Podivná parta za pomstou

"Abych prozřel, abych si uvědomil sebe samého… došel k rozumu, jsem jenom musel málem umřít... při boji s mým bratrancem. Ale jizvy, které mám na těle, nejsou od něho," řekl se zazubeným úsměvem.

Eiw, poloviční Égir.

Řečeno v jednom baru.

Planeta: Tou Tou.

Korporační sektory.

14 375. Kolektivního času.

5. let po porážce Nového řádu.

Zastavil se na prašné cestě. Kovovým prstem strčil do krempy klobouku, na jehož okraji byly šňůrky s oranžovými korály, které ve větru cinkaly. Rozhlédl se kolem sebe, viděl zpustlé, chudé městečko, odhadem s pěti tisíci obyvateli, směs desítek různých ras, žijících v korporačních sektorech i mimo něj.

Mezi domy poletoval vtíravý prach a hrubý písek.

Byla to více než chudá kolonie na prašné planetě, spravovaná vojáky odpadlické flotily, která zběhla na konci války, v poslední bitvě.

Už napohled podivný muž si srovnal černý klobouk se širokou krempou, kovové korále přitom zvonivě zacinkaly. Dal se do kroku po prašné cestě, levé chodidlo bez boty se kovově ozývalo o prašnou zem. Vítr zavlál jeho rozepnutým kabátem bez rukávů, odhalující tak rudé, robotické paže, nahrazující ty původní. Byly tak vidět na hrudi jizvy, které se táhly od pravého ramene až k levému boku – získal je od jedné velké kočkovité šelmy na jedné zapadlé, sněžné planetě. Tehdy i málem umřel.

Eiw si mimoděk vzpomněl na onu událost. Usmál se svým pověstně širokým úsměvem, při němž byly vidět zuby.

Vítr zavlál naproti němu, prach se mu vtíral do přivřených modrošedých očí, v nichž byla jiskra šelmy, inteligence maskovaná podivnou poťouchlostí. Jeho kroky ho zavedly k jednomu baru, který od pohledu pamatoval lepší časy. Zdi byly oprýskané, místy se dalo zahlédnout důlky po střelách. Kovové okenice držely na rezavých pantech.

Levým ukazováčkem pozvedl klobouk, přitom se korálky cinkavě ozvaly. Podíval se na holografickou ceduli nad dveřmi: U Zelený ještěrky. Široce se usmál.

Zdá se, že jsem dorazil na místo.

Náhle zaznělo plesknutí křídel a na rameni pocítil známou tíhu.

"Oh… nazdárek, Veikky," pozdravil okřídlenou kočku se širokým úsměvem, oči mu přitom zajiskřily.

Pohladil okřídlenou kočku po hlavě.

"Hai," pozdravila ikarianka telepaticky.

Jazykem si olízla jednu přední rukotlapku. Zatřepala leskle černými křídly pokryté jakýmsi jemným chmýřím, aby se zbavila vlezlého prachu.

"Dáme drink?" řekl s úsměvem.

"Jistě. Tedy pokud mají bílé saké."

"Oh. To tvé saké... nechápu proč ho máš tak ráda."

Zachechtal se.

"Che. Narozdíl od tebe mám vkus a vystříbené chutě."

"Hoj, hoj. Klídek, drahá. Jestli mají tvůj drink, rád ti ho koupím."

V hlavě se mu zasmála.

"Jdeme, drahá. Ať čas nečeká."

Veikky se mu na rameni pohodlně usadila. Huňatý ocas mu omotala kolem krku, jako šálu. Drápky se ladně držela koženého nárameníku, který sloužil pro ten účel, obyčejná látka by vůči ostrým drápkům nevydržela.

Eiw vešel do zpustlého baru.

Těch pár bytostí, co popíjeli své zvětralé drinky, se se zamračenými výrazy podívali na nově příchozího. Civěli na Eiwa jako na zjev.

"Jako vždy, vzbudíš mnoho pozornosti."

"Oh, sám nevím čím to je. Třeba mým kloboukem," řekl šeptem ironicky.

"To jsi prostě ty!" ozvala se mu v hlavě chechtavě.

Nasměroval si to k baru.

***

Posadil se na kraj postele. Otevřenou okenicí, která vrzala na pantech, prosvítal svit stálice soustavy skrz popraskané sklo. Urovnal si rozčepýřené, platinové vlasy – moc to nepomohlo, byly nepoddajné. Zamrkal ospalýma očima a hlasitě zívl. Oči měly zvláštní bělostný odstín, v nichž zornice silně kontrastovaly.

Vstal a protáhl se, nahé tělo hrálo drobnými, vybledlými jizvami. Mnohé získal mnohými akcemi, ale více jich získal, když byl v zajetí. Ale to byla doba zpátky, v době války.

Začal se pomalu oblékat, přitom došel k oknu a vykoukl. Usmál se.

Jde akorát, pomyslel si, když uviděl známou postavu se svým pověstným kloboukem.

Došel ke stolku vedle postele a popadl lahev laciného alkoholu a dopil zbytek. Pomalu se dooblékal. Zacvakl široký opasek s dvěma pouzdry, zkontroloval jejich obsah. Zamručel. Vše bylo na svém místě. Na závěr si vzal tmavě rudý kabát.

Zamířil ke dveřím, které otevřel bouchnutím do panelu.

***

Valtan s černou, strakatou srstí, seděl v koutě zaplivaného baru. Napil se diffské whisky… slastně vydechl, prázdnou sklenku položil na oprýskanou desku stolu. Marlag byl na svůj druh neobyčejně vysoký, dobrých sto šedesát centimetrů. Na levém uchu se matně leskla náušnice, a na pravém mu kus chyběl – kdysi se mu do ucha zakousl jakýsi podivný, drobný tvor s ostrým zobákem.

Zamrkal drobnýma, hnědýma očima, když do baru vešel od pohledu podivný muž s kloboukem.

Zamručel netrpělivě.

Hech… no konečně přišel. Už hodinu tady sedím v tomhle smradu. Ts, a jako vždy vzbudí mnoho pozornosti.

Podíval se kolem sebe na osazenstvo, které na muže civělo jako na zjev. Uchechtl si pod čenichem. Trvalo to nějakou dobu, ale nakonec si začali hledět svého, byť občas na onoho muže pomrkávali.

Od robotického číšníka, co měl místo končetin gyroskopickou kouli, si objednal další dvojité whisky…

***

Rax Elbar si uhladil dlouhý vous spletený do copu, byl ozdobený o kovové kroužky s vyleptanými runy jeho lidu. Podsaditý Gar´el, s tváří posetou hlubokými vrásky, ze střechy jedné budovy sledoval skrz holohled sídlo v rekonstrukci, patřící jednomu z blízkých velitelů odpadlické flotily, kterou vedl odpadlický admirál Sal´ab, velitel sil, který na prahu zjevné porážky Nového řádu, v bitvě o Siden Eti, planety sloužící jako centrum moci, rozhodl raději přežít, než hrdinně, k tomu zbytečně, padnout.

Sal´ab se dlouho živil jako pirát. Vybudoval si věhlas v korporačních sektorech a v přilehlých oblastech. Nebylo tajemství, že byl velmi ambiciózní, což byl už v době, kdy sloužil novořádovým silám – tedy si začal budovat něco jako vlastní říši, a dařilo se mu. Jeho moc rostla. A vůči ní stály jen malé síly, uvnitř sektorech, kromě jedné. Befelgská federace. Ta vznikla v dobách, kdy sektory křižovaly pirátské flotily, otrokáři a samozvaní vojvůdci, konče flotily bojujících stran za války. V dnešní době to nebylo o nic více odlišné. Nikdo se nezajímal o zapadlé kouty Prozkoumaného vesmíru, v galaxii Aza´gato, proslulé korupcí a vším, co bylo zmíněno.

Rax si odplivl. Odložil holohled a strčil mezi rty rozpálený doutník z tabákových listů Tatbu. Hlasitě zabafal. Nosem vydechl kouř.

"Svině," řekl na adresu sídla, kterou několik hodin sledoval.

Popotáhl z doutníku a odplivl si.

Namodralý kouř mu tančil před tmavýma očima.

Rozhodl se, že byl čas jít. Bylo načase na setkání s partou v jednom baru…

***

Barman odložil komunikátor, když uviděl přicházet muže s kloboukem a s okřídlenou kočkou na rameni. Podíval se na monitor pod pultem. Hleděl na obrázek onoho muže, který pomalu kráčel uličkou mezi stoly. Pod holografickou fotkou bylo napsáno: Hledaný. A odměna činila celých čtyři miliony tredicktů!

Usmál se, když se díval na číslo odměny.

Barman se zahleděl na jednoho z nejhledanějších mužů v místních sektorech, který si jen tak šel k baru, přímo k němu. Hledanější už byl jen jeden Égir…

***

"Všiml sis toho, Eiwe?" řekla Veikky telepaticky, přímo v jeho hlavě.

"Ano, drahá," šeptl poloviční Égir.

Sedl si na židli bez opěrky, přímo naproti barmanovi. Odložil si stranou klobouk, přitom kovové korálky zacinkaly, zároveň se mu odhalily krátké, na divoko rozpuštěné vlasy havraní barvy.

Veikky přistála přímo na barový pult, křídla složila k tělu.

Barman s těžko popsatelným výrazem sledoval nově příchozího hosta, který seděl naproti němu. Okřídlenou kočku nijak nebral na vědomí. Bral ji jako jakousi podivnost.

"Zdravíčko, hostinský. Přeji si diffské whisky." Veikky se něj podívala – poznal ten pohled. "Hoj, hoj, drahá. Ach ano, málem jsem zapomněl. Máte bílé saké pro moji přítelkyni?"

Ikarianka potěšeně mávla ocasem.

Barman na podivného muže vyjeveně hleděl.

"He? Tím myslíte tu okřídlenou kočku?"

"Ano, jak jste řekl. Asi neznáte její druh... vypadá jako mazlík," Veikky ho obdařila pohledem, "ale jsou to inteligentní tvorové," potěšeně pokývala hlavou, "jako třeba já, nebo vy. K otázce. Máte? Nebo nemáte?"

Široce se zazubil svým pověstným úsměvem.

"Jistě, že mám saké," ohradil se barman pobouřeně.

"Oh, to rád slyším. Slyšela jsi?"

"Samozřejmě!" ozvala se otevřeně tak, že její myšlenkové vlny uslyšel každý.

Barman nevěřícně zamrkal.

"Ono to mluví?"

"Oh, ne ono, ale ona... a ano, mluví, i když telepaticky... nebojte, nečte myšlenky. Tedy, aspoň myslím."

Zachechtal se přes široce otevřená ústa a zaťaté zuby.

"Jeho si nevšímejte. Je prostě bizarní," řekla Veikky otevřeně.

Barman zíral a jenom přikývl.

"Hoj, hoj, drahá! Kdo je tady bizarní? Hmmm?"

Přehnaně si k ní naklonil vyzývavě a zarachotil kovovými prsty o pult. Štamgasti, stejně jako barman, zírali na bizarnost scény; jeden specifický Valtan si tiše chechtal pod čenichem.

Veikky odvrátila pohled a zatřepala křídly.

"Oh, paní je uražená." Plácl z nenadání rukou o pult. "Barmane! Kde je to pití?"

"He, už se připravuje," vyslovil nepřátelsky oslovený, když se těmi slovy probral a přestal zírat.

"Díky," poděkoval Eiw, když se před ním objevila sklenka s whisky.

"Děkuji za saké," poděkovala ikarianka s jistou hranou šlechetností, přímo barmanovi, který si to ani neuvědomil, přitom galantně zamávala rukotlapkou.

Ten jenom nevrle zamručel a šel stranou.

Veikky vzala rukotlapky mělkou misku, obsahující mléčně bílou tekutinu. Znalecky k ní začichala. Eiw ji přitom pobaveně sledoval a široce se zubil, bradou se opíral o levou dlaň. Napila se, pár kapek ji ukáplo na vousky.

"Dobré, že?" řekl protáhle a humorným tónem.

"Dobré..." souhlasila a dala se do pití až měla čumák od tekutiny.

Eiw se taky napil.

"Oh. Musím uznat, že tu máte dobré pití," řekl k mračícímu se barmanovi, ten jenom přikývl, neušlo mu, že to bylo myšleno ironicky.

Muž s robotickými pažemi se jenom usmíval; to muže za barem jenom rozčilovalo.

Jen se dus ve vlastní šťávě!

Veikky položila prázdnou misku.

"Oh..."

"Mohu poprosit o další?"

Před ní, s jistou dávkou nadávek, přistála další miska. Poděkovala a mírně se napila.

"Hoj, hoj, drahá. Nějak ses rozšoupla."

Zachechtal se její společník skrz zaťaté zuby a širokým úsměvem.

Blaženě popíjela bílé saké. Už jenom sledovat tvora, podobající se kočce, jak pilo alkohol, bylo bizarní samo sebou.

"Jé, – dobré!"

Její oči už značily, že už v sobě něco málo měla alkoholu. Působilo to zvláštně komicky.

Najednou se změnilo napětí.

Eiw mrkl ke dveřím.

"Oh, další hosté."

Právě jimi procházeli ozbrojení muži, admirálovy vojáci. Barman v ten moment příhodně zmizel. Eiw se zamračil. Očekával to. A Veikky, netečná a blažená zároveň, v klidu popíjela saké. Popadl klobouk a následně si jej nasadil. Kovové korále příjemně zacinkaly.

"Drahá, to saké počká…"

"Už došlo, hee."

"Oh. Ty malá alkoholičko. To se ti nepodobá. Dvě saké a už jsi mimo," řekl s širokým úsměvem.

"Huh," trochu se zamotala. "To saké bilo silné, ale dobré," řekla otevřeně a chechtavě.

"Aspoň že to. Trochu si polež."

Už ležela na zádech. Ve vzduchu mávala rukotlapky, jako by... sám vlastně nevěděl co. Opřel kovové ruce o boky a hlasitě se zasmál od plic až se všichni sedící štamgasti polekali. Kromě uvážlivého valtana. Stále se chechtajíc se podíval na ozbrojené muže, kteří měli něco jako uniformu. Bylo jich celkem deset.

Směšné, řekl si v duchu, při pohledu na jejich nesourodé uniformy.

***

Salp Siber, muž s platinovými vlasy, pomalu šel po dřevěných, vrzajících schodech dolů do prvního patra. Kousek od něho byly další schody, které vedly přímo do přízemí s barem, kde se, dle očekávání, začalo konat dění – první část pomsty.

Psance nikdo nebude brát na lehkou váhu. Pomstíme se ti, veliteli…

"Hmm, to se podívejme."

Usmál se.

Šel ke zábradlí a podíval se dolů, kde seděli štamgasti a naproti muži s kloboukem stálo deset ozbrojenců. Mrkl na muže s kloboukem a povzdychl si.

Ten vždycky vzbudí tolik pozornosti.

Zavrtěl hlavou a bokem se opřel o zábradlí, a v klidu pozoroval.

A ta jeho pověstná vlastnost se výjimečně hodí.

Tentokrát se zazubil.

Eiw stál uprostřed prostoru, naproti ozbrojencům.

Nemají šanci.

***

Valtan se zhoupl se židlí, opěrkou se opřel o zeď, nohy položil na kulatý stůl. Začal usrkávat ze sklenky. Začal si znuděně broukat.

Tak už je sejmi... začínám se nudit...

V klidu se houpal se židlí

***

Eiw se přestal pochechtávat. Nepatrně zvážněl.

"Patříte k těm, co zabili mého přítele? He..."

Naklonil hlavu, přitom se široce zubil, působilo to jako úšklebek démona

Ozval se jeden z rádoby vojáků – velitel skupiny:

"Co to meleš, parchante? Přišli jsme pro tvoji hlavu!"

Velitel skupiny ukázal na Eiwa.

Zaznělo četné škrábaní židlí o podlahu. Štamgasti rychle klidili prostor. Žádná ze stran si toho nevšímala.

Jistý muž v patře tiše pozoroval. A u jednoho stolu jako jediný zůstal sedět, respektive se houpal na židli, jistý strakatý valtan, který v klidu upíjel ze sklenky.

"Oh. Tak pro mojí hlavu, jo?! Che, che, che. Dobrý vtip. Znovu se ptám… patříte k těm, jež zabili mého drahého přítele? Jistě vám paměť osvěží jeho jméno… Irwem."

Bylo mu potěšením, že změnou těžiště těla bylo poznat, že říkalo. Pokračoval:

"Museli jste mít sakra štěstí... že jste přežili. Jistě tu těžší práci odvedl někdo jiný." Oči mu zajiskřily, když pozoroval jejich hněvivé pohledy. "Nechť Irwema hvězdy provázejí, ale vás... ať vezme černota!"

Hněvivě se mu zaleskly oči. Modrošedé oči působily jako led.

"Mlč!" křikl velitel. "Máš velkou držku, brzy o ní přijdeš… jako o celou hlavu, za kterou dostaneme slušně zaplaceno."

Velitel se ušklíbl jako zbytek skupiny.

Poloviční Égir se hlasitě rozesmál až se prohnul v zádech.

"Hoj, hoj. Tak už dělejte, chlapci. Nemám na vás celý den," popíchl je.

Naklonil hlavu vyzývavě. Oči měl přivřené, pichlavé, vážné, rámované vrásky po stranách.

Vojáci admirála Sal´arba pozvedli zbraně. Kromě dvou to byli salgové (lidé). A velitel patřil ke salgům.

"Vzdej se!" křikl velitel. "Nemáš zbraně… nemáš šanci!"

"Pravda... ale kdybych se jen tak vzdal, přišel bych o svoji hlavu."

Mírně se pousmál. Pozvedl pravou paži, jako kdyby chtěl zamířit – natáhl ukazováček, jako by mířil, pro efekt pozvedl i palec – symbol pro pistoli.

Desatero mužů se tiše zasmálo. Někteří nevěřícně kroutili hlavami.

"Co to má bejt?!" štěkl velitel skupiny. "To chceš použít tu... tu imaginární pistoli?" řekl hledajíc správná slova, přitom prskal.

"Oh," ozval se Eiw protáhle. "Ano... to je má pistole."

Od vojáků zazněl hlasitější smích.

Eiw jenom netečně stál a lehce se usmíval. Levým kovovým prstem si pro efekt pozvedl klobouk, šňůrky s kovovými, oranžovými korály se lehce zakomíhaly. Bujaré veselí proťal výstřel... najednou bylo ticho. Rádoby vojáci vyjeveně sledovali, jak jejich velitel padl na záda jako podťatý strom, měl krvavou díru na čele – ani si neuvědomil náhlost smrti.

Všichni se podívali na kouřící se prst onoho podivného muže, kterému se ještě před nepatrnou chvílí vysmívali. Onen muž se zazubil, a ukazováčkem, z něhož se kouřilo, výše pozvedl klobouk, korále přitom příjemně zacinkaly.

"Hoj, hoj, je to jedna z mých na zakázku udělaných úprav. Mé kybernetické paže jsou tím nejlepším, co se dá sehnat. Che che che..."

Začal se smát až mu poskakovala hruď. Lemy kabátu se odtáhly a odhalily tak jizvy na trupu.

"Zabte ho!" křikl někdo z admirálových vojáků.

Prostor, kromě nich a jistého valtana byl prázdný. V patře se stále opíral muž s platinovými vlasy a prohlížel si nehty.

Prostor baru byl zaplněn hlukem střelby. Netrvalo to dlouho, než všem došla munice do pulzních zbraní. Vojáci stáli jako omámení. Ústa pootevřená, oči vytřeštěné. Dívali se na muže, který si v klidu stál a prstem, kterým před chvíli vystřelil a zabil tak jejich velitele, se šťoural v nose.

"Oh, to už jste skončili?" řekl ledabyle a prstem odcvrnkl něco imaginárního z nosu.

Ozbrojence krokem ustoupili. Všichni byli zděšeni. Netrvalo jim však dlouho, než si všimli jisté věci. Nad lokty robotických paží do stran vyčnívaly zářivě pulzující tyče, které vytvářely bezbarvé silové pole. Jen mlžení vzduchu napovídalo, že tam něco bylo a ochránilo tak Eiwa před smrtící střelbou.

Eiw byl mnohokrát rád za oné paže, které neměl zrovna dobrovolně, když o ty původní přišel – měl za sebou krušný, smutný život.

Tyče tvořící silové pole přestaly zářit, jejich energie se vybyla, se zasunuly zpátky do úložných prostor, přitom to zasyčelo, kondenzátory tepla vypustily tepelnou energii. Vzduch se tak teplem zavlnil a objevily se nepatrné obláčky páry. Kryty se zasunuly.

Vykročil naproti vojákům, kteří kvapem přebíjeli zbraně. Ušklíbl se. Oči měl přivřené. Pozvedl levačku, roztáhl prsty, dlaň se rozložila a začala prstencově pulzovat. Z dlaně vyšel sonický výboj, který muže dezorientoval – jeden dokonce vyzvracel obsah žaludku. Většina pustila zbraně a chytla se za hlavu. Některým mezi prsty prosakovala krev z uší.

"Nechť vám černota pozře duše…" zašeptal ledově.

Levačka se složila do původní podoby, sevřel ji v pěst, pootočil s ní, ze hřbetu tak vykoukla hlaveň pulzní zbraně s mikro střelivem. Dobrých pět sen ran. Stačila mu sotva třetina.

Rádoby vojáci admirála Salb´arba leželi v kalužích vlastní krve.

***

"Že ti to ale trvalo, Eiwe," ozval se z kouta strakatý Valtan – Malrag pozvedl sklenku, přestal se houpat se židlí, dopil zbytek whiskey a sklenkou udeřil o stůl.

"Oh, nazdárek, příteli. Málem jsem tě přehlédl," pozdravil a mávl rukou.

"Moc vtipný, fakt…" opáčil Malrag s jistou jízlivostí.

Eiw se zazubil. Podíval se nahoru, kde se stále opíral muž s platinovými vlasy. Mávl rukou na pozdrav.

"Hai, Salpe."

Oslovený na pozdrav přikývl a zamířil ke schodišti, přitom nahlas promluvil:

"Že ti to ale trvalo," řekl to stejně, jako před chvílí Malrag, který na to pokýval hlavou. "Navíc, takhle se vykecávat…"

"Hoj, hoj, Salpe. Jako vždy nemáš cit pro drama."

Urovnal si klobouk a široce se usmíval. Oči se leskly s jakousi nemístnou hravostí.

"Naše pomsta se krásně rozjela," řekl Salp, když sestoupil z posledního schodu a mrkl na ležící těla.

Malrag vstal ze židle a protáhl se v zádech a hlasitě si říhl. Na Salpova slova přikývl. Muž s robotickými pažemi též. Srovnal si lemy kabátu a řekl:

"Je čas urovnat zbytek, co myslíte?"

"Si piš."

Valtan se poškrábal na hrudi a odplivl si, na pažích mu pohrály modravé plameny.

"Ano, Eiwe. Je čas vypálit hnízdo."

Salpovy se zaleskly bělostné oči.

Eiw se otočil k baru a zavolal:

"Hej, Veikky… he, kde je?"

Díval se na místo, kde před tím ležela jeho okřídlená přítelkyně. Ostatní se též podívali na ono místo. Eiw se kovovým prstem poškrábal na čele a kloubem ťukl do krempy klobouku.

"Jé, už to skončilo...?" ozvala se Veikky otevřeně, zněla opile.

Na kraji pultu se ukázaly rukotlapky, následně vykoukla hlava. Okřídlená kočka měla opilý výraz, zastřihala ušima. Vypadalo to komicky.

"Hu."

Snažila se vyšvihnout nahoru.

"Oh, Veikky... ty malá ožralo. Nechceš ještě saké?"

Široce se zazubil.

"Ju, nalej mi, prosím... huch," houkla, když pozvedla rukotlapku.

Neudržela se a komicky žuchla na zem.

Eiw se neudržel a halasně se zasmál, až mu divoce poskakovala hruď a ohnul se v pase dozadu.

"Veikky," ozval se Salp, když šel kolem barového pultu.

Došel za pult a pomohl Veikky nahoru na pult.

"Díky, Salpe."

Ten se přátelsky zachechtal.

"Na, drahá..."

Před ní položil misku. Chvíli pátral, než našel lahev saké. Otevřel, přivoněl si, zavrtěl hlavou.

"Nechápu, co tě na tom tak chutná. Znám lepší drinky, než je tohle."

Nalil bělavou tekutinu do k tomu určené misky. Odložil lahev a díval se. Byl v tom takový vědoucný pohled, i ostatní jej měli.

Ikarianka chňapla po misce, pár kapek přitom vyšplouchlo, bělavé kapky dopadly na dřevěný pult a postupně se vsákly. Začala pomalu pít.

"Divná bytůstka, co je pravda," ozval se Malrag mírně, měl lehce chraplavý hlas.

Došel za baroví pult a dovolil si nalít diffské whisky a dopřál si doušek. Hřbetem ruky si utřel útlou tlamu. Po dalším loku si dolil a pozvedl sklenku.

"Na zdraví!"

Opatrně si přiťukl s Veikky.

"Hai!"

Dopila saké a lehla si na bok. Byla značně opilá.

"Nic nevydrží..." řekl Malrag a pokrčil rameny. Dopil whisky a odložil sklenku. "Mám dost," dodal.

"HEJ, OŽRALOVÉ!" ozval se od dveří mohutný basový hlas.

U dveří stál podsaditý, svaly vyrýsovaný Gar´el. Mezi rty svíral doutník, z něhož se linul modravý kouř s typickou vůní tabáku Tatbu.

"Jak vidím, jste se dobře bavili a to beze mne," řekl s jistou vážnou výtkou.

Jako první se ozval Eiw, který byl širou náhodou vůdce této podivné party.

"Hoj, hoj, Raxi! To ano, dobře jsme se bavili, škoda, že jsi tu nebyl."

Tradičně se široce zazubil a přivřel oči, které se hravě leskly.

Rax jenom mávl rukou, přitom rozvířil tabákový kouř.

"Co průzkum?" pokračoval velitel podivné party.

Oslovený vkročil dovnitř, přitom nakopl jednu z mrtvol, náhodou to byl velitel vojáků.

"Byla to nuda, to ti povím." Pokrčil rameny. "Kromě toho… je tam."

Všem se zaleskly oči.

Eiw na to jenom přikývl. Došel k baru a vzal opilou přítelkyni do náruče, byla v tom jistá přátelská něha. Z vnitřní kapsy kabátu vzal malou, kovovou lahvičku s detoxikačním sérem, který pomáhá odbourávat alkohol v krvi a mírní následky budoucí kocoviny.

"Sakra, Veikky, budu muset koupit další sérum, ty malá ožralo. Jak to, že se opiješ pokaždé, kde se někde objevíme? Hm," řekl s širokým úsměvem.

Do úst jí nakapal tekutinu. Byť to nevypadalo, oči měl přivřené starostlivostí.

Prošla si těžkým životem…

"Tak..."

"Já za to nemůžu, to saké je prostě dobré," řekla otevřeně, znějící opile.

"Hmmm, to říkáš ty..."

"Otrapo..."

"Hoj, hoj... já, a otrapa?– kde jsi k tomu přišla?!"

Naklonil k ní hlavu vyzývavě.

"Neznalec saké, jako ty, je pro mě otrapa a necivilizovaný!"

"Hee, to říkáš ty? Ten největší ožrala pod hvězdami… kdo je tady necivilizovaný? Hmmm."

Jeho nos se téměř dotýkal jejího narůžovělého čumáku.

Mňoukavě mu škytla do obličeje.

"Tady máš odpověď," přidal se s úsměvem Salp, přitom si neodpustil posměšný tón.

"Pche... hmm – usnula."

Pohladil jí mezi dlouhýma ušima. Její křídla ji zplihle visela. V náruči ji udělal pohodlí.

"Vy jste mi dvojka," ozval se Gar´el basově.

"Hoj," opáčil Eiw jenom, přitom mírně.

Pobaveně sledoval spící přítelkyni v náruči.

"Nechci rušit příjemnou chvilku," ozval se Marlag a na ruce poklepal imaginární hodinky.

"Pravda. Stále musíme podniknout jistou návštěvu," řekl Salp a pokýval hlavou.

"Oh... tak jo pánové, jdeme navštívit správce... musíme přeci udělat prohlídku té jeho stavby, jestli se staví dle předpisů."

Zazubil se velice široce, působilo to jako úšklebek démona, oči měl přivřené, rámované vrásky.

"Jo," pravil Marlag. "A jestli není..." dořekl temně,

Pozvedl pravačku, uvolnil energii zvanou sand´gi, ruka se mu obalila zářivě modrými plameny, mezi prsty byly vidět výboje uvolněné síly. Temně se zazubil.

***

Zvedl se vítr, prach a písek se tak rozfoukal. Před téměř hotovým sídlem stála ta nejvíce zvláštní, nesourodá parta, jaká snad existovala.

Eiw se bokem podíval na Marlaga:

"Připravený, příteli?"

"Hech... to jsem."

Pozvedl ruce, které byly obaleny modrými plameny, působící podmanivě krásně – byly velmi nebezpečné. V plamenech se objevovaly drobné výboje uvolněné síly sand´gi.

"Nechci nic říkat," odplivl si Rax do prachu, "ale zdá se, že jsme upoutali menší pozornost."

Robotickým prstem Eiw pozvedl klobouk výše, oranžové, kovové korále na šňůrkách příjemně zacinkaly. Široce se usmál a přivřeným pohledem se dopíval ze strany na stranu. Na lešení, balkonech, terase, bylo takových třicet mužů a žen mnoha ras – všichni měli pozvednuté zbraně, se kterými mířili na nezvané hosty.

Vítr se prohnal prostorem a rozvířil prašnou zem.

Veikky, jež se dostatečně vzpamatovala, mající sucho v ústech a s tepající hlavou značící menší kocovinu, létala vysoko nad místem, kde stáli její přátelé. Rozhlížela se kolem sebe, dávala pozor, kdyby v okolí byli další admirálovy vojáci.

Na balkoně, ve čtvrtém patře, se objevil správce, jehož rasa byla v místních oblastech neznámá. Nikdo z podivné party neznal původ jeho rasy, dalo se soudit, že pocházel z neznámých oblastí, mimo známé oblasti zvaný jako Prozkoumaný vesmír. Správcův drakoidní vzhled byl ohromující, impozantní. Šupiny přes sebe hustě poskládané značily značnou odolnost vůči fyzickým útokům, na svitu stálice se matně leskly. Rohaté výrůstky na hlavě, mírně protáhla tlama, vyčnívající zuby; postavou působil jako bojovník.

Správcovy žluté oči shlížely na podivnou čtveřici, která troufale stála před jeho sídlem. Podíval se na svého velitele místní posádky, klidně stojící po jeho boku a jenom řekl bez náznaků emocí a hlubokým, podivným přízvukem:

"Zabijte je."

Velitel, původem Kalltik – rasa kočičích rysů, zavelel do vysílačky zavěšené na uchu:

"Zabijete ty opovážlivce!"

Usmál se, vystouplé špičáky se zaleskly, srst kolem úst se zavlnila.

***

Hluboko ve sklepení téměř dokončeného sídla, se nacházelo vězení – v jedné takové cele, ve stínu, ležela osoba, ostatní cely zely prázdnotou. Ze stropu se snesl prach. Otevřely se oči, byly nafialovělé a mandlového tvaru. Žena se pohnula.

Co se to děje?

Prostor se mírně otřásl.

To zní jako hluk boje.

Dívala se na strop, očima těkala ze strany na stranu. Nerozmýšlela se dlouho. Usmála se. Vyskočila z palandy do výřezu světla, jež prosvítalo mřížemi. Byla tak vidět její pomenší postava, necelých 165 centimetrů vysoká – vězeňská kombinéza černé barvy zakrývala ženské tvary a tetování pokrývající celé tělo, od krku po kotníky.

Prostor se znovu otřásl, tentokrát silněji.

Přišel můj čas odsud zmizet.

Vykročila ke mřížím, bosýma chodidly vnímala chlad betonové podlahy. Sevřela ocelové tyče mříže. Rozhlédla se. Uviděla mládence, co tu hlídal. Ten chudák vždy dostával tyhle nudné a hrozné práce.

"Hej, chlapče," křikla na otřeseného mladíka, který nevěděl, co se dělo.

Zmateně se kolem sebe rozhlédl.

"Hej!"

Přišel další, mohutnější otřes, mladík zavrávoral ke cele.

Využila příležitosti a chytla ho za látku uniformy. Mládenec ještě více zavrávoral a zařval zděšeně. Silně ho přitáhla až zády narazil do tyčí mříže. Bolestně vykřikl. Bez obalu mu hrábla do kapsy, kde tušila elektronický klíče.

Ze stropu se snesl oblak prachu.

"Chlapče, co se to děje?"

Vytáhla klíče.

"Netuším," zakřehotal.

Měl strachy vytřeštěné oči.

Silně jej držela, mladý strážný se nebránil.

"Kde jsou všichni vojáci?"

Divoce se ji zaleskly oči.

"Venku… s někým bojují… prosím, víc nevím…"

Zajímalo by mě, kdo je takový blázen, aby napadl tohle místo plné vojáků.

A bylo ji to jedno. Byla to příležitost k úniku. Příliš dlouho byla vězněná. Chytla mladíka za hlavu a praštila jim o tyč mříže, ten ztratil vědomí a pustila jej, padl bokem na zem až to žuchlo.

Promiň, z těch tady jsi byl nejvíce fajn.

Po hmatu vložila klíč do vnější strany zámku a po paměti začala otáčet klíčem oběma směry, zadávala tak kód. Měla dobrou paměť, jak se na zlodějku slušelo – dělala to z přežití a byla v tom dobrá. Otočila dvakrát doleva, jednou zpátky, pak znovu doleva, třikrát doprava, jednou doleva… cvaklo to. Dveře se otevřely. Byla volná. Konečně. Po celém roce.

Konečně!

Nemeškala. Vylezla ven, mladíkovi vzala elektrický obušek. Nebylo mu dovoleno mít střelnou zbraň, právě pro takové nepravděpodobné situace.

Lepší než nic.

Vyrazila za svobodu… bosé nohy pleskaly o chladnou podlahu.

***

Marlag rozpřáhl ruce, uvolni energii sand´gi, a dal ji formu. Před valtanem a zbytkem party se zformoval štít, jen chvíli na to do štítu udeřil déšť střel z pulzních zbraní. Nic štítem neproniklo, leda by se proti štítu použila síla sand´gi. A jak se zdálo, protistrana neměla manguse – uživatele oné zvláštní energie, vpletená do podstaty vesmíru.

Střelba byla až ohlušující, a velmi intenzivní.

Eiw se bokem zadíval na strakatého valtana.

"Ukaž jim, co znamená síla manguse devátého řádu."

Kovovým prstem přitom mimoděk cvrnkl do korálů, krásně to zacinkalo.

"S radostí…"

Marlag zavřel oči a začal se koncentrovat. Energie mu začala prýštit ze celého těla, formovala se do modrých plamenů. Rozkročil se. Soustředil se. Napřáhl ruce a vzápětí je pozvedl k nebi. Po stranách štítů náhle vznikly sloupy modravého plamene, v nichž jiskřily výboje energie. Ladně mávl rukama, tím se ohnivé sloupy pohnuly, zároveň ohnuly, následně rozvětvily. Svěsil levou paži… pravou napřáhl před sebe a rozevřel prsty.

Oči měl stále zavřené.

Plameny se prudce pohnuly a následně udeřily s neuvěřitelnou silou. Lešení se bortilo, stěny se přímo tříštily – planoucí trosky létaly všude kolem, spolu s vojáky, jež umírajíc křičeli.

Útok chvíli pokračoval, než mangus devátého řádu sklopil štít ze sand´gi.

Veikky, kroužící ve vzduchu, vše pozorující, sledovala, jak celé houfy rádoby vojáků utíkalo.

Nemají zrovna velkou vůli bojovat, když nemají navrch. Není divu… není radno se měřit mangusovi devátého řádu.

Mávla křídly, aby se udržela v relativně stejné výšce.

Čas pomsty…

Eiw a jeho společníci vnikli do nitra zkázy, jež byla rámována plameny, které se šířily do nitra budovy. Zabíjeli každého, kdo se jim připletl do cesty, každý svým osobitým stylem. Obrana byla ochromena, vojáci utíkali… velení nefungovalo, jeden šťastný zásah zabil velitele, další, kdo by mohli velet, byli buď mrtví, nebo utíkali.

Procházeli se troskami. Nenaráželi prakticky na žádný odpor.

Bratranče, pomyslel Eiw, tohle dělám i za tebe. Pomstíme Irwema a každého padlého druha… to ti slibuji, Ouwene.

***

Bývalá vězeňkyně se podívala za roh křižovatky. Od útěku ze cely uběhla jistá chvíle. Neušlo ji, že to, co se odehrávalo nad ní, nemělo dlouhé trvání… otřesy ustaly.

Kdo vyhrál? Obránci, nebo útočníci?

Nechtěla zjišťovat kdo vyhrál, neměla v úmyslu riskovat, že by se dostala do rukou někoho horšího.

Jen ať se pobijí navzájem.

Bylo ji to lhostejné. Chtěla jenom utéct a přežít. Když spatřila pohyb, se schovala za ohyb. Naslouchala krokům. Nešli k ni, tedy ve směru k celám, ale jinou cestou.

Je to tady překvapivě spletité.

Byť sídlo bylo nové, respektive ve fázi brzkého dokončení, jež jistý útok znemožnil, stálo na starých základech. Cely byly předělané úseky starých podzemních prostor. Chodba, ve které byla, spojovala nové se starým.

Chvíli čekala, dovolila si nakouknout za roh, oči se ji rozšířily poznáním, drakoidní postavu správce si nemohla splést. Ten byl v doprovodu dvou ozbrojenců.

Typické. Takový vždy utečou jako první, když teče do bot.

Ušklíbla se zhnuseně.

Jistě míří k únikovému východu…bude to risk, ale jeho zbabělost bude mou cestou k úniku z této prašivé díry.

Čekala, až budou dál, když si byla jistá, že si ji nevšimnou, tiše za nimi vyrazila.

***

V šeru se zaleskly vyceněné zuby. Kovové korále tiše cinkaly. Eiw kloubem prstu ťukl do spodní strany krempy černého klobouku. Nalezl vstup do podzemí, pomalu kráčel po schodech dolů, scéna byla rámována září plamenů.

"Lov začíná."

Přivřené modrošedé oči se leskly.

***

Zarazila se. Uslyšela neznámé kroky. Nepatrně rozeznávala typickou chůzi někoho, kdo přišel o část nohy a měl místo ní kovovou náhradu. Slyšela typický dopad podrážky boty, následně takový kovový zvuk. Uvažovala, kdo to přicházel. Nechtěla riskovat setkání s neznámou osobou, tedy se skryla v jednom příhodném, hlubokém výklenku. Sledovala chodbu kterou přišla. Přikrčila se... čekala. Netypická chůze zesilovala, kroky byly slyšet blíže a blíže. Pak ho náhle uviděla, před jejím zrakem se zjevila ta nejzvláštnější osoba, kterou kdy viděla. Pootevřela rty, přivřela své mandlové oči. Její oči klouzavě sledovaly muže, který zmizel z pohledu tak jak se náhled zjevil.

Kroky muže chvíli pokračovali, na moment se však zastavily.

Viděl mě? Ne…

Měla nutkání vykouknout a podívat se… ale nebyla bláhová, aby takovému dětinskému pokušení podlehla. Napjatě čekala, pak kroky pokračovaly dál potemnělou chodbou.

Vydechla a uvolnila se z napětí…

***

Eiw kráčel potemnělou chodbou, jejichž stěny byly tvořeny z cihel a kamene, vše působilo velmi staře. Lehounce se usmíval, jako by byl na procházce. Jeho kovová noha vydávala kovově klapavé zvuky. Korále při pohybu lehounce cinkaly. A jeho přivřené oči připomínaly pohled jestřába, pohled dravce na lovu.

Očima těkal ze strany na stranu, pozoroval výklenky, v každé z nich by mohla být potenciální hrozba.

Záře světel na stěnách nemocně blikala.

Pokračoval rovnou chodbou, krokovým tempem, nijak zvlášť nespěchal. Tušil, že byl blízko své kořisti. Věděl kudy i měl jít… ani ne nedávno objevili jednoho z přeživších, původních majitelů sídla, který měl přehled o podzemí a o místě, respektive chodbě, která vedla ke starému dolu, dostatečně daleko od města, kde se nacházely pahorky a skály. A ten muž byl velmi sdílný, když se dozvěděl jejich záměr, to a velká sklenice panáku.

Zazubil se, když se na to vzpomněl.

Čas pomsty se blíží…

***

Kráčela od výklenku k výklenku. Byla udivena jejich četností. Považovala to za zvláštnost architektury, nebo kdysi k něčemu sloužily, ale na tom nezáleželo, díky tomu měla příležitost se ukrývat.

Postupovala pomalu, dostatečně daleko od toho muže s kloboukem…

***

Ohlédl se, nic nespatřil, neměl pocit nebezpečí, jen instinktivně něco vnímal. Pokračoval. Dál a dál. Blížil se. Minul dveře. Šel dál. Minul vstupy do dalších chodeb, vypadaly jako důlní. Šel dál. Kráčel dál. Cílevědomě. Kráčel stále stejným tempem, ale pocitově jako by šel rychleji, jako by se čas pohyboval rychleji. Oči měl přivřené do štěrbin, třpytily se. Rty měl netypicky vážně semknuté. Vnímal svůj dech. Smysly se mu zostřovaly. Vše vnímal intenzivněji. Šel dál. Jeho vlastní kroky mu zněly hlasitěji, než normálně…

Náhle se zjevil v jeskyni…

***

Naposledy se schovala. Pozorovala ho. Jednou ji spadlo srdce, když se v jednom momentě ohlédl, jen tak tak se předtím schovala. Oči se ji leskly. Vnímala neuvěřitelnou cílevědomost onoho zvláštního muže. Viděla to na tom jak šel, na každém viditelném detailu. Vnímala neuvěřitelnou sílu vůle, kterou ten muž vyzařoval. Zvláštně jí to přitahovalo. Ten pocit ji zarážel.

Když vstoupil do jakési jeskyně, pomalu vykročila…

***

Před ním se rozprostíral prostor jeskyně, naproti viděl loď a pomalu se otevírající vrata. Motory se začaly pomalu zahřívat. A jen kousek od lodi viděl svůj cíl, který kráčel k lodi, které zasyčely hydraulická ramena rampy nákladového prostoru.

Zazubil se.

"Hoj, hoj, nazdárek!" vyslovil nahlas, jeho hlas se odrážel od stěn jeskyně, tříštil se a zněl v ozvěnách.

Drakoidní bytost se zastavila, otočila se k muži s kloboukem. Zamračil se a vycenil zuby. Jeho žluté oči se třpytily. Poznal hrozbu, byť vypadala podivně.

"Jak jsi mě našel?" ozval se svým podivným přízvukem, pocházející za hranice Prozkoumaného vesmíru.

Eiw naklonil hlavu, pohled měl pichlavý.

"To není podstatné, podstatné je, proč tu jsem."

"Nemám čas na řeči… zabijte ho."

Mávl na své strážce, ti neváhali a spustili palbu ze svých pulzních samopalů. Prostorem zazněl štěkot střel, v jeskyni to bylo až ohlušující. Střelcům došla munice, zvuk však zněl ozvěnách jistou chvíli, než odezněl do ztracena.

Správce vyplázl trojúhelníkový jazyk a špičkou si olízl okraje protáhlé tlamy, nozdry vydechl proud vzduchu. Díval se na muže v klobouku, jež stál na místě a špičkou boty rýpal do země, měl takový nezúčastněný postoj. Všiml si zářících tyčí, vyčnívající nad lokty. Tepelné výměníky zasyčely. Kolem paží se vzduch tetelil horkem.

Eiw pozvedl pohled, prstem ťukl do krepy, která se tak pozvedla, díval se pevným pohledem. Emitory štítu se zasunuly na své místo.

"To bylo vše?"

Jen co to dořekl, natáhl paži, prsty vytvořil symbol pistole, a zazněly dva výstřely. Správce se ani nemusel podíval po stranách, aby věděl, že jeho strážci padli mrtví na zem. Eiw vykročil. Pomalu šel ke svému cíli, ke své pomstě.

"Působivé… co jsi zač?" promluvil Salb´arbův správce.

"To není podstatné…"

"Hm, ty a tví kumpáni jste přišli pro jistý cíl, mě… Koho jsem zabil?"

"Hoj, hoj, myslí ti to, plaze z Neznáma."

"Urážky na mě neplatí…"

"Hm…" zamručel Eiw.

Pomalu se přibližoval. Hodnotil impozantní postavu správce.

Je to bojovník, žádná papírová krysa. To bude zajímavé…

Sám správce hodnotil svého protivníka.

Rampa lodi za správcem dopadla na zem. Brána před lodí byla již otevřená, dala tak možnost výhledu na rovnou pláň rámovanou skály – byl to dobrý úkryt, dobrá možnost úniku. Správce se krátce ohlédl. Zamručel syčivě.

"Živý se odsud nedostaneš… ne za to, co si provedl, za to, že jsi zabil Irwema, mého přítele ve zbrani…"

Správcovi žluté oči se rozšířily poznáním, trhnutím se pohledem vrátil k muži s kloboukem a s pokřikem vyrazil do útoku…

***

Přiblížila se k portálu jeskyně, pozorovala celé to dění. Pozorovala, jak se ten zvláštní muž pomalu přibližoval, do chvíle, kdy na něho správce s řevem zaútočil.

Pozorovala sérii výměny úderů, bleskových chvatů, úkroků. Měla pootevřené rty. Byla překvapena silou, kterou projevoval neznámý muž, jež bojoval se správcem, který byl postavou bojovníka, navíc chráněný tvrdými šupinami, ale s těmi se robotické paže dokázaly poradit…

***

Eiw prolomil obranu a zasadil správce sérii úderů do hlavy a břicha. Šupiny místy až praskaly pod prudkými údery robotických paží. Správce do jisté míry podcenil fyzickou odolnost soupeře. Eiw dokázal snést hodně – život byl k němu velmi tvrdý, mnoho toho prožil.

Drakoidní bytost začala pociťovat strach, věděl, že podléhal, ale stále měl dost sil. Vrhl se vpřed, Eiw takovou možnost vytušil, vyhnul se útoku a nohou, kde měl kovovou náhradu prudce kopl do podbřišku, správce se tak zlomil v pase, zavrávoral. Eiw ukročil zpět, aby získal prostor a možnost k dalšímu útoku. Silnými, prudkými údery pěstí přímo drtil šupiny na tváři, hrudi a břicha. Pukliny mezi šupiny prosakovala červená, hutná krev. Správce se již nedokázal bránit.

"To je za Irwema!"

Udeřil do obličeje.

"Tohle za ostatní přátelé, jež padli spolu s ním!"

Další úder do břicha.

"Za Kechua!"

Úder…

"Za Ezira!"

Úder do čelisti, bylo slyšet prasknutí kosti.

"Za Elain!"

Úder hranou ruky do krku, zaznělo zachraptění, správce vyplivl proud krve, byla rudá, místy zvláštně černá.

Následoval kop nohou, bytost z Neznáma tak padla s žuchnutím na zem. Eiw ignoroval, že loď nažhavila motory a pomalu se sunula ven, pryč z jeskyně – ten někdo musel vše sledovat, musel dojít k závěru, že jeho život mu byl milejší než život správce.

"Za Naubuga…"

Namířil prstem, správcovy žluté oči se naposled rozšířily, než zazněl výstřel…

***

Byla jak zmražená na místě, sledovala tu poslední scénu, pozorovala onoho muže, jež vykonal svou pomstu. Polkla. Stál jak socha, z prstu, ze které vyšlehl výstřel, a zabil tak správce, stále mířil na čelo – z rány pramenil proud krve a mozkové tekutiny.

Tohle vše působilo jako aranžované umělcem, sochařem… náhle vytřeštila oči, kdy na její rameno dopadla čísi ruka.

Ozval se hlas:

"Kochala jste se?"

Pootočila hlavou a zřela muže s platinovými vlasy, měl vesele přivřené, zvláštně bělostní oči. Za ním stáli další dvě osoby…

***

Položil ruku na klobouk a sklonil hlavu. Měl zavřené oči.

Dokonáno.

Když vykročil, byl zaražen hlasem

"Oh, Salpe… Raxi, Marlagu… vidím, že máte společnost. Jak milé," zazubil se, "kde je má chlupatá společnice?"

Marlag odpověděl první:

"Stále poletuje venku a hlídá. Všichni se rozutekli jak cifské krysy, když se na ně posvítí. Tomu říkám vojáci… ubohé."

Odplivl si.

Rax rty svíral čadící doutník a na souhlas zarotoval gach´ze, zbraní vypadající jako elektrický obušek, jež byla zároveň velkorážní pistolí – byla to tradiční zbraň národa Gar´el, výborná na boj zblízka i zdálky. Salp stál za neznámou ženou, která byla bos, měl ruce blízko pouzder, kde měl zbraně, kdyby bylo třeba.

Eiw k nim vykročil. Pohledem si měřil neznámou ženu.

"Dle toho, jak jste oblečená, usuzuji, že jste vězeňkyně… pletu se?"

Korále pod krempou tiše zacinkaly.

Zavrtěla hlavou. Měla stažené hrdlo. Nadávala si do hlupaček, že se nechala tak nachytat.

"Hm…"

Postavil se před ní na pár metrů. Ošila se, jak ji hleděl do očí. Měl pronikavý pohled, jako by ji hleděl až do duše. Byla z toho nesvá a z toho pocitu…

"Žádný strach, jak se říká, kdo je nepřítel mého nepřítele, je můj potenciální přítel."

Zazubil se, oči mu zajiskřily. Salp se lehce usmíval, Marlag si prohlížel drápky na prstech a uchechtl si nad těmi slovy a Rax si jenom opřel gach´ze a nozdry vyfoukl oblak kouře z doutníku.

Eiw k ní napřáhl ruku.

"Jsem Eiw, velitel téhle bandy…"

O něco se ji rozšířily oči. Jméno ji bylo povědomé… vídala ho na plakátech. Ukročila dozadu, když došla k náhlému poznání, kdo před ním stál, a co byli ostatní zač – stál před ní jeden z nejhledanějších mužů v místních sektorech. Eiw měl stále napřaženou ruku. Usmíval se široce až byly vidět zuby.

Polkla a osmělila se, cítila se trapně...

Hlupačko!

"Sandra…"

Sama napřáhla ruku a sevřela nabízenou ruku z kovu.

"Nuže, jestli toužíš odsud zmizet, pojď s námi, pak můžeš kamkoliv chceš."

Byla tím ohromená… přikývla.