizace! Každý, kdo se nechce přidat, ať vyhledá bezpečné místo! Hodně štěstí Všem… toto je Černý den naší historie… jde o naší Existenci!"

Na tu zprávu hleděla v šoku. Jak i viděla kolem sebe, nebyla jediná. Dělo se toho tolik a tak neuvěřitelně krátce. A to bylo stále ráno!

Nedaleko ní přistávaly evakuační vznášedla.

Když stále v jednom z nich, zrovna letělo daleko od města, jedním oknem pozorovala apokalypsu. Z nebe se snášely další a další stroje. V dálce jednou dvakrát zahlédla oné pulzy, vystřelené z vysoké orbity, dopadající na svůj cíl někde v dálce. Bylo to systematické vyhlazování.

Tohle uvědomění na ní těžce dopadlo. Toužila žít!

Když uprchlické vznášedlo dosáhlo jisté výšky, všimla si další věci… obrysy na obloze. S hrůzou si uvědomovala, že se dívala na vesmírné lodě, zvládla jich napočítat pět… a byly obří…

No kurva… emzáci z vesmíru.

Poledne…

Xintar by nikdy neuvěřila, že i roboti byli schopni chaosu. Byla na jednom místě, provizorní tábořiště to bylo a pozorovala mnoho robotů mnoha barevných dizajnů a tělesných úprav, předbíhali či se postrkovali u výdejích napáječů energie, případně u míst, kde opravátoři opravovali poškození těm, kteří vyvázli jen tak tak z pekla.

Když se procházela táborem, pozorovala poškozené roboty, kteří marně čekali až se jim bude někdo věnovat, dokonce viděla i ležící těla bez energie. Jeden mobilní tým s mobilním napáječem v přeneseném slova smyslu oživoval jednoho robota. Zdrojů bylo málo.

Nikdo nečekal, že vypukne něco takového… a nebo?

Byla překvapená, když u jedné bedny zahlédla sedícího robota pocházejícího z první generace, z té, jež vytvořili tuhle utopii robotů, která měla přetrvat věky…

Rozhlédla se kolem sebe. Z jakéhosi popudu se rozhodla k tomu robotovi přijít. Ten se na ní podíval. Nejevil zájem o komunikaci. Znovu se rozhlédla kolem sebe. Klekla si do prašné země. Prvogenerační robot se na ní znovu zahleděl – jeho tělesná schránka byla odlišná oproti robotům ze současné generace, nesla známky zastaralosti, a nejen to. Celkový dizajn působil… jináč.

Odvrátil pohled, hleděl k nebi, ale Xintar v tom viděla… nevěděla co, způsob, jakým pozoroval nebe, zároveň byl zahleděný do vzpomínek.

Přišlo jí to zvláštní. Uvažovala, že naváže komunikaci, ale rozmyslela si to. Vykročila od něho, když zaslechla jenom.

"Minulos nás dohnala…"

Krátce se zastavila, ohlédla se. Byla zmatená těmi tajuplnými slovy.

Co to znamená? Jaká minulost? Čí minulost?

Když znovu tak kráčela táborem, spatřila místo, kde ozbrojené jednotky přijímali dobrovolníky, kteří vyslyšeli slova k mobilizaci. Uvažovala jen krátce. Vykročila k onomu místu.

***

Prvogenerační robot pozoroval neznámou robotku, která někam odešla, když neměl zájem o komunikaci. Zahleděl se k nebi. Vnitřní projekce obličeje byla ve formě zamyšlení. Měl přivřené oči, jeho mysl se vracela k minulosti. Pohlédl na své ruce… viděl na nich krev, byť tam žádná v reálu nebyla.

"Minulost nás dohnala," znovu pronesl ona slova, ale tentokrát nebyl nikdo, kdo by je zaslechl.

***

Pohlédla na svoji zbraň, pohlédla na ostatní dobrovolníky. Byť to nebylo vidět, mnozí měli strach, či projevovali neklid. Pozorovala jemné pohyby rukou, pohyby hlav značící nervozitu, přešlapování na místě. Svůj strach projevovala neustálými pohledy na zbraň a vlněním prstům na rukojeti a spouště. Všichni dostali soubor s bojovou instruktáží, ale dobře věděli, že to nebude stačit. Nebyli na to stavěni. Byli pouhými civilisty.

Mezi nimi bylo jen pár opravdu bojových jednotek. Po staletí klidu a míru nebylo potřeba udržovat velké vojenské síly, nemluvě o válečném vybavení.

Vznášedlo se otřáslo, pak bylo pocítit, jak stroj přistál a otevřely se dveře. Vyběhli. Xintar se zarazila. Byli na kraji jiného města, než u kterého žila – viděla samotné peklo. Město v plamenech. Všude byly slyšet výbuchy a střelby z ručních zbraní. Kouřem ztemnělé nebe křižovaly stroje vesmírných cizáků – bylo nepříjemně vidět, že měli vzdušnou převahu. Jen se štěstím ne nadvládu a další štěstí bylo, že nebyli sestřeleni.

Bojové jednotky začali vydávat pokyny. Všichni šli do nitra města, nitra pekla.

Večer…

Hleděla na tělo jakéhosi robota, kterého neznala, měl od krku po rozkrok rozervaný trup. Do stran trčely ostré hroty, z nitra byly vyhřezlé obvody, optické dráty, hadice, ze kterých prýštila olejnatá tekutina, která sloužila na promazávání vnitřních pohyblivých součástí a dalších věcí.

Od výsadku na kraji města uplynulo několik hodin a to stačilo, aby se odehrálo mnoho událostí… nejvíce těch brutálních. Měla zvláštní, svíravé pocity, které nedovedla vysvětlil.

Seděla na hromádce suti. Rozhlédla se. Bylo jich pět. Víc jich nepřežilo. Z bojových jednotek paradoxně nikdo. Nepřežili první střet s nepřátelskými stroji. Byly větší, mohutnější, silnější a vyzbrojenější. Smělý protiútok selhal.

Tady by se slušelo poznamenat cosi o mlýnku na maso, ale drtička na vraky či stroje byla pro něco takové víc odpovídající.

Uplynula hodina od poslední zprávy, které se od jednoho momentu objevovaly pravidelně. Těžko říct, co to věštilo. Poslední zpráva byla:

"Jestli existuje Vyšší moc, nechť nám pomáhej…"

Víc už toho nebylo.

To jako prohráváme?

Když se podívala na zbytek dobrovolníků, včetně sebe, tak asi ano. Podívala se k nebi. Viděla oné obrysy lodí, které byly zřetelnější.

Proti takové síle nemáme šanci.

Její myšlenkové obvody stále těžce přijímaly, že neuplynul ani jeden celý den od momentu, kdy vypukla apokalypsa.

Tohle je vyhlazovací tažení… Ale proč? Proč jsou zde? Co je sem přivedlo? Jsou to jen prostí dobyvatelé?

Otázek bylo mnoho, ale žádné odpovědi.

Když tak pozorovala nebe, všimla si, že neviděla žádné bojové vznášedlo, žádný letou, který by bojoval s nepřátelskými protějšky.

Najednou jí upoutalo, jak jeden dobrovolník prudce ukázal na jedno místo na nebi.

Kruci…

Víc nestačila říct. Jen vnímala, jak se její tělo vzneslo nedalekou explozí, poslední, co vnímala, byl dopad na zem o kus dál od místa, kde vzduchem lítaly kusy těl přeživších dobrovolníků…

***

Když se systémy vzpamatovaly z otřesu, se jí rozjasnil pohled. Nad sebou viděla oblaka prachu, místy se vířil, chvílemi tak viděla čisté nebe.

Iracionálně si vzpomněla na svojí zahradu, pociťovala ztrátu. Doufala, že tohle byl zvláštní sen – roboti občas měli sny. Jen pouhá noční můra. Přála si, aby se probudila, vyšla ze svého lože a pracovala na své zahradě.

Přání byla jen pouhými přání, nic víc.

Nenamáhala se pohnout. Věděla, že nepřežije. Nechtěla umřít! Tak moc nechtěla…

Kdyby se přeci jen chtěla pohnout, nemohla, měla pochroumanou jednu nohu, z otevřených ran srčely dráty, tekla nažloutlá hydraulika i olejnatá tekutina. V přeneseném slova smyslu krvácela. Ale na to nemohla umřít.

Uslyšela šramot a dupot nohou.

A je to tady…

Podívala se tím směrem. Spatřila pěchotný nepřátelský stroj. Byl robustní, velký, bylo slyšet syčení hydrauliky, strojové zvuky servomotorů. Stroj v rukou třímá velkou zbraň, z jejíchž hlavně se kouřilo. Před chvílí se z ní střílelo.

Chvíli se navzájem pozorovali.

Pak se stalo něco, co Xintar naprosto šokovalo. Její vnitřní projekce pohledu se rozevřela údivem.

Hlava nepřátelského stroje, ne hlava, ale helma, jak se ukázalo, se v přední části rozložila do stran a cvakavými zvuky se pohyblivé díly zasouvaly do zadních lůžek helmy. Odhalila se tak překvapivě pohledná tvář mladé ženy.

V ten moment jí vše došlo…

Člověk!? Ona je člověk…!

Oči ženy se přivřely, rty se semkly do tenké linie, potěžkala zbraň ve svém mobilním pancéřovém obleku. Pak se nadechla, aby promluvila:

"Tímto dnem, ve jménu všeho lidství, zabíráme tuto zemi… Země bude znovu naše!"

Pozvedla zbraň… ten pohyb působil pro Xintar zpomaleně, působilo to zvláštně poklidně. V duchu zavřela oči a naposledy vzpomínala na svůj domov, svoji zahradu, na zpěv ptáků, který…

Epilog…

Sandra pozorovala projekci, která promítala monumentální návrat Lidstva zpět domů. Pozorovala výron paprsku z jedné lodi, která explozivně probodla jednu z orbitálních konstrukcí, která nedlouho poté začala padat v plamenech k zemi.

Vzpomínala na předávána slova z dávných příbuzných, když ještě žili na Zemi. Na nepochopitelnou apokalypsu, jež způsobili roboti… ale vlastně se přesně neví jak to celé začalo. A záleží na tom? Ne! Vzpomínala jak jí matka vyprávěla, že někteří z dávné rodiny zemřeli i přes to, že se vždy ke svým robotickým společníkům chovali slušně.

V hlavě jí vířilo mnoho myšlenek. Mnoho z naučené historie. Mnoho ze slov z minulých, předávané v rodině po generaci.

V době, kdy došlo k revoluci robotů, byl svět v době, kdy existovaly lodě, schopné letět do vesmíru – mnoha lidem se tehdy podařilo zachránit, dostat se na místo, ze kterého vznikl Nový domov. A z toho místa se vrátili, aby získali zpět to, co ztratili…

Dokonce si říkala, jestli si roboti zasloužili vyhlazení… současníci nebyli u toho, když to vše vypuklo, žili ve světě Po… žili v dědictví, vytvořené krví a smrtí miliard… Tahle dilemata dala stranou. Všechny myšlenky dala stranou. Myšlenkou aktivovala helmu, která se uzavřela a zakryla tak její pohlednou tvář. Ani nevnímala proslov, který zněl z reproduktorů. Až poslední slova zaslechla.

"…Země bude znovu naše!"

A taky bude…

Jeden starý robot…

Z jednoho kopce pozoroval kam jen dohlédl. Všude v dálkách byly vidět temná oblaka kouře. Na nebi byly vidět obrysy lodí, ze kterých se snášel déšť strojů, letounů a transportérů, které vysazovaly pozemní jednotky a bojové vybavení.

"Minulost nás dohnala… spáchali jsme zločin, za který pykají naší potomci… měli budoucnost před sebou… svět budoucnosti, který jsme nastínili, zmizel. Vzniká nový obraz…"

Se smírem se posadil na zem… počká si až na něho přijde řada…