Romus: Život dědice - part I

Anotace: 

Příběh se odehrává krátce po povídce Zakázané setkání a postupuje časem jak Romus dospívá. Romus se stane novým dědicem Larethského městského trůnu, jednoho z upírských měst Severního kraje. Po obřadu, kdy se stal dědicem, se jeho život stal tíživým, zahalen pod stínem své matky - Nejvyšší pětice jej začala sledovat, matka jej sleduje, všichni mají svá očekávání, i lid Larethu. Pak mu do života vstoupí Tamarie...

Když Faria zmizela z mého života, když opustila nenáviděný domov, který jí byl vězením, jsem zůstal sám v paláci… s matkou, která se stala přízračnou. Skleslost, tíživost, ponurost… to vše dopadlo na palác i na celé město. Lid Larethu vnímá tíživou temnotu, jež plane z mé matky. Co Faria zmizela, jsem neustále pod dohledem. O pravé volnosti není řeč. A nejsem sledován jen matkou, ale i Nejvyšší pětice upřela na mě zrak.

Sledující oči neustále vnímám. Pozorují každý můj krok.

Každý ode mě něco očekává.

Matka…

Nejvyšší pětice…

Občané Larethu… ti ve mně vidí naději, že přijdou lepší dny, kdy tíživost zmizí. Mnozí ve mně vidí mého zesnulého otce…

Je to těžké.

Ale i přes tohle všechno, stále miluji svoji sestru, která nalezla štěstí u člověka. Kdo by to kdy řekl. Mám porozumění. Obdivuji její odvahu, že se rozhodla pro změnu. Že se po dramatu v Hraničním lese nevrátila, že nebyla odvlečena Hraničáři.

Kéž bych měl její sílu.

Nejsem ani hoden být následníkem městského trůnu… vždy si budu myslet, že trůn byl hoden mé sestry.

Ale po čase bych ani nemohl opustit domov, i kdybych chtěl… někoho jsem poznal… někoho, jež změnil můj život a svoji budoucnost vidím v lepším světle než kdykoliv předtím…

Byla to žena se zvláštně modravými rty…

Osobní zápisky,

ze života Romuse.

Prolog.

Romus nikdy neviděl matku tak zuřit. A to už zuřila posledních sedm dní. Rodinným palácem kráčela jako ztělesněná zloba.

Fario, má sestřičko, to jsi svůj domov tolik nesnášela?

Tu otázku si kladl poslední dny, od doby, kdy zjizvený hraničář, který přežil útok wraga, stvoření sloužící lovcům upírů, předal zprávu o tom, jak Faria uprchla s člověkem z Jižního kraje. Když se to dozvěděla matka, byla jako bouře. Celý svůj pokoj zdemolovala. V ten okamžik se zřekla vlastní dcery.

"Zrádkyně! Vlastní rodinu zradila!"

To byla první příčetná slova, která řekla, když se bouřlivý hněv změnil v klidnou, uvažující zuřivost. Mladý upír poznal, že ta klidná zlost byla horší, než když nespoutaně demolovala pokoj. Cítil z vlastní matky strach.

Éleán, Romusova matka, vládkyně města, členka Mahorů, vládců měst Severního kraje, kde panoval chlad v jakémkoliv ročním období.

Romus stál u vysokého okna. Díval se na město. Tmavé, strmé střechy se leskly námrazou. Kam se podíval, viděl vysoké věže, které se strmými střechami vypadaly jako hroty kopí. Palác byl vysoko dost na to, že ze svého místa zahlédl okraj Hraničního lesa, za kterým se nacházel Jižní kraj. Tam někde byla jeho sestra.

Na okraji zorného pole uviděl matku, jak k němu kráčela s rozhodným, dlouhým krokem. Dolní lem vladařského kabátu, celý tmavý, jako nejčernější noc, se dotýkal dlážděné podlahy, tvořený malými trojúhelníky s rudým glazurováním. Široké, nízké podpatky vydávaly rázné, klapavé zvuky.

Mladý upír, který měl za sebou čtrnáct cyklů života, se otočil čelem k matce, přitom polknul. Ta se zastavila tři kroky od něho. Měla zvláštní, nečitelný výraz. Její zlatavé oči se zahleděly do těch synových. Bylo pro něho zvláštní se dívat do jejích chladných očí – Faria zdědila barvu očí po své matce a ty byly vždy hřejivé a laskavé.

Romus znova polknul.

Éleán promluvila tichým hlasem:

"Teď jsi dědicem trůnu Ty, můj synu."

Ta slova vnímal jako bodnutí do duše. Jen s podivem sebou netrhl. Tušil, že se tohle stane, přímo se toho bál. Stál však nehybně až strnule, nezmohl se na slova. Matka to ani neočekávala. Prošla kolem syna, zastavila se a ještě dodala:

"Měla jsem to udělat už dávno."

Tentokrát sebou lehce škubl, ale to matka neviděla, ta totiž vykročila dál po chodbě, jež bylo osvětlené paprsky poledního slunce, prosvítající vysokými okny, tvořící světelné výřezy na podlaze, rámované stíny sloupů po stranách oken. Romus stál v jednom takovém výřezu. Omámený. Zaražený.

Tížilo ho vědomí, že se vše změnilo.

***

Uplynulo několik dní. Stál uprostřed pokoje, který patřil Farii. Dělal to každý den. Vždy stál uprostřed a díval se na balkon, nevěděl proč tak dělal, možná doufal, že ji uvidí jak přeleze zábradlí, jak to vždy dělávala. Věděl, že to se již nikdy nestane.

Rozhlédl se po pokoji. Zůstal takový, jak jej Faria opustila, ani matka s ním nic nedělala, prostě jej ignorovala. Stále cítil její přítomnost, ale ta se pomalu vytrácela – její vůně mizela, všímal si, jak se vše zanášelo prachem.

Necítil zlost. Ani zmatenost. Nic, kromě jedné věci. Pochopení.

Nenáviděla svůj život. Svůj úděl. Jak jsem byl jen slepý. Vlastní matka jí nenáviděla, a to proto, že byla jiná. Hm. To jsem i já. Ale ne tak, jako ona. Ach, má sestřičko, jsi šťastná? Nalezla jsi to, po čem tvé srdce prahlo?

Měl takový pocit, že ano. Nalezla. Usmál se. Naposledy se rozhlédl kolem sebe a vyšel z pokoje.

***

Z jednoho balkonu rodinného paláce sledoval hlavní nádvoří. Romusovi šedomodré oči, dědictví po zesnulém otci, kterého si nepamatoval, na to byl příliš malý, shlédly na jedno místo, kde uslyšel hlas své matky a několika dalších osob, které neznal. Podle insignií poznal vyslance z jiných měst.

Přivřel oči. Rukama sevřel hranu zábradlí, světle šedá kůže se pnula na kloubech. Tušil, kvůli čemu přišli, pomalu o tom věděl celý Severní kraj, o zrádkyni národa. Ta, která se spřáhla s člověkem a to mělo následky. Éleán se musela dost ohánět, aby zahladila čest a pověst rodiny.

Matčiny šedobílé vlasy vlály ve větru jako prapor temné zloby.

Vždy byla přísná, tvrdá, ale změnila se. Je teď přímo nelítostná.

V duchu se upínal na sestřičku. Zasněně měl přivřené oči.

Fario, měj se na pozoru. Ona bude po tobě pátrat. Bude nelítostná. Život máš v ohrožení. Doufám, že jsi někde daleko a v bezpečí.

***

Čas pomalu plynul. Strmé střechy byly pokryté sněhem. V paláci byl chlad. Pro člověka by to bylo nepříjemné, ale ne pro upíry, žijící v severních krajích kontinentu Tor´anor.

Na městském zamrzlém rybníku mladí upíři vykonávali kratochvíli na bruslích. V Zimní opeře zněly první symfonie operních pěvců. Zimní období nastalo. A to přinášelo změny v rutinách.

Romus kráčel rodinným hřbitovem, kde byly velké náhrobky z černého kamene, hrubé na dotek a s vyrytými jmény předků. Byly pokryty vrstvou sněhu a námrazy. Pod nohama mu křupal sníh. Měl to rád. Měl rád sníh. Pamatoval na zábavy s Fariou, na válení se ve sněhu, na procházky, často spolu navštěvovali hřbitov předků, obzvláště otcův hrob. Měl teprve za sebou dva cykly života, když otec umřel na vzácnou krevní nemoc – nemohl přijímat krev. To bylo před dvanácti cykly. Sestra mu vyprávěla, jak postupně chřadl. Upíři byli živy i z normální stravy, ale bez krve, dlouhodobě, chřadli.

Faria mu se smutkem v hlase vyprávěla o otci, jak byl silný, hrdý a vážený a jak pomalu slábl a chřadl… Vídal portréty svého otce, vnímal, když byl na vrcholu sil. Bylo to pro něho zvláštní. Přímo si ho nepamatoval, ale zároveň měl na očích obrazy s jeho podobiznou. A nešlo si nepovšimnout, že se mu začal více a více podobat, jak pomalu dospíval.

Došel k otcově náhrobku. Poklekl na koleno, rukou vymetl sníh z kamene, tvářil se smutně. Začal, tiše, vyprávět o posledních událostech, vyprávěl pak o Farii, o tom, co udělala. Vše.

Od útěku sestry poprvé navštívil otcův hrob.

Vydechl oblak páry. Krátce se nadechl nosem, pak tiše promluvil:

"Otče, co by jsi udělal, kdyby jsi zjistil, že Faria uprchla s člověkem? Uprchla by, kdyby jsi žil? Bylo by dnes vše jinak? Trápí mě to, otče. Nezlobím se na ní, na sestřičku. Rozumím jí. Jediný z celé rodiny. Z celého města. Nebyla tu šťastná, otče, ona jej nalezla, štěstí," uchechtl si, "štěstí u člověka, osud je zvláštní, láska je zvláštní."

Chvíli se díval na vyryté otcovo jméno. Rofel… Příjmení bylo zakryté sněhem.

"Otče, matka se zlobí, na Fariu, tak moc, že život mé sestry je v ohrožení. Nevím, co mám dělat. Učinila mě dědicem trůnu. Brzy to bude oficiální.

Od té chvíle, kdy zjistila, co Faria udělala, se matka změnila," vydechoval obláčky páry, měl přivřené oči, "stala se nelítostnou. Ztemněla. Jde z ní strach. Všichni to vnímají… bojím se následků…"

Vstal. Shlédl na náhrobek. Z nebe se pomalu snášely k zemi vločky sněhu. Panovalo tísnivé ticho. Panovala ponurost. Vše působilo až bezbarvě. Bez života.

Otočil se a vykročil k černým, dvoukřídlím dveřím pobitými pásy zčernalého železa.

***

V rozlehlém výklenku seděla dvojice mladých žen, dvojčata, hrály na houslích jednoduché, zároveň hluboké melodie.

Romus se zavřenýma očima poslouchal oné melodie, které prostoupily jeho bytím. Identická dvojčata hrála dle emočních momentů a nálad v protáhlé místnosti s vysokým stropem, s lustrem, který působil přehnaně dramaticky – planoucí svíce byly vysoké, pokryté tekoucím voskem.

Na protáhlém stole z šedého mramoru, leželo spousta jídla a lahví Šarlatového vína. Místy byly vidět zvláštní lahve tvarů kapek – jejich obsah byl hutný, karmínově rudý. Čistá, vydestilovaná krev z maumů, z velkých, chovných zvířat s dlouhou srstí, jinak žijících v chladných planinách ve velkých stádech. Maumové patřili k jedněm z mála zvířat, jejichž krev mohou upíři pít.

Otevřel oči, když melodie ztemněly. Měl pocit, že se ochladilo. Do místnosti vešla jeho matka. Bez okolků si sedla u čela stolu. Páry očí hostů se stočily ke čelu tabule, kde se Éleán pohodlně opřela o polstrované opěradlo. Sluha v šedém oděvu a s rudým opaskem, jež sloužilo pro kontrastní okrasu, nalil do připravené sklenky Šarlatové víno – bylo správně vychlazené.

Romus si všiml jak hosté polkli, viděl na nich strach. Zahleděl se na matku. Další sluhové začali obsluhovat hosty, jeho nevyjímaje, jedna služka s krátkými vlasy, mu nalila lehčí variantu Šarlatového vína.

Éleán pozvedla sklenku, chladným pohledem se zahleděla na hosty z různých šlechtických rodin, bez jediného slova se napila – byl to zároveň signál, že ostatní se mohou napít též, následně hodovat. Všichni upili ze svých sklenic. Byla to v tom jistá upjatost.

Oběd působí tak nepřirozeně. Upjatě. Všichni se přetvařují.

Sám se napil. Na jazyku cítil tóny krve. Keře Šarlatového vína rostla v černozemi smísené s ředěnou krví maumů, plody byly tak vždy zdravé a plodné. Víno jako takové se pak míchalo v různých poměrech s krví, a nejen z maumů. Tváře se mu začaly lehce červenat, jak začal působit alkohol. Vnímal ten hřejivý pocit.

Oběd pokračoval v tichu. Nikdo se neměl k tomu promluvit.

Zlatavé oči Éleán se stočily k Romusovi, přivřela víčka v zamyšleném gestu. Napila se vína a pokračovala v jídle. Mladý upír si okrajově všiml onoho zvláštního pohledu.

Nač asi myslí. Je tak nečitelná.

Melodie houslí se linuly prostorem, byly hutné, ponuré, s podtóny něčeho temného.

***

V krbu pokoje plápolal oheň. Jazyky olizovaly prostor kolem sebe. Plameny srčely. V pokoji panovalo šero, narudlého světlo se šířilo z krbu, spolu s teplem. Dnešní noc byla přímo mrazivá.

Okna byla pokrytá sněhem a námrazou. Venku duněl blizard, který přišel od dalekého severu, kde byla věčně zmrzlá zem a ledové stěny.

Obláčky páry vycházely z pootevřených úst. Protáhlé špičáky se vlhce leskly. Šedomodré oči odrážely svit plápolajícího ohně v krbu. Romus se díval do vysokého zrcadla, uhladil si oděv následníka. Černý kabát s rudým prošíváním. Krejčí jej dneska dokončili, matka, po jedné služebné, nechala poslat kabát do jeho pokoje.

Zítra. Zítra budu oficiálně jmenován následníkem trůnu.

Cítil se divně. Nepatřičně. Nikdy tohle nechtěl.

Tohle mělo patřit tobě, sestřičko. Nechci to. Nechci být následníkem městského trůnu. Nehodím se na to, ty ses na to hodila lépe, byla by z tebe dobrá vladařka.

Myslel na svou sestru. Myslel na ní často.

Fario.

Podíval se na krb, kde jiskřily plameny. Teplo mu příjemně hřálo na tváři. Svit ohně zjemňoval jeho rysy.

Pohled vrátil k zrcadlu.

Fario…

***

Mladý upír kráčel po chodníku, tvořený z trojúhelníkových dlaždic z černého kamene. Měl rozpažené paže, prsty se dotýkal rudých květů zdobných keřů, rostoucí v rodinné zahradě.

Vítr byl rázný, vlál krátkými vlasy mladého upírá, mával lemy černého kabátu s rudým prošíváním – honosný oděv hoden následníka. Romusovi se leskly šedomodré oči. Podíval se na šedavé nebe, kde se tvořily mraky, z nichž se lenivě snášely vločky sněhu. Byl to dozvuk včerejšího blizardu.

Zastavil se. Díval se na šedivé nebe, myslel při tom na sestru. Podíval se před sebe. Složil paže podél těla. Hleděl na vzdálené místo, na kraji zahrady, kde čekala jeho matka a pětice zástupců Nejvyšší pětice – Svrchovaných vládců Severního kraje, Nejvyšší z Mahorů, vládců měst. Zástupci budou svědky oficiální ceremonie, při které se stane následníkem městského trůnu.

Fario, ať jsi, kde jsi, věř, že tě budu mít vždycky rád.

Vykročil vpřed.

Z nebe padaly vločky sněhu. Padaly lenivými oblouky, v poryvech větru, pomalu, v klouzavých pohybech, klesaly až k zemi. Cítil chladivé dotyky vloček. Pomalu se přibližoval k místu, kde čekali. Matka na něho upřela pohled. Ve svém tmavém oděvu vypadala královsky, vyzařovala sílu, která nutí k pokoření. Její zlatavé oči se leskly, ve světle šedé pleti vynikaly.

Matko…

Pokračoval až došel k místu. Zástupci Nejvyšší pětice stočili pohledy na jeho osobu. Jejich oči byly chladné, hodnotící. Každý z nich měl jedinečné insignie svého města a honosné oděvy.

Romus zatěkal očima mezi dvojicí mužů a trojící žen, mezi nimiž vynikala jedna v oděvu v jemně žlutých odstínech – kolem pasu měla opasek karmínového odstínu, sytá, rudá barva tvořila silný kontrast oproti jemným tónům oděvu. Romus, aniž by chtěl, upřel oči do těch jejích, byly kouřově šedé, líčené tenkými stíny.

Kouřově šedé oči byly pronikavé, mladý dědic měl pocit, jako by pronikaly do jeho duše. Zamrkal a zahleděl se na matku, která mávla rukou jeho směrem, pronikavě se na něho dívala. Její oči působily bezduše.

Cítíš ke mně vůbec něco? pomyslel si, když v tom ceremonie započala.

Poklekl na koleno a sklonil hlavu.

***

Romus stál u jednoho vysokého okna, v jedné dlouhé chodbě, kudy chodilo jen málo osob. Nalézal zde soukromí, jakási klid. Cítil se stísněně, svíral ruce v pěst, kůže na kloubech se pnula.

Fario…

Jeho myšlenky se zarazily, když uslyšel kroky.

To není matka, ani nikdo jiný.

Kroky měly jiný rytmus, byly lehčí, matčiny kroky měly důraznost. Otočil hlavu směrem odkud slyšel kroky. Překvapením se mu rozšířily oči. Viděl zástupkyni Nejvyšší pětice – její oděv jemně žlutých odstínů odrážel svit slunce, pronikající vysokými okny. Pomyslně až zářila.

Kouřově šedé oči se setkaly s šedomodrými. Romus polknul.

Co ode mne chce?

Otočil se k ní čelem a hodlal se uklonit, když se zarazil. Podíval se na pozvednutou ruku, na které byly zašpičatělé nehty zbarveny rudým lakem.

"Není třeba se klanět," promluvila jemným hlasem až zpěvným.

Prvně ji slyšel promluvit.

"Čím Vám mohu pomoci?" promluvil s vyprahlým hrdlem.

"Nač ta formálnost? Není nutná. Jsme tu sami. Není třeba na nikoho dělat dojem. Jsem Hiara Lakól, z města Narzim."

Čerstvě jmenovaný následník měl znovu tendenci se uklonit, řekl:

"Těší mě Vaše důvěrnost…"

Znovu pozvednula ruku, tentokrát se zvonivě zachichotala.

"Zase ta formálnost. Pouze jsem se představila."

"Čím jsem si to zasloužil?"

Měl skloněnou hlavu, netroufal se dívat do jejích kouřových očích – měl z nich obavy.

Co ode mne chce zástupkyně Nejvyšší pětice? ptal se sám sobě ohromeně.

"Hm, hm. Ničím, Romusi. Mohu tě tak oslovovat?"

"Ehm, ano, má…"

Pozvednutá ruka ho přerušila.

"Dobře, Romusi, a není třeba toho oslovení. Jsi zmatený, nemusíš být. Byla jsem na tebe zvědavá, kdysi jsem byla u ceremonie tvé sestry, Faria, tak se jmenuje?"

Pamatovala jsi jméno jeho sestry, byla to řečnická otázka.

"Ano," řekl jenom, přitom polkl.

Hiara pozvedla hlavu, bradu měla zamyšleně vystrčenou.

"Hmm. Faria. Byla to zajímavá dívka. Pro svou matku jistě zklamání. Zrádkyně národa!" Zaleskly se jí oči. "Kdo by si to tenkrát pomyslel! Řekni, Romusi, co máme očekávat od tebe?"

Její oči byly pronikavé, Romus vnímal její vůli, aniž by chtěl, se podíval do těch kouřově šedých očích. Vyschlo mu v ústech. Nasucho polknul. Nevěděl jak odpovědět, tedy mlčel.

"Hmm," zamručela. Vykročila kolem Romuse a dodala: "Budeme tě sledovat, Romusi."

S tím odešla.

Přerývavě se nadechl. Ona vůle, kterou vnímal na kraji vědomí, zmizela, až teď si uvědomil, jakou silou na něho působila. Zamrazilo ho za krkem.

Fario, má sestřičko, kéž bych měl tvoji sílu.

Na tváři pocítil osamělou slzu.

Když jsme se viděli tváří tvář, bylo to tak zvláštní, tak přirozené, jakoby bychom se běžně vídali den co den, po mnoho cyklů. Vzájemně jsme si vpluly do životů… jak když loď v pluje do brázdy, do známých vod…

Osobní zápisky,

ze života Romuse.

Kapitola I.

O sedm cyklů později…

Město Lareth, úpatí Strmých hor. Severní kraj.

Intuitivní vnímání času.

Stál uprostřed opuštěného, prachem pokrytého pokoje, pavučiny jako jemné závoje pokrývaly téměř vše. Prostor se cykly nevytápěl, mladému upírovy se tak chlad zařezával hluboko do těla. Snášel to, jak bylo hodno upírů navyklé na zimní prostředí.

Už to bude sedm cyklů… sestřičko…

Upíři neměli ve zvyku počítat čas, neměli kalendář v tradičním smyslu, mnozí ani nepočítali svůj věk… Romus však počítal každý cyklus od doby, kdy jeho sestra, Faria, opustila svůj domov. Mnozí to nazvali útěk… někteří jako kolaboraci. On si však myslel své. Stále cítil smutek, ale i pochopení, po tolika cyklech se stále nezlobil, necítil se být zrazen, ani po těžkostech, které časem prožil. Stále ji měl rád. Musel však tyhle pocity držet v sobě, nedávat najevo, co si opravdu myslí, kdyby je projevil, mělo by to následky, zvláště od matky. Ta stále v sobě měla hněv, byť nebyl viděn, ale byl tam, obklopující potemnělé srdce.

Šedomodrýma očima se mimoděk zahleděl na stojan, na němž byl černý kabát s rudým prošíváním – oděv následníka, sestřin oděv. Rukou pohladil ten svůj. Cítil se v něm nepatřičně.

Opuštěný kabát byl pokryt vrstvou prachu, pavučiny na něm tvořily zvláštní propletenec tvarů a pomyslných mostů.

Nadechl se nosem. Vzduch byl cítit zatuchle. Povzdechl si. Jeho oči se leskly slzy, podíval se na zábradlí, kudy Faria vždy přicházela, když se toulala, obzvláštně v lese jižně od města, nebylo to daleko, hodina chůze. Hraniční les. Místo, kde se změnil její život… stačilo se zamilovat.

Kde zrovna jsi?

Když měl dost, opustil pokoj, podíval se do stran protáhlé chodby. Nikoho neviděl. Vyrazil neurčitým směrem, toulal se chodbami až nakonec vyšel ven otevřenými dveřmi na velké nádvoří před palácem. Obecně bylo období léta, ale zde na severu byla věčná zima, sníh a mráz byly součástí každodenního života.

Stráže po stranách dveřích si jej všimli, srazili ratiště kopí k hrudi a mírně se uklonili. Jejich gesto vzal krátce na vědomí a vykročil dál po nádvoří.

Vojáci na stráži srovnali postoj, stáli na místě jako sochy. Na sobě měli tmavou uniformu s insigniemi rodiny, jež vládli městu. Opasky sloužící jak pro kontrastní okrasu tak i účelově byly obtěžkány krátkými meči se zahnutou špičkou. Na levém rameni jim povlával po loket dlouhý plášť z rudé látky, držící na ocelovém řetízku. Neměli žádnou helmu, tedy jim krátké, šedobílé vlasy lehounce povlávaly v poryvu větru.

Vydechoval obláčky páry. Nebe bylo čisté, slunce svítilo tlumeným svitem, který upíři dobře snášeli. Prošel kolem fontány z šedého kamene, z vrchu oblouky proudila slaná voda, to, aby nezmrzla, ale při větších mrazech voda i tak zmrzla v led, vždy tak vznikly ledové oblouky. Když září polární záře se led třpytí barevnými odlesky.

Šel k místu, kde se nacházelo kamenné zábradlí, jež lemovalo okraj terasy. Město, rozkládající se na jižním cípu úbočí Strmých hor, mělo terasovitý profil. Když došel na místo, bokem se opřel a loket položil na vršek zábradlí, přitom shlédl dolů na město. Za palácem se do nebe pnuly vrcholky Strmých hor, byly pokryty vrstvou sněhu a ledu. Pozoroval město plného života – tmavé, strmé střechy budov se lesky námrazou. Vypadaly jako černá kopí pokrytá ledem.

Nádhera.

Pohled na město mu přinášel klid. Přišlo mu divné, že tohle vše mu bude jednou patřit. Nebylo to správné.

Nechci být vládce…

Myšlenky se přetrhly, když jeho pohled cosi upoutalo. Ze dveří, kterými sám vyšel ven, vyšel postarší muž. Když pootočil hlavou, spatřil mladou ženu, která zrovna přišla a šla rovnou ke dveřím. Pohybovala se pomalu, ladně. Onoho muže z nižší šlechtické rodiny poznal. Daminik Vaolet. Jednou byl pozván na tradiční večeři s vladařkou, kde měl možnost jej krátce poznat, jeho dceru však měl možnost jenom krátce zahlédnout před palácem, když přišla aby doprovodila otce zpátky domů. Tenkrát viděl její oči, na které nedokázal zapomenout… ona jej též spatřila – bylo to příliš krátké. V ten moment si přál, aby to trvalo mnohem déle. Teď to bylo podruhé, co ji zahlédl.

Odstrčil se od zábradlí. Sledoval je. Vítr mu zavlál kadeřemi po stranách. Okrajově vnímal chladivé doteky vanoucího vzduchu. Mladá upírka pootočila hlavou jeho směrem, jejich pohledy se setkaly, měl tak znovu možnost vidět její oči, modré jako led, lesklé, ale ne chladné, byly opak toho. Šedobílé vlasy měla volně rozpuštěné, ladný krk byl rámován vysokým, kožešinovým límcem. Její bělostný oděv krásně ladil s všudypřítomným sněhem. Místo tradičně rudého opasku měla modrý, který byl podobného odstínu jako její oči. Pootevřenými rty vydechovala obláčky, měla je neobvykle namodralé.

Pocitově nekonečný moment byl přerušen, když Daminik došel ke své dceři a krátce jí něco řekl, pohledy se tak přerušily. Spolu pak vykročili po cestě, která vedla od paláce, netrvalo dlouho než zmizeli z dohledu. Romus zaúpěl. Až teď si uvědomil, že zadržoval dech, pohledem se vrátil k městu. Oči měl zasněně přivřené, nedokázal přestat myslet na její oči.

Náhle za sebou uslyšel něčí hlas – ani si nevšiml, že k němu někdo přišel. Otočil se za tím hlasem, spatřil tak palácovou sloužící v šedém oděvu a s rudým opaskem pro kontrastní okrasu.

Žena promluvila:

"Vaše matka si Vás žádá."

Více neřekla, přitom se lehce uklonila, jak se hodilo pro Romusovo postavení. Mladý upír, respektive muž, si povzdychl.

"Říkala, o co jde?"

"Promiňte, nic více neřekla."

Narovnal se. Zahleděl se na palác, jako by tak mohl spatřit matku, která se pravděpodobně dívala za jedním z mnoha oken.

"Dobře. Doprovoď mě za ní, prosím."

Přešel do své role následníka, neměl zrovna na vybranou, od ceremonie, jež se odehrála nedlouho poté, co Faria utekla. Sloužící natáhla ruku s menší úklonou hlavy, a následně vykročila. Romus ji tiše následoval.

Matka si mě hlídá, stejně tak jako Nejvyšší pětice.

Pomyslel na skromnou ceremonii uprostřed zahrady, zvláště na jednu osobu – zástupkyni jednoho z členů Nejvyšší pětice, na jejich následné soukromé setkání. Pocítil mrazení za krkem, když si na ní vzpomněl.

***

Přetrhla pohled, když otec zrovna promluvil – ztratila tak možnost pozorovat mladého muže, následníka trůnu, na kterého často myslela, když jej čas zpátky uviděla za jedním oknem paláce, když přišla, jako teď, aby otce doprovodila domů.

"Otče?" řekla, nevnímala, co říkal, když pozorovala lesklé šedomodré oči následníka.

"Ptal jsem se, jak ses měla?" opakoval Daminik překvapivě hlubším hlasem, než na který vypadal.

Spolu vykročili po cestě, která vedla od paláce. Krátce se ohlédla.

Je z dohledu.

"Copak je, Tamarie? Viděla jsi něco… někoho?"

Pronesl to jaksi vědoucně. Pozvedl levé obočí, které bylo takové střapaté.

Tamarie semkla namodralé rty.

"Někoho jsem zahlédla…"

Její otec se šířeji usmál a svraštil čelo.

"Toho mladého muže, že? Hm, hm. Zahlédl jsem ho, když jsem vycházel od hlavního vchodu. Pozoruhodný mladý dědic městského trůnu."

Mladá žena sklopila oči, cítila teplo ve tvářích. Starší upír se stále usmíval.

Pokračovali v chůzi, míjeli kolemjdoucí, dění města kolem nich tak nějak proplouvalo. Sestupovali po jedněch schodech z tmavého kamene, spojující terasovité části města. Dnešek byl krásný, bylo příjemně chladno, slunce zářilo tak akorát, aby nepůsobilo nepříjemně.

Vydechovali obláčky páry.

"Jak dopadlo slyšení u vladařky, otče?" zeptala se Tamarie.

Pomalu kráčeli po schodech, kolem nich nikdo nebyl. Bylo takové zvláštní ticho.

"Ne moc dobře, dcero…" odpověděl po chvilce a semkl rty do tenké linie.

Dál to nerozvíjel a Tamarie se taktně dál neptala. Vytušila příčiny.

"Z vladařky jde strach, otče," pronesla najednou.

"To ano. Musím se přiznat, že jsem nerad v její blízkosti… dávno jsou pryč dobré časy."

Zasněně se mu zaleskly oči. Vzpomínal na dobu, kdy i současná vladařka byla jiná – byla přísná a plamenná, ale rozhodně nebyla… temná. Se smrtí spoluvládce a manžela, Rofela, přišly ponuré časy.

Pomalu sestupovali po schodech… vítr jim začal vát naproti, čechral tak jejich vlasy – každý jejich výdech páry poryv odvál…

Tamarie ještě nebyla na světě, aby pamatovala oné dobré časy. Otec jí často vyprávěl o spoluvládci, který byl oblíbený a ušlechtilý, silný a mocný, než o to vše přišel kvůli vzácné krevní nemoci, která způsobuje to, že upír nemůže přijímat krev – noční můra každého upíra… byť byla nemoc velmi vzácná.

"Víš, Tamarie… Romus se velmi podobá svému otci. Když jsem ho zahlédl, jako bych viděl Rofela, když byl ještě mladý…"

Vítr zavlál silněji. Myslela na dědice trůnu. Sestoupili poslední schod – ze strmých střech se snášel poprašek sněhu, který vířil ve spirálách v poryvech větru. Pokračovali dál ulicí, když po čase došli k domovu, u otevřené brány stála mladá žena, jejíž tmavý oděv kontrastoval s okolní bělobou sněhu.

Na sloupech brány byly sochy z rudé žuly s hrubým povrchem – jedna socha byla v podobě vrány, druhá v podobě vlka.

Když došli k bráně, mladá upírka, o pár cyklů mladší než Tamarie, promluvila:

"Otče…"

"Timiro…" řekl Daminik.

"Sestro," pozdravila Tamarie a pokývala hlavou.

Jejich otec pokračoval:

"To jsi na nás čekala?"

Timira pohlédla na otce.

"To ne," usmála se svým drobným úsměvem, "zrovna jsem odcházela, a když jsem vás spatřila, chtěla jsem vás ještě pozdravit."

"Ach," Daminik se usmál, "jdeš za Lonier?"

Tamarie se lehounce usmívala, oči se jí třpytily na krajích.

"Ano, jdu… mám zpoždění…"

Vykročila. Daminik a Tamarie udělali prostor, aby Timira mohla projít.

"To tě nebudeme zdržovat. Pozdravuj jak ji, tak její rodiče… dlouho jsem je neviděl."

Tamarie jenom přikývla.

"Vyřídím," řekla Timira a oběma pokývala na rozloučenou, přitom se lehce usmívala.

Postarší upír sledoval svou mladší dceru, jak odcházela jednou z ulic na křižovatce.

"Pojď… už mám upřímně hlad."

Široce se usmál.

"To i já, otče."

Oplatila otcův úsměv.

Společně prošli bránou na nádvoří – hned naproti se nacházel vstup do jejich rodinného domova. Na rudých křídlech dveřích byly tesařským umem vyryté podobizny vrány a vlka ve sedu, hledící navzájem do očí. Sníh jim pod nohama příjemně křupal, pomalu postupovali nádvořím…

Vítr smetával z členité střechy domu poprašky sněhu, které krátce vířily v chaotickém tanci… následně dopadaly na povrch nádvoří, pokrývaly tak otisky ve sněhu.

***

Tamarie stála u otevřeného okna svého skromného pokoje. Záclony rámovaly okno, které bylo vysoké stejně jako zeď. Chlad ji hladil po odhalených pažích. Stála ve své přirozenosti, milovala chlad, více než bylo u upírů obvyklé. Milovala, když mráz štípal na holé kůži, když měla husinu, vnímala to jako milostné dotyky. Zrovna panovala noc. Na nebi hrály nebeská světla v zelených a v rudých odstínech. Mnohé hvězdy byly natolik zářivé, že prosvítaly nebeským svitem.

Pohled na ta nebeská světla ji pohlcoval. Semkla namodralé rty, oči měla přivřené, před chvíli spala, avšak v jeden moment se probudila. Měla sen.

Romus.

Snila o něm. Intenzivněji něž kdy jindy. Když jej přes den uviděla u paláce, se dnešní sen objevil silněji… živěji. Snila o něm už od doby, co jej spatřila za jedním oknem paláce… Neuměla si to vysvětlit. Ani ho neznala osobně, ani spolu neprohodili pár slov.

Má sny stejně jako já?

Pažemi se objala přes prsa – stejně jako rty, měla i bradavky namodralé. Tamarie byla zvláštní v mnoha směrech. Nikdo si to nedovedl pořádně vysvětlit, ani ona, dávno se tím přestala trápit. Brala to jako přirozenost.

Nebeská aura se odrážela v jejích ledových očích. Rty se leskly vlhkem. Nosem vydechovala obláčky páry. Mrazivý dech pronikal otevřeným oknem, přivřela oči, užívala si mrazení na kůži. Chvíli tak stála, než jí začala přemáhat únava. Zavřela okno a šla si lehnout a když usnula, zdál se jí další sen…

Romus… zašeptala v nitru snu, když spatřila jeho oči…

***

V temnotě pokoje se otevřely šedomodré oči. Romus ležel na posteli ledabyle přikrytý dekou. Jednou, podruhé zamrkal. Zdál se mu sen… byl zvláštní – viděl ji, její postavu, její oči – byla rámována bělostným místem, tvořící něco jako výřez okna i přes bělobu, se svou postavou, oděvem, kontrastovala… tím pohledem byl uchvácen. Oba stáli na místě, nic se nedělo, bylo ticho…

Z toho snu měl zvláštní pocit. Takový ještě neměl, byť sen působil stroze, působil zároveň neuvěřitelně živě, jako by tam opravdu stála, z masa a kostí.

Vydechl ústy a vstal z postele…

Den pomalu plynul, dění paláce nevnímal, čas nevnímal, vše kolem něho plynulo bez povšimnutí, byť si pamatoval vše, co se dělo. I jeho matka jeden moment poznamenala, že měl jaksi nezúčastněný výraz, že byl duchem jinde. Nic neřekl na její poznámku a Éleán to dál nezajímalo, dál se věnovala svým záležitostem. Kromě obvyklých povinností, měl po delší době volnější den. Toho využil a šel ven do města.

Obloha se začala pomalu barvit do šedých odstínů. Těžké mraky se pomalu ploužily od severu – byl to příslib silného sněžení a studených severských vichrů. Město ležící na jižním cípu Strmých hor bylo dostatečně chráněné před blížícím se severským vichrem, ale před poklesem teploty už nikoliv, nebylo ochrany. Rozhlížel se kolem sebe, téměř nikoho neviděl. Obyvatelé města se klidili do svých domovů, připravovali se před blížícím se nečasím. Ruch města tak pomalu utichal.

Vydechoval obláčky páry, pomalu šel, vnímal pomalu klesající teplotu. Měl na vědomí, že se nemůže dlouho toulat městem, ale nechtělo se mu zpátky. Pomalu šel dál, dál jako ve snu. Nic kolem sebe nevnímal.

Zastavil se uprostřed ulice… podíval se na oblohu. Zvedající se vítr lehce čechral jeho šedobílými vlasy, přivřel své šedomodré oči. Myšlenky nechal plynout.

Aniž by si toho byl vědom, na vedlejší ulici šla osamělá osoba – zastavila se na místě, kde se ulice křížila, měla tak výhled na Romuse, který stál na místě, měl přivřené oči a pozoroval první vločky začínající sněžné bouře.

Vydchl nosem. Otevřel oči a vykročil dál po cestě.

Postava na vedlejší ulici vykročila též.

***

Vítr zavlál dlouhými kadeřemi postavy, z části byla zahalená stíny budov. Pozorovala mladého upíra, jak upíral zrak k nebi, když pak vkročil, vykročila i ona…

***

Mířil k městskému rybníku, které bylo věčně zamrzlé tlustou vrstvou ledu – ideální na bruslení – mladí upíři to zbožňovali.

Při cestě potkal dvojici mladých upírů, kteří zrovna šli od rybníku, když míjeli Romuse, uctivě pokývali hlavou. Romusovi neušlo, jak se na něho dívali. Nebyl si zcela jistý, ale v jejich pohledech viděl přísliby lepších, veselejších časů – obyvatelé Larethu vnímali svou vladařku, její temnost. A následník vladařky byl pro ně někdo, co navrátí časy, když žil jeho otec – Rofel.

Všichni mají strach z mé matky. I já…

Semkl rty. Měl z toho divné pocity.

Dorazil na volný prostor, takové malé náměstí, které obkružovalo rybník, ležící u terasovité zdi, která se kolmo táhla do výšky. Došel až ke kraji rybníku. Opřel se o zábradlí. Na ploše bruslila jedna mladá upírka. Užívala si co to šlo – jestli si nebyla vědoma toho, že se blížila sněžná bouře, nebo tu skutečnost ignorovala, bylo těžké posoudit na první pohled. Avšak bylo poznat, že si bruslení užívala.

Z oblohy padaly těžké sněhové vločky.

Záviděl jí. Onu obyčejnost, onu radost.

Jak by život vypadal, kdybych nebyl dědic… kdybych byl obyčejný občan města…

***

Postava se zastavila, stála ve stínech, Znatelněji viditelné kadeře povlávaly v sílících poryvech větru – jejich světlá barva kontrastoval s padajícími stíny okolních budov. Dívala se na mladého upíra, jak se opíral o zábradlí a pozoroval bruslařku, která dovedně klouzala na bruslích po ledě.

Chvíli tak stála než vykročila…

***

Vydechl ústy oblak páry. Uplynula jistá chvíle, když v tom uslyšel za sebou kroky. Povzdychl si. Tušil, že to byl někdo z paláce, aby jej přivedl do bezpečí před bouří, která bude mrazivá natolik, že by šlo na pováženou i pro upíra. Otočil se…

Nemohl se více mýlit.

Jeho oči se zahleděly do oněch ledově modrých očích, očí mladé ženy, o které se mu nejednou zdálo. Polkl. V těch očích se ztrácel. Ledový vítr se prohnal místem, kde stáli, rozvířil jak padajícími vločky sněhu tak i popraškem, pokrývající trojúhelníkovou dlažbu malého náměstí. Upírce zavlály vlasy. Na tvářích se jí chladem tvořil ruměnec.

Chlad sílil.

Osamělá bruslařka uprostřed rybníku dál pokračovala ve své kratochvíli. Nebe zšedlo mraky natolik až připomínalo čerň.

Romus měl poprvé možnost vidět každý detail oné zvláštní osoby. Zblízka. Musel následně potlačit překvapení, když promluvila – prvně slyšel její hlas:

"Zjevuješ se mi ve snech."

Hlas měla šeptavý, jaksi zasněný.

Chvíli stál na místě než promluvil:

"Jak se jmenuješ?"

"Tamarie, Tamarie Vaolet."

Její hlas rezonoval jeho nitrem.

Tamarie vykročila, lokty se opřela o zábradlí, zahleděla se na osamělou bruslařku, která se zrovna otočila kolem osy – čepele bruslí hlasitě seškrábly vrstvu ledu, vzniklá tříšť vytvořila spirálu, kopírující pohyby bruslařky. Romus zjistil, že byl klidný její přítomností, že se k němu přidala, jako by to bylo něco běžného, přirozeného, něco každodenního.

"Nechceš znát mé jméno?"

"Vím, kdo jsi. Romus, dědic trůnu," řekla to s přirozenou nenuceností.

Zjišťoval, že měl problém od ní odtrhnout oči. Zdálo se, že jí to nevadilo. Tamarie se cítila příjemně v jeho v blízkosti.

Vydechovali obláčky páry. Osamělá bruslařka prováděla piruetu…

"Ty se nebojíš?"

Protější žena se tvářila klidně, měla lehce přivřené oči.

"Ne. Proč bych měla?"

"Mám takové tušení, že víš."

Mlčela. Namodralé rty měla semknuté, sílícím chladem měla lehce narudlý nos.

"Nebojím se tvé matky."

"Měla by jsi. Každý se jí bojí. I já."

Tamarie se zahleděla do jeho šedomodrých očí, ty její se zaleskly.

Vítr krátce zesílil, pak ustál – těžké vločky sněhu padaly větší a větší intenzitou…

"Spolu již nebude strachu…"

Semkla rty.

Romus je pootevřel. Vnímal každý detail její tváře, nejvíce její oči – byly pronikavé, ledové, ale hřejivé, jiskřivé – byly živé, a odrážely charakter ducha, kterému propadl – už tehdy, kdy ji pouze zahlédl.

Zmohl se na slova:

"I ty se mi zjevuješ ve snech… i dneska… Už od prvního pohledu jsi zanechala stopu v mém nitru…"

Dech se mu zrychloval. Tamarii též.

"To samé platí i pro mě," zašeptala.

Chtěl něco říci, ale místo toho z jistého přirozeného popudu se k sobě přiblížili – jejich rty se lehce dotkly… To řeklo více než tisíc slov. Osamělá bruslařka dokončila další piruetu, bruslemi rozvířila tříšť ledu a sněhu, náhle se zastavila. V ten moment se od sebe odtáhli – ústa pootevřená, dech zrychlený, srdce jim bilo rychleji… cítili hřejivý pocit. Panující nečasí bylo nepatřičné k onomu momentu. Ignorovali sílící chlad, sílící vítr, sílící sněžení… Vnímali jen jeden druhého…

Bruslařka, která vykročila pryč, držící brusle v náruči, se ohlédla na onu zvláštní dvojici. Usoudila, že zapomněli, že se blížila bouře.

"Blíží se bouře," zvolala na ně přes sílící vichr…

Byli tací, co mi říkali, proč to dělám, proč jeho? Každý z nich se bojí jeho matky, Vladařky, která se nese jako temný mrak, zastiňující vše… zvláště Mého milovaného muže. Já se jí nikdy nebála, i ve chvílích, kdy jsem jí hleděla z blízka do očí. Romus si nese těžké břímě, ale já jsem ochotna jej podržet ve všem…

Ze života Tamarie…

Kapitola II.

O další měsíc později…

Město Lareth, úpatí Strmých hor. Severní kraj.

Intuitivní vnímání času.

Pomalu kráčela mezi řadami Šarlatového vína jednoho vinařství, rozkládající se na úbočí západně od města. Tmavé listy vysokých keřů šelestily v poryvech větru, byly čisté – led a sníh se na listech nedržel. Avšak tmavě rudé trsy hrozen, byly pokryté tenkou námrazou.

Pod nohama jí křupal namrzlý sníh. Nosem vydechovala obláčky páry. Dnes bylo nádherně, nebe téměř čisté, jen místy se loudaly bělostná oblaka. Mimoděk si urovnala modrý opasek, který ladil s jejíma očima, lehce se usmála, když dál po cestě, na jednom kopci, který čněl nad řadami Šarlatového vína, polehával Romus na kožešinové dece.

"Tamarie…" promluvil Romus s úsměvem a opřel se o lokty, když ji spatřil, jak pomalu šla jeho směrem.

"Musím, říct, že jsi vybral zajímavé místo."

Přisedla si vedle dědice, pokrčila kolena a objala je, zahleděla se na lány Šarlatového vína, které se táhly do dálky podél úbočí hor.

"Nádhera…" vydechla.

Romus ji objal kolem ramen, společně se dívali na krajinu, na kontrasty barev, tmavé hory, hrdě se pnoucí po jejich pravém boku. Vinné keře s tmavými listy a s tmavě rudými trsy pokryté námrazou – to vše krásně kontrastovalo s nekonečnou bělobou sněhu a námrazy, táhnoucí se na pohled do nekonečna…

A nalevo od nich, vrzající stromy Hraničního lesa, jen několik hodin chůze od místa, kde zrovna byli. Krajina působila magicky, zároveň nebezpečně.

Sáhl za sebe a vytáhl proutěný košík, kde byla lahev Šarlatového vína, čerstvě utržené trsy hrozen a dvě malé, obyčejné sklenice. Tamarie si toho všimla a široce se usmála.

"Ale, tak proto jste mě vytáhl na tohle místo, mladý pane, dědici vznešeného trůnu?" řekla přehnaně dramaticky, přitom napnula hruď a přiložila ruku na hruď jak divadelní dramatik.

"Musím se ohradit… máte pravdu jen z části…"

"Ano?"

Bylo to řečeno protáhle a s pozvednutým obočím. A než stačila dál něco říct, pocítila na svých rtech polibek. To jí vehnalo teplo do tváří. Přivřela oči.

"Musím říct, že to byl dobrý důvod mě sem vylákat, můj drahý…"

Slova na konci lehce vydechla, srdce se jí roztlouklo touhou po víc… Otevřel víno a do sklenic nalil šarlatovou tekutinu, jednu podal Tamarii, druhou zamyšleně držel a díval se na krajinu.

Na místě, kde byli, bylo oblíbeným místem pro zamilované páry i umělce. Výhled z kopce byl dechberoucí, a to v jakoukoliv dobu, za jakýchkoliv podmínek… Romus měl v oblibě sem chodit za noci, za svitu měsíce v úplňku. Vždy si pak připadal, jakoby byl někde jinde, daleko od tíživého domova.

Vycítila, že jeho myšlenky se někam zatoulaly. Přitiskla se k němu více, Romus ji mimoděk objal kolem pasu. Chvíli tak jen byli… vítr jim vanul naproti, cítili chlad na tvářích.

"Kampak se zatoulaly tvé myšlenky?"

Lehce pootočila hlavou k jeho tváři. Měla semknuté rty.

"Ach…"

Chtěl pokračovat, ale nějak se mu zarazil hlas.

"Tvá matka, že, nemusíš dál nic říkat…"

Usmál se a pohlédl jí do očí.

"Nechci do této poklidné chvíle tahat své strasti, na to bude času dost."

Pokusil se o širší úsměv, ale ta hraná radost mu nešla do očí. Pohladila ho po tváři, pod jejím dotykem se uvolnil.

"Nosíš sebou těžké břímě, temné mraky nad tebou se táhnou, mají tvar spár… Nejvyšší pětice… tvá matka…" její rty se blíže přiblížily k těm jeho, cítila jeho dech, "lid Larethu…"

Jejich rty se setkaly ve vášnivém polibku. Když se odtáhli, měli zrychlený dech. Oba se následně napili vína, přitom se hleděli navzájem do očí. Sklenice ani neodložili, spadly jim z rukou, šarlatová tekutina se z části vsákla do kožešiny, zbytek se rozlil po zmrzlém sněhu – vznikl tak silný kontrast, rudé víno oproti bělosti sněhu…

Tamarii se protáhly špičáky, reagovaly na příval vzrušení, Romus nebyl pozadu, pevně ji objal kolem pasu a krku – to jí vzrušilo ještě víc. Olízla své špičáky a dychtivě mu dopřála upírský polibek, kousla ho do vnitřní strany rtu tak až vytryskla krev. Romuse to vzrušilo do výšin… Začali se vášnivě líbat. Oba cítili chuť krve na jazyku, tekla jim po rtech až k bradě, následně podél krku.

Romus se odtáhl a špičkou jazyka začal slízávat krev z jejího krku. To jí velmi vzrušovalo, zaklonila hlavu, aby tak více odhalila svůj krk. Lehce vzdychla. Dýchala hlouběji a intenzivněji. Cítila jeho horký dech. Objala jej kolem krku, pevněji, pobízivě.

Rukou lehce odtáhl límec jejího kabátu, rty se přiblížil k rameni a silně kousl… Tamarie slastí vydechla, krev rozeklaně tekla až k jejímu poodhalenému ňadru.

V upírském líbání tak pokračovali jistý čas…

***

Bylo časně na večír. Nad městem byla temná, těžká oblaka – vločky sněhu lenivě padaly. Budovy města působily jako hmotné stíny, světla prosvítající okny byly tak výrazné, silně kontrastující, město působilo impozantně, možná i děsivě, venku v tuhle dobu byl málo kdo.

Ulice byly ztišené, kromě jednoho místa… honosné divadlo se strmými střechami v temných odstínech. Nosné zdi byly zdobené, členité, výklenky zaplněné sochami zvířat. A nejvýraznější ze všeho byly okna, vysoká, obdélná, a krvavě rudá – skla tvořily dlaždicový vzor, protkaný zčernalou ocelí, která měla jak nosnou funkci tak i zdobnou. Na budovu byl impozantní pohled.

Romus, sedící ve vyvýšené lóži, spolu s Éleán a s dalšími z vysokých rodin, shlédl na jeviště, které dneškem sloužilo pro operní představení. Pod pódiem se nacházel sbor hudebníků, hrající na rozličné hudební nástroje. Díval se na operní duet, dvojčata, muž a žena, pěvkyně byla oděna krvavě rudým kostýmem, pěvec měl však bělostný oděv, tvořili tak fascinující kontrast.

Za pěvci byl pěvecký doprovod a umělecký kompars, dodávající celé scéně na hloubku a dramatičnosti. Byl to zvláštně opojný pohled. Miloval operu, bohužel to mělo kal… společnost, se kterou musel být, k tomu to byla formální záležitost. Vyžadovalo si to, aby jednou za čas vládkyně pozvala představené z vysokých rodin, i z těch nižších, kteří se však nacházeli v jiných lóžích, avšak v dostatečné blízkosti té, která je určená pro vládkyni města.

Stále měl v živé paměti příjemnou romanci s Tamarií, která se odehrála před polednem.

Seděl po pravém boku své matky, která měla na sobě celkem jednoduše působící společenský oděv, který byl tak temný, že vladařka vypadala jako ztělesnění temnoty. Působila děsivě, impozantně. Měla hrdý postoj, brada lehce pozvednuta, zlatavé oči lehce přivřené, kolem očí měla lehké stíny a i řasy byly obarvené do černa – oči byly tak mnohem výraznější.

Bál se na ní byť jen pohlédnout. A to nebyl jediný. Každý z hostů, sedící kolem, se vyhýbal pohledu jejím směrem.

Ruce měla položené na opěrkách pohodlného křesla, zašpičatělé, upravené nehty byly pokryty karmínovým lakem.

"Synu můj…" oslovila Romuse aniž by na něho pohlédla, ten na ní s polknutím pohlédl. "Jak se ti líbí představení?"

Nedokázal potlačil zmatenému zamrkání. Musel použít vůli, aby se na ní díval bez uhnutí pohledu, párkrát polknul než promluvil klidným hlasem.

"Představení je krásné, jako vždy, matko. Rézich a Elách se překonávají…"

Éleán pokývala hlavou.

"To vskutku ano!"

Lehce pootočila hlavou. Jednou pomalu zamrkala.

"Uvolni se, užívej této krásné chvíle. Takových moc není…"

Romus na ní pevně pohlédl, svraštil čelo.

Co tím myslí?

Krátce zvažoval než promluvil:

"Proč myslíš, že si neužívám chvíle?"

Vladařka o něco více pootočila hlavou, periferně pozorovala svého syna. Působila zamyšleně.

"Raději bys byl s ní, že, můj synu?"

Pozvedla jedno obočí v tázavém gestu. Na opěradlech zavlnila prsty, přitom nehty lehce poklepala o dřevo opěradel. Neubránil se lehkého zamračení, Éleán se nad tou reakcí lehce pousmála – nevěděl proč, ale přišlo mu to děsivé.

Na jeviště došlo k pohybu, měnilo se uspořádání i celková scéna, pak pěvci začali další akt. Jejich hlas rezonoval sálem, opájel diváky. Orchestr změnil styl a rytmus hraní… tóny byly chvíli jemné, následně se stupňovaly, přidávaly na dramatičnosti a razanci. Kompars konal v sladěném rytmu, dokonale reagující na hlas pěvců a tónu orchestru.

Mladý dědic to okrajově vnímal, ale jeho pozornost byla upoutána jinde.

"Nemusíš nic říkat… jsi mladý, nedivím se ti." Pozvedla jednu ruku, loket byl opřený o opěradlo. "Je krásná… Tamarie." Zavlnila prsty, dívala se na ně. Měla semknuté rty. "Líbí se ti, že ano?"

Chvíli hýbal bradou než promluvil:

"Ano…"

Ruku položila zpět na opěradlo, šířeji se usmála, pohled vrátila na jeviště.

"Byla bych raději za někoho z Vyšších rodin, ale…" odmlčela se, jakoby zvažovala další slova. "… řekněme, můj synu, že je… ucházející…"

Při posledním slově pootočila hlavou. Měla nečitelný výraz, Romus však zaraženě mlčel, po chvilce si uvědomil, že měl pootevřené rty údivem. Pohledem se znovu vrátila na jeviště, semkla rty do tenké linie a dál nic neříkala. Mladý vladař seděl, zmaten tím vším, sotva dokázal vnímat konání na jevišti, které bylo mistrovské – Rézich a Elách se opravdu překonávali!

***

Stál na jedné vyhlídkové plošině, na kraji části jedné ze teras města. Byla hluboká noc, nebe bylo temné hutnými mraky, nemohl tak vidět hvězdy. Rád se na ně díval, jeho pohled však poutal Hraniční les, jehož koruny stromů se vlnily v rytmu větru, vanoucí od jihu.

Nemyslel na nic konkrétního, jen se lokty opíral o zábradlí, ruce propletené, oči přivřené, potřeboval klid, ticho… být daleko od všeho. Občas si přál mít možnost na chvíli zmizet, vypařit se jako pára, a po čase se vrátit jako znovuzrozený.

Tu možnost však neměl.

Tamarie by to pochopila, že by potřeboval být sám, na krátký čas. Lepší ženu si nemohl přát, byť taková přání neměl, před tím než ji prvně viděl. Vplula mu do života jakoby nic, naprosto přirozeně, nenuceně, jakoby se předtím znali, v jiném životě, pokud něco takové existovalo. Sám to bral za romanci, ale zároveň vnímal, že sled toho všeho působil jaksi osudově.

Tamarie… světlo mého života. Kde bych bez ní dnes byl? Byl bych jen stínem v zákrytu temnoty mé matky, nic víc…

"Ruším?"

"Ne…"

Nemusel se otočit, aby poznal kdo to byl. Vedle něho se opřela bokem o zábradlí a svými modravými rty se usmála.

"Vím, že občas rád vyhledáš samotu, ale jaksi jsem tušila, že bys byl rád za výjimku…"

Pozvedla jedno obočí, jestli se plete či nikoliv. Místo odpovědi ji objal kolem pasu a přitáhl si ji blíže k tělu. Byla to výmluvná odpověď. Šířeji se usmála, pohlédla na nedaleký Hraniční les. V nočním čase působil temně, zvláštně depresivně, jako šum k nim doléhalo šustění listů stromů a vrzání větví.

"Nač jsi myslel?"

Stále hleděla na les. Romus se též díval. Vítr jim zavlál kadeřemi.

"Na nic, Tamrie. Jen jsem se díval, nechal vše plynout."

"Hmm. Jaká byla opera? Netváříš se, že by sis to užil, přitom operu zbožňuješ."

"To ano, zbožňuji, ale společnost mi nepřišla, hmm, adekvátní, řekněme…"

Pousmál se a podíval se na její tvář, z profilu vypadala úžasně. Její jemné rysy za minimum světla a hlubokých stínů vypadaly dechberoucně. A oči, namodralé jako led, se třpytily, měla je přivřené, zamyšlené.

"Takže adekvátní, joo, můj milý…"

Zachichotala se a pohlédla mu do očí, blíže se k němu přivinula. Romusovi bylo z její blízkosti příjemné, pod vrstveným oděvem vnímal její tělo.

"Víš, že jsem za tebe rád?" promluvil Romus tiše.

Tamarie ho pohladila po tváři.

"Jistě…"

Krátce ho políbila na rtech. Cítil její dech, její vlhké, jemné rty. Cítil jak se mu do tváří hrnulo teplo. Položila mu hlavu na hruď, vzájemně se objali, bradou se zabořil do jejích vlasů, vnímal její vůni… hladil ji po zádech, i za krkem, dával polibky do vlasů. Nemohl se toho nabažit, a Tamarie též.

Chvíli pak stáli na místě v objetí, než se odtáhli na délku paží. Dívali se jeden druhému do očí.

"Miluji tě…" zašeptala.

"Já též…" zašeptal vzápětí.

Pohladil ji po tváři.

Bez tebe bych byl jen stínem…

Jakoby vytušila nač pomyslel, jej sama pohladila po tváři, oči přitom něžně přivřené, rty lehce pootevřené… jistý čas tak byli spolu, vnímali jeden druhého, nic víc nepotřebovali…

Cykly plynuly, jeden za druhým odpadaly, můj život s Tamarií se prohluboval, ta krásnější část života. Avšak nebyly to jen radostné chvíle. I ta temnější část mého života, života dědice, se prohloubila. Stále jsem sledován ze stínů, matkou… Nejvyšší pěticí… cítím jejich spáry, připravené konat, kdybych si vzal něco do hlavy.

Nemají se však čeho obávat. Myslím, že jsou rádi za můj vztah s Tamarií, protože jsem tak vázán na místě, a to i ona. Oba to vnímáme, ale nenecháváme si kalit náš společný život. My jsme se dali dohromady za vlastních okolností, nikdo v tom neměl vliv, ani do něj nestrká prsty.

Vlastně jsem rád, že zůstávají jen u pozorování. Jiné by bylo, kdyby zasahovali do mého života, a nejen mého. Více než kdy jindy si uvědomuji, jak moc Faria rozvířila vody… to, co udělala, nemělo obdoby, nemělo precedens. Obávají se, že bych následoval cestu své sestry… na to však nemám dost sil, ani nechci opustit svoji domovinu.

Mnohokrát jsem se ptal Tamarii, jak to vlastně vnímá, pokaždé se rozesmála: "Je to tak vzrušující!". Moje žena je unikátní osobnost a vím, že to tím odlehčuje, bere to jako výzvu životem, hlavně, když je se mnou – za to nemohu nikdy dostatečně poděkovat, jak jí, tak osudu, jestli něco takového je. Na tom nezáleží.

Tamarie na pohled vypadá křehce, ale zdání dokáže klamat, věřím, že svou osobitostí a vůlí by dokázala čelit armádě… Možná jen mluví ze mě zamilovanost, ale na tom též nezáleží…

Jediné, na čem záleží, je to, že jsme spolu a že spolu dokážeme čelit čemukoliv… dokonce ani matky se už tolik nebojím…

Kapitola III.

O další deset cyklů později…

Město Lareth, úpatí Strmých hor. Severní kraj.

Intuitivní vnímání času.

"Gahena Gelegová, můj synu, jistě jsi ještě neměl potěšení ji osobně poznat."

Éleán Lasén, členka Mahorů, vládců měst, pohlédla na svého syna, sedící po pravé straně protáhlého, jídelního stolu, rukou ukázala naproti již dospělého muže, na ženu hrubších rysů, sedící vzpřímeným, pevným postojem. Svou uniformu s generálskými insigniemi nosila se zvláštní ladnou elegancí.

Gahena pohlédla na Romuse a lehce pokývala hlavou, dala tak najevo jen tolik uctivosti, aby se to nedalo považovat za prohřešek. Romusovi bylo jasné, jaké představy o něm měla, a jistě nebyly zcela dobré, jak by se slušely pro jeho postavení dědice trůnu. Uctivé pokývnutí však oplatil, a to přesně tolik, kolik sám dostal. Generálka si toho povšimla a jen lehce škubla rty. Jestli pohrdáním či pobavením, těžko poznat. Možná obojí.

Vladařka jen krátce zatěkala očima mezi nimi a lehce se uvolnila v postoji. Na stole byly jen drobné zákusky, křupavé pečivo obložené pečenými filety jakési ryby z Narzimských jezer, nacházející se severně od severního cípu Strmých hor. Samotné pečivo, respektive obilí, bylo z dovozu, z několika námořních tras v Deštivém moři – Upíři nebyli zcela izolovaný národ.

Nakonec zůstala pohledem na Romusovi.

"Říkala jsem si, že bych tě více zasvětila do… jistých záležitostí, které jsou v běhu jistý čas… s posvěcením Nejvyšší pětice."

Romus překvapeně pozvedl obočí. V nitru pocítil napětí.

O co jde?

"Záležitostí?"

Měl sucho v krku. Popadl číši a lehce se napil Šarlatového vína, které bylo více ředěné. Pocítil osvěžení, ale jeho mysl byla ostražitá.

"Ano. Generálka," krátce pohlédla na ženu s jizvy na tváři, "pochází z Enklávy u Východního kraje, které byly mnoho cyklů zpátky vyhlazeno těmi fanatickými barbary, těmi odpornými lidmi…" zarazila se, nadechla se a pokračovala. "Lovci upírů se velmi činili, Gelegová je jedna z mála, kteří přežili vyhlazení. Byla ještě mladou dívkou, když se sem dostala, spolu s dalšími přeživšími. Ty jizvy… má z oné doby."

Romus pozoroval generálku, ta jeho pohled oplácela s kamenným výrazem, nedávala nic najevo. Ale jaksi vytušil, že vzpomínala na svou temnou minulost.

"Jistě si myslíš, proč ti to říkám," přikývl, "mnozí z našeho lidu pociťují zášť vůči lidem za jižní stranou Hraničního lesa…"

"Promiň mi, matko, přijde mi, že naznačuješ Jižní kraj, ale to Východní kraj spáchal zvěrstva vůči naším druhům."

Pozvedla ruku. Zašpičatělé nehty byly rudě nalakované, jak Éleán měla vždy ve zvyku. Čelo se jí nepatrně svraštilo, nebyla zcela ráda za přerušení.

Nosí zášť vůči lidem z Jižního kraje… ne, nenávidí všechny lidi, pomyslel si Romus a měl co dělat, aby ve tváři potlačil reakce.

"Ano, synu, ale nezapomínej, že umožnili průchod lovcům, a to ne jednou!"

Nad tím se pozastavil. O tom slyšel prvně, věděl o incidentu s lovci upírů, který se odehrál ve stejné chvíli, kdy Faria uprchla s člověkem.

"Ne jednou?"

"Ano. Stalo se to cyklus zpátky. Hraničáři narazili na celkem silný oddíl těch loveckých psů, a byli připraveni čelit naším hraničářům, neobešlo se to beze ztrát na naší straně. Přepadení se ne zcela zdařilo, a dokonce se některým Východňanům podařilo utéct. Stahují se sem, můj synu. Touží po krvi, naší krvi."

"Ale proč? Vždyť jsme jim nikdy nic neudělali…"

"Jsou to barbaři!" sykla s hlubokou nenávistí, kterou cítila vůči lidem. "Jsou to prašiví barbaři," zopakovala klidněji. "neznají umění, kulturu… lásku, nic z toho. Jen prahnou po krvi a ničení a území. To jsou lidé… všichni na jih od nás…"

Podívala se na generálku a pokračovala.

"Jak jsem řekla, má to zasvěcení Nejvyšší pětice…"

Z tónu její hlasu Romusovi zamrazilo a v ten moment mu to došlo.

Ne!

Podíval se na generálku. Lehce se usmála, byla jsi vědoma toho, co mu právě došlo, a co i šlo…

"Krev za krev," řekla Gahena Gelegová a její úsměv se rozšířil, jizvy na její tváři se tak napnuly…

***

"Tady jsi, Romusi, všude jsem tě hledala."

Romus, sedící na skále, kousek od okraje Hraničního lesa, se ohlédl. Měl přivřené oči. Oblohou se ploužily bělostné mraky, stínily tak polední svit slunce. Tamarie měla nasazenou kapuci. Dnešek byl i neobvykle hřejivý, tedy rozepla přezky u krku a límce lehkého oděvu odtáhla, odhalila tak svůj ladný krk a část výstřihu. Usmála se, když ji Romus pozoroval, sám se usmíval.

"Nač zrovna myslíš?" řekla potutelně.

"Na nic. Užívám si výhledu.

Naklonila hlavu do strany a přivřela oči. Šířeji se usmála.

"Máš vedle sebe místo?"

Nečekala na odezvu, vyšplhala na skálu a sedla si vedle svého milého.

"Mám…" přesto dodal.

Opřeli se o sebe rameny. Chvíli seděli v tichu a pozorovali Hraniční les. Nalevo z jejich pohledu byl v dálce vidět vrchol strážní věže, jež hraničáři užívali k hlídkování v lese, blíž hranic Severního kraje – ale občas zajdou blíž toho Jižního.

"Býváš tady často," zašeptala Tamarie jaksi zamyšleně.

Romus semkl rty.

"Myslíš na ní? Na Farii…"

Očima se zahleděla na Romuse, který svíral rty do pevné linky.

"Víš, čeho se bojím?"

Tamarie pootočila hlavou, měla přivřené oči.

"Čeho?"

"Jsme již spolu přes deset cyklů, nikdy jsem se nezeptal… pokaždé jsem měl obavy jak odpovíš…" podíval se jí do očí, "co si o mé sestře myslíš, o zrádkyni národa a mé rodiny?"

Vítr zašelestil listovým stromů lesa. Tamarie zamyšlené přivřela oči, přitom se lehce usmála.

"Bojíš se, co bych odpověděla… můj drahý, takové obavy byly zbytečné. A těší mě, že počítáš jak dlouho jsme spolu." Zahleděla se na les, šířeji se usmála, úsměv jí šel i do očí. "Za těch cyklů jsem toho slyšela mnoho, dříve jsem nevěděla, co si o tom myslet, jednoho dne, když má sestra byla starší a zeptala se na to otce, následně odpověděla svým způsobem…"

Napřímila se, vtělila se do role své sestry, a řekla napodobujícím hlasem Timiri:

"Ach tak… Takže vlastně odešla s tím, do kterého se zamilovala… jistě je šťastná, Timira pokrčila rameny," Tamarie napodobila trhnutí ramen, "a otec se v ten moment od srdce rozesmál až mu slzely oči!"

Sama se rozesmála, když se na to vzpomněla. Romusovi kmital koutek rtů pobavením i jistým uvolněním.

"Timira je ta nejpodivnější osoba, kterou znám, však sám víš. Vzpomínáš na první setkání s mou sestrou?"

Široce se zazubila, přitom jí jiskřily oči, loktem ho šťouchnula do boku, když viděla jeho výraz, když si vzpomněl. Málem se rozesmála.

"Pro mé nepotěšení vzpomínám."

Široce se usmíval… byla to velmi zábavná situace, jak z kterého pohledu. Když pobavení a vzpomínky odezněly, chvíli se jen tak dívali navzájem do očí než Romus promluvil:

"Ani nevíš, co tvá slova pro mě znamenají…"

Přerušila ho pozvednutou rukou, prsty mu přiložila na rty, následně se přesunuly ke tváři. Vnímal její dotek, byl chladivý, ale probouzel příjemné pocity, přivřel oči. Tamarie promluvila šeptem:

"Nemohu mluvit za všechny členy své rodiny, ale má nejbližší rodina nesmýšlí o Farii jako o zrádkyni…"

Dědic městského trůnu přivřel šedomodré oči, objal svou milou kolem pasu a přitáhl si ji blíž, rty se přiblížil k jejímu uchu, zašeptal:

"Miluji tě…"

Políbil ji lehce na tváři. Upírka se mu těsněji přimkla, hladila ho po tváři, následně za krkem, pak na týle, takhle pokračovala střídavě. Romus ji hladil po zádech. Vnímali dech toho druhého i vzájemné teplo těl.

Vítr tiše vál, listový stromů šelestilo.

"Romusi, i když se ti ulevilo, stále vnímám napětí, měl jsi víc jak jeden důvod sem jít."

Ani se na něho nepodívala, upírala zrak na nedaleký les.

"Čteš ve mně jako v knize, lásko. Ano. Dneska jsem odhalil, vlastně, matka mi to vše odhalila, něco jí vedlo k tomu mě do toho zasvětit…"

Hlas se mu zadrhl. Tamarie nepobízela, čekala až bude pokračovat. Naslouchala.

"Odhalila mi plány, po kterých poteče krev… a nejen to, i ohledně Farii…"

Mluvil dál a Tamarie to vše tiše poslouchala…

***

Jednou zamrkal, potom podruhé, shlédl na zem, stál ve sněhu, ohlédl se, neviděl za sebou žádné stopy. Přivřel oči, mysl měl prázdnou, cítil se zvláštně… nehmotně. Podíval se před sebe, zřel kapičky krve, jednu za druhou, zvedajícím se pohledem sledoval postupující trasu z karmínových kapek vsáknuté do sněhu.

Pohnul se. Cítil se nehmotně…

Sním?

Zamrkal, následoval stopy krve, kráčel vedle nich, díval se na krvavou trasu. Než se nadál stál u stromu s rudými květy připomínající růže.

Co je to za strom?

Kolem stromu bylo popadané listí zbarvené dohněda a dožluta, i lístky rudých květů.

Kde to jsem?

Myšlenky se mu míhaly jako cáry mlhy.

Je tohle sen?

Díval se po stopách krve, našel je, tentokrát to byl velký flek vsáknutý do sněhu. Až teď si uvědomil, že neviděl žádné šlápoty.

Jak se tu ta krev objevila?

Podíval se za sebe, viděl své stopy, které vedly k místu, kde před chvílí stál.

Co se to děje?

Romusovi se zamotala hlava, nic nechápal.

Sen…

Je to sen…

Není…?

Uslyšel zavrzání, následně dopad něčeho vlhkého. Zamrkal. Před jeho zrakem dopadlo do sněhu několik rudých kapek. Polkl. Pozvedl pohled, zřel tak tělo visící na větvi, v hrudi mělo zabodnuté tři šípy, z ran tekla krev. Netrvalo dlouho než poznal čí tělo to bylo…

Zalapal po dechu, srdce mu bušilo jako o závod, celý byl pokryt potem, oči vytřeštěné. V pase se zvedl, jednou rukou se zapřel o matrici, druhou přiložil k čelu, zavřel oči, přitom z trupu sklouzla deka a odhalila holou hruď. Romus vedle sebe vnímal pohyb, podíval se tím směrem.

"Romusi?"

"Promiň, že jsem tě vzbudil, Tamarie… byl to jen… jen zlí sen, nic víc."

Nezněl přesvědčivě a Tamarie se zamračila, poznala, že to nebyl jen zlí sen – už nejednou poznala, když měl Romus pouhý zlí sen. Tohle bylo něco jiného. Objala svého muže kolem ramen. Pod jejím dotykem se uvolnil, začal dýchat klidněji.

Co to bylo? pomyslel si.

Vnímal dotyky své milované ženy, přitom uvažoval, co to byl za sen, shledával, že to nebyl sen… před očima stále viděl ono visící tělo.

Farie…

Cítil se zmateně, rozhlédl se po pokoji, byl v domě Tamariiny rodiny, po delší době zde přespávají mimo palác. Tamarie usoudila, že by Romusovi prospělo být aspoň na jednu noc mimo zdi paláce a ta se starostlivě zahleděla do jeho tváře.

"Táhneš sebou stíny, můj milý," pohladila ho po tváři, ignorující pot, "zdá se, že spát mimo zdi paláce ti moc neprospělo… o čem se ti zdálo?"

Romus váhal než promluvil.

"Popravdě nevím, co to bylo… byl to sen, ale zároveň nebyl. Nevím, kde jsem byl… všude byl sníh a ve sněhu byly stopy krve, sledoval jsem krvavou trasu až ke stromu s rudými květy připomínající růže." Odmlčel se, nabral dech a pokračoval. "Na jedné větvi bylo tělo, v trupu šípy, krev tekla z ran…" zahleděl se do jejích ledově modrý očích, "byla to Faria…"

Tamarie pootevřela své namodralé rty, zamyšleně svraštila čelo.

"Myslíš, že to byla vize, předpověď?"

Z jeho úst zazněl povzdech.

"Netuším… bylo to celé tak divné… nedovedu popsat ani pocity, které jsem měl při tom. Možná to byly jen mé obavy, které pramení ze setkání s matkou a s generálkou Gahenou…"

Zavrtěl hlavou.

Vnímal chladivé pocity, jak mu po těle tekl pot. Vnitru se třásl, sen v něm zanechal stopu, pomalu dozníval.

Epilog.

Město Lareth, úpatí Strmých hor. Severní kraj.

Intuitivní vnímání času.

Promnul si rostoucí šedobílý plnovous, byl o něco tmavšího odstínu nežli vlasy, které měl delší než obvykle měl, vlály mu v poryvech větru. Měl na sobě tmavý oděv s kožešinovým límcem – na místě, kde stál, bylo mrazivě chladno a sílící zima tomu moc nepomáhala. Cítil chlad, pronikající hluboko do těla, i přes svůj upíří původ se lehce třásl, ale nijak mu to nevadilo. Čistilo to mysl.

Měl bych se vrátit, Tamarie čeká.

Stál na plošině, která byla napojena na kamenitou stezku, která vedla z jednoho místa ve městě. Nacházel se na jednom místě Strmých hor, měl výhled do širé dálky, směrem na východ. Když se podíval na jih, viděl část Hraničního lesa, výhled měl tím směrem z části blokovaná skálami. Pohled vrátil k východu. Hleděl zpříma aniž by se konkrétně na něco soustředil. Šel sem proto, aby byl sám, aby si pročistil hlavu, aby se v duchu připravil. Za nedlouho se mu život posune, a na ten moment se těšil.

Znovu si promnul rostoucí plnovous, ani nevěděl, proč si jej nechával narůst, možná z nějakého podvědomého pohnutí, a že se to Tamarii líbilo byl jen příjemný bonus. Možná hlavně proto, natolik byl k sobě upřímný. V duchu se usmál.

Vydechl oblak páry.

Chvíli se ještě díval na členitý kraj, místy pokrytý lesy, místy byl holý, jen sníh a led, ale sem tam byly vidět světla malých osad, patřící pod vládou Larethu.

Pomalu šel zpátky po stezce, která byla z části vytesaná, z části přírodní. Místy byly i schody, které byly cykly a cykly zvětralé, uhlazené. Nikoho nepotkal při cestě. V tuhle dobu jen málo kdo chodil po stezce, většinou to byli tací, co sami hledali samotu a klid.

Kráčel městem, míjel rozličné osoby, jež se mu mírně klaněli, dávající tak úctu jak jeho osobě tak jeho titulu dědice městského trůnu. Nemusel ani nijak napínat uši, když zaslechl starší upíry, kteří naráželi na jeho otce – byla pravda, že se mu dost podobal, a rostoucí plnovous tu podobu jen dokresloval. Rofel, jeho otec, měl za života krásně pěstěný plnovous, jež mu dodával na eleganci.

Nejsem jako otec… kéž bych ho osobně poznal, ne jen z vyprávění, z šeptavých hlasů, či z obrazů s jeho portrétem.

Potlačil povzdech. Tyhle myšlenky, pocity, musel uzavírat hluboko v sobě. Bolely. Byl na světě sotva dva cykly když zemřel. I slzy musel potlačovat – za těch cyklů, dnů za noci v pokoji prolil více než dost slz, jednou i v náruči své milované ženy.

Cestou bral na vědomí každý pozdrav, jak se hodilo pro jeho postavení. Když byl v paláci, zamířil ke svému pokoji. Postavil se před dveřmi ložnice, kterou obýval se svou ženou.

Tamarie, nebýt tebe…

Zahnal opakující se myšlenky a vstoupil dovnitř. Usmál se, když ji spatřil, stála před oknem, nejspíš se dívala na zahradu, na kterou měli z pokoje výhled. Tamarie se pootočila, láskyplně se usmála, když spatřila Romuse, jednou rukou pohladila své mateřské břicho.

"Romusi, brzy to přijde…"

Pocítil zvláštní opojnou radost, prolnutou hlubokou láskou, která se nedávno prohloubila. Díval se na Tamarii, na svou ženu, která pod svým srdcem nosila jeho… jejich dítě…