Nekromantská lovkyně: part II

Sen…

Kapka krve dopadla do karmínové kaluže… vznikly tak vlnky, které se od místa dopadu kapky šířily všemi směry téměř rovnoměrně. Na konečku prostředníku, krví potřísněné ruky, se utvořila další kapa, komíhala se, leskla se, pak, jako předešlé kapky dopadla na hladinu kaluže a stala se tak součástí mnohých předešlých…

Otevřely se šedé oči, pohled sklonila k louži, následně s jistou netečností sledovala svou ruku… celá paže byla od krve. Zamrkala, netušila, kde byla, co dělala, nebo proč tu byla. Rozhlédla se. Nic neviděla, byla rámovaná tmou, rámovanou aurou svitu, tvořící tak zvláštní scénu…

Zamrkala, pak znova… pootevřela rty…

Sen? Co je to za sen?

Její myšlenky zněly v ozvěnách.

V dálce se objevil záblesk, jako když stropní světlo osvětlí konkrétní místo kuželem světla, jako na divadelním parketě, aby byla vidět konkrétně jen jedna osoba z mnoha na jevišti.

Nin…?

Zamotala se ji hlava, jako by na ní náhle něco dolehlo, nebo prostě jenom praštilo po hlavě…

Prolog:

(Nějaký ten čas po událostech part I).

Otevřela oči, posadila se na posteli, ruce položila na spánky, rytmicky dýchala nosem a ústy vydechovala, srdce ji bilo jak splašené.

Nin… do háje… co to bylo za sen? Že by Přelud? Ne… tohle nesvede. Vtírač? Nemožné…

Vtírač byl něco jako bratranec přeludu, spiritická bytost, která pronikala do snech a dělala v nich bordel… byly v celku vzácný.

Chvíli omámeně seděla na cizí posteli, v cizím pokoji. Byla v nemocnici pro členy Organizace – dalo by se to nazvat jako: Hospitál pro nekromanty a nekromantky, ale sloužil i pro ty, co nekromancií zrovna neoplývali.

Uslyšela zaklepání. Neměla energii na to se ozvat. Ten někdo si nelámal hlavu s odpovědí, a dveře se otevřely. Na prahu stál kostlivec, její starý dobrý společník. Zvedla pohled.

"Kámo, tak tebe ráda vidím… koukám, že tě opravili, a auč, máš parádní jizvy."

Kostlivec typicky naklonil hlavu na stranu. Lehce to luplo.

"Souhlas! Vypadáš drsně! A hle!- to je košík s ovocem? A s mašlí k tomu, kámo, ty se nezdáš."

Vztyčila palec.

Kostlivec zaujal něco jako hrdinou pózu. Vykročil k posteli a košík s ovocem položil na stolek vedle postele.

"Díky…"

Zvědavě se naklonila ke košíku. Spatřila lístek. Ten vzala a otevřela, bylo tam napsáno:

S tvým kostlivým přítelem jsme se složili na tento košík s ovocem, a to od srdce! Kyato a Tob. Nech si chutnat! A ať se brzo uzdravíš!

Na konci bylo namalované srdíčko.

"Kruci, jsem z vás naměkko…"

Utřela si pomyslnou slzu z tváře. Byla opravdu dojata. Kostlivec na to odpověděl svým oblíbeným způsobem – vztyčil palec. Ren gesto oplatila a zazubila se. Levou rukou popadla jedno krásné jablko a kus ukousla. V pravé paži stále cítila ztuhlost.

Dobré!

S grácií k sobě samé si to mlaskavě vychutnávala až ji šťáva tekla po bradě. Sen, který se jí zdál před chvílí, tak pomalu bledl, a ztrácel se v pomyslné mlze podvědomí.

"Ach! Tady je někdo při chuti. Je vidět, že je ti lépe, Ren."

"Saran."

Ren oslovením pozdravila místní ošetřovatelku, která sama ovládala nekromancii pro čistě lékařské účely. Saran si srovnala kulaté brýle s tenkými obručemi. Ty brýle ani nepotřebovala, měla je pro svůj image nekromantské doktorky.

"A ahoj, ty hromado kostí, ráda tě vidím. Ren, měla by jsi vědět, jen co byl opravený ze svých zranění, u tebe sedával každou noc, a i každou možnou chvíli… když jsi byla v nevědomí."

Ren pootočila hlavou ke kostlivci, pohled měla bokem sklopený. S jistou něhou se usmívala. Takový výraz byl vzácně k vidění.

"Jsi fakt kámoš…" řekla kostlivci jenom, nevěděla co říct.

Kostlivec složil paže na kostlivé hrudi, a jednou rukou pod loktem vztyčil palec. Ren se usmála.

"Nuže, Ren, mrknu se na tu tvojí paži…"

Saran taktně přerušila dojemnou chvilku a postavila se vedle postele.

"Ukaž…"

Ren nastavila svou pravou paži. Saran zkušeně sundávala obvaz, který byl nasáklý esenciálními oleji, smísené s alchymistickými látkami – páchlo to jako ocet. Jak obvaz mizel, se odhalovaly jizvy, které byly způsobeny bojem s balfargory, byly jinak známý jako: Rudí ďasové, vyvoláni krevní magií, pocházeli z jedné ze Sfér, kde to věčně žhnulo.

"Máš parádní jizvy, Ren. Dělala jsem, co to šlo, i za pomocí Tobova alchymistického umění, ale jizvy ti zkrátka zůstanou…"

Nekromantská doktorka smotala obvaz do klubíčka, držela jej obouruč, přivřela oči jako omluvné gesto. Ren se podívala na mělké, rozeklané jizvy, jež se táhly od ramene po zápěstí, jedna útlejší jizva pokračovala přes hřbet ruky až k prostředníčku. Až někdy ukáže někomu prostředník, bude to mít styl hodné Renině osobě.

Ten hajzl měl parádně ostré drápy, mohu být ráda, že mi nerozerval paži na hadry… kruci…

Druhou rukou se dotkla jizvy, která byla narudlá, až narůžovělá. Cítila pálení. Povzdychla si.

"V pohodě, Saran, budu mít další jizvy navíc, no co už…"

"Líbí se mi tvůj přístup," přizvukovala doktorka a pokývala hlavou.

Ren se podívala na svého společníka a nastavila k němu paži.

"Co říkáš? Parádní jizvy do sbírky…"

Zazubila se.

Doktorka se vědoucně zatvářila.

Bere to hrdě, ale já ti vidím až do žaludku. A myslím, že i tvůj kostnatý přítel též.

Sledovala, jak kostlivec vztyčil palec.

"Že jo! Pomalu mě víc štve ta bunda."

Zajímavá dvojice.

Doktorka v duchu zavrtěla blahosklonně hlavou. Chvíli čistě pozorovala kostlivce. Mnohokrát uvažovala, co, nebo kdo byl vlastně zač. Byl jedna velká záhada, a Ren k tomu nikdy moc neměla co říct.

"Je fajn, že to bereš tak humorně, Ren," té neušlo, jakým tónem doktorka zněla, "ale krom těch jizev je faktem, že jsi na tom byla opravdu zle. Ta ďasí pekelná infekce tě málem dostala. Dalo nám to práci se toho zbavit. Vlastně je úžasné, že už jsi na tom tak dobře, že jenom sedíš a speč se jablky."

Na podtrženou ukázala na rozkousané jablko v Renině ruce.

"Opravdu to bylo tak zlé?"

Kostlivec zaujal starostlivou pózu. Kdyby měl svaly a mimikry, by se i starostlivě zatvářil, ale jaksi to bylo vidět i na jeho kostnaté tváři.

Saran přikývla.

"Ano. Jen díky tomu, že sis včas dala svěcenou vodu s bylinkami, a že jsi tvrdohlavá jak pařez, jsi to dala."

Ren hleděla na rozkousané jablko ve své ruce, následně se s chutí zakousla. Saran jenom zavrtěla hlavou nevěřícně a usmála se.

"Ty jsi prostě unikát. Byla jsi na prahu smrti a láduješ se jablkem."

Krátce rozpažila pažemi.

"Aby ne, je dobré! Dáš si taky?"

Přihlouple ukázala na košík s ovocem. Doktorka přesunula uzlík onoho obvazu do podpaží, jednou volnou rukou si srovnala brýle s jistou vážností, a pak si vzala jedno jablko, které jí padlo do oka. Ren se jenom zubila.

"Jen proto, že mám hlad… ehm"

"Jistě."

Ren pokývala hlavou i kostlivec působil blahosklonně.

"Ještě si tě tu den či dva necháme na pozorování, pak můžeš jít domů. A kdyby cokoliv, se, prosím tě, ozvy, není radno to podcenit."

"Samozřejmě."

Podivná nekromantská lovkyně se zakousla do jablka a vztyčila palec. I kostlivec vztyčil palec. Saran jenom protočila oči, otočila se a vykročila ke dveřím, přitom kousla do jablka.

Opravdu dobré!

Kapitola 1.

Zavřela za sebou plechové dveře, posunula závoru, tím dveře zamkla, opřela se o ně zády a vydechla, div se nesvalila na zem. Zavřela oči. Uslyšela typické lupnutí krku, zamávala rukou, kde tušila kostlivce.

"Jo, jo… jsem v pohodě. Jen jsem ráda doma."

Další lupnutí krku.

"Fakt!"

Uslyšela rachocení kostí, když se kostlivec pohnul a zaujal pózu. Nemusela se dívat, co ta póza znamenala, na to ho znala až moc dobře. Znovu vydechla.

"Dobrá," vyslovila táhle, "možná, ale jen možná… jsem jen krapet unavená. Nic víc."

Na důraz pozvedla prst. Kostlivec přenesl těžiště a spokojeně pokýval hlavou. Ruce opřel o boky pánve. Otevřela oči. Pousmála se stylem útrpné odevzdanosti.

"Jsi hrozný."

Na to pokývala hlavou. Kostlivec nemusel nic naznačovat, a už jaksi bylo srozumitelné: "To jsem!"

Ren se odstrčila od dveří. Podívala se na svoji paži. Ty jizvy vypadaly drsně, svým způsobem si ji líbily, ale rozhodně by se bez nich obešla. Holt nekromantské uvažování – zvlášť, když to byla nekromantka jménem Amagdia Ren!

"Ukaž se, kámo, ať si prohlédnu jak moc dobře tě opravili."

Kostlivec nastavil svou levou paži, kde měl černé fleky po úderu tělem jednoho z ďasů. Ren k němu přistoupila, nejdříve pohledem zkontrolovala práci. Zamručela a pokývala hlavou. Začala ohmatávat černá místa, následně viditelné, srostlé praskliny na paži, rameni a místy na žebrech – ty už nikdy nezmizí, jako Reniny jizvy, budou je mít až do své smrti. Uvolnila své nekromantské schopnosti, ne proto, aby se pokosila zahladit jizvy, teda, jestli se tomu dá tak říkat, jelikož byl samá kost, ale aby prozkoumala opravu do hloubky.

"Hm… ehm… hmmm, hm, hm. Vypadá to velmi dobře. Ten někdo odvedl dobrou práci. Skoro tak dobře, jako bych to udělala já."

Odstoupila a sjela kostlivce pohledem, ten zaujal pózu jako na přehlídce a napřímil se. Zazubila se.

"Vypadáš dobře. Ty jizvy na tobě vypadají prďácky."

Ten na to u boku vztyčil palec. Ren to oplatila se zazubením. Kostlivec se náhle uvolnil a mávl rukou, aby ho Ren následovala. Ta bez mrknutí vykročila za kostlivým přítelem do obývací místnosti, kde byl skromný nábytek, gauč a napůl funkční televize. Kostlivec přistoupil ke stojanu, kde byla jistá černá bunda.

"Juu, odkdy máme stojan v obýváku?"

Kostlivec naklonil hlavu na stranu.

"Dlouho? Fakt? Tak to jsem asi slepá nekromantka, nebo nevím."

Další naklonění hlavy, tentokrát na opačnou stranu.

"Ne moc dlouho? Ach, to jsem byla vlastně ve stavu kóma. Doufám, že ten stojan nebyl moc drahý."

Zamávala prstem v jasném gestu. Kostlivec chlácholivě zamával rukou na úrovni pasu, naklonil hlavu a ukázal prstem v gestu směru.

"Na smetišti? Tak to je cajk, kámo."

Mávla rukou v rozmáchlém gestu. Kostlivec pokýval hlavou a z věšáku sundal bundu, jež si Ren samozřejmě všimla, zas tak slepá nebyla…

"Ty jsi poklad! Ukaž."

Převzala bundu. Sledovala chybějící rukáv. Podívala se na místo, kde kostlivec vykonal úpravu, odstřihl cáry, zašil zbytky, použil kus jakési kůže, jež ladila s barvou, aby zpevnil místo. Měla co dělat, aby ji neukápla slza. Oblékla si bundu. Měla odhalenou celou paži, i rameno bylo vidět. Jizvy byly tak na obdiv.

"Sakra, to vypadá dobře…"

Z afektu objala kostlivce, ten gesto oplatil. Chvíli tak stáli… v tichu… po tváři jí tekly slzy…

***

Nad ponurým, zbídačeným, zaprášeným městem, místy smradlavým, no, možná ne jen místy, se za noci vytvořily bouřné mraky. Objevil se první rozeklaný blesk, následoval tichý hrom, pak přišel další, silnější… a tak to delší dobu pokračovalo. Blesky vytvářily světelnou podívanou plnou hromobití.

Noc tak pokračovala, bouře byla stálá. V jeden okamžik se v jednom pokoji, který by potřeboval poklidit, a možná i vyvětrat, se otevřely šedé oči.

Ren otočila hlavou. Dívala se na budík. Probudila se pár hodin před pípáním. Zavřela oči. Otočila se na jeden bok. Chvíle. Pak na druhý bok. Chvíli tak byla. Přetočila se na záda. Nevydržela ani minutu. Pak se otočila na břicho a tvář zabořila do polštáře, jež trochu zapáchal potem a vlasovým mazem. Takhle vydržela delší dobu.

Okna ozářil záblesk blesku, následoval hrom. Do oken bušil déšť. Obvykle měla déšť ráda, poslouchat jej, dívat se, ale teď by byla ráda za absolutní ticho.

Zasténala do polštáře.

"Kurva."

Její hlas zněl přidušeně díky polštáři. Zapřela se rukama a v pase se tak zvedla. Záblesk osvětlil pokoj modravým svitem, v ten moment byla vidět její odhalená kůže. Klasicky se jenom svlékla do půl těla a tak jak byla padla pomyslně za vlast, a do chvíle byla tuhá jak mrtvola.

Dnešní noc se ji nic nezdálo. Prostě se jenom probudila. Když se však její mozek probouzel z deliria, se začaly otáčet kolečka a začala tak znovu myslet na plné obrátky.

"Kruci…"

Sklonila hlavu. Její havraní vlasy všude možně všelijak stály, vypadala jako pošuk. Tak se i cítila. A unaveně. Ne tělesně, ku podivu, ale duševně. Poslední dobou toho bylo moc i na ní. Vydechla ústy. Mělce dýchala. Sedla si na paty a jen tak byla. Přivřela oči. Další záblesk osvětlil pokoj a tak i Ren, ve své poloviční nahotě, ze které si nic nedělala. Kdyby ji teď někdo šmíroval, což nebylo možné, bylo by jí to jedno.

Nin… To jsi byla ty? Nebo jen přelud? Není možné… není možné, aby jsi žila… A nebo?

Aniž by si všimla, na prahu stál kostlivec, v momentě byl osvětlen zábleskem blesku, ve tmě pokoje, za modrého svitu a hluku bouře působil v jistém smyslu děsivě – k té scéně chyběla jen jeho brokovnice, bandalír a granáty a bylo by to perfektní. Tu parádní scénu však Ren neviděla. Byla k němu zády.

Ren se napnula. Vycítila ho.

"Máš o mně starosti, že?"

Zaznělo lupnutí.

"Hm. Poslední dobou mě pronásleduje Ninyn duch, ne jako její duch… chápeš, ne?"

Lupnutí krku.

"Možná? Hm. Sama si nejsem jistá. Možná si se mnou pohrává Přelud, a na tu zábavu pozval i Vtírače… ta představa je boží, ale nepravděpodobná. A doufám, že neblázním. Myslíš, že to mohla přežít?"

Kostlivec se pohnul, jaksi ošil. I pro něho to byly nepříjemné vzpomínky. Naklonil hlavu. Ren se nemusela podívat, aby poznala jak odpověděl, jak celou dobu odpovídá. Na toho ho znala velmi dlouho.

"Nejsi si jistý… to i já… to i já…"

Další blesk osvítil scénu v pokoji. Byly tak vidět Reniny zavřené oči… silně se nadechla nosem, hruď se ji tak nadmula. Kostlivec stál na místě, měl skloněnou hlavu. Těžko poznat nač myslel…

***

Pršelo...

Držela obouruč kostěný deštník, který si vytvořila ze své kostěné zásoby pro nekromancii. Části mezi žebry byly tak tenké až působily jako blanitá hmota, ale bylo to čistě z kostěného prachu, čistě pro styl a aby to nebylo tolik těžké. Nin se zastavila na cestě, mezi prvními budovami odlehlého města. Cesta byla tvořena popraskaným asfaltem, po krajích tekla v zanesených žlabech bahnitá voda.

Černé mraky pročísl rozeklaný blesk, okamžitě následovalo hromobití.

"Krásné, že, Pyro?"

Podívala se na svou kostěnou kočku, jež ji seděla na pravém rameni.

Pyro sebou zavrtěla na souhlas, její kosti se tak zvonkovitě ozvaly. Kdyby měla měkké tkáně, by i zamňoukala.

"Hm, hm…"

Měla na sobě svůj typický oděv – černá vesta, pod tím bělostný kabát. Na krku se ji vyjímalo něco co vypadalo jako černý obojek, na němž měla bílou mašli. Její oblíbené barvy – milovala kontrasty!

Přivřela své zlatavé oči. Vychutnávala si syrovost bouře. Deštník ji chránil, ale díky větru si mnoho kapek stejně našlo cestu k jejímu tělu. Deštník opřela o rameno a útlými prsty levé ruky pohladila kostlivou kočku po páteři, milovala dotýkat se holé kosti, zbožňovala ten chladivý dotek, i nerovnosti. Pyro blaženě zavrtěla ocasem, kůstky se cinkavě ozvaly.

Nin nabrala dech. Položila ruku na brašnu… Semkla bledé rty. Pyro pocítila Ninyny emoce, otřela se hlavou o bledou tvář nekromantky, dávala tak najevo svou přítomnost, že nebyla sama.

"Díky, Pyro."

Usmála se. Vykročila. Vítr zavanul z boku, z jedné uličky, zavlál tak volnými prameny platinových vlasů.

Město Oge bylo zvláštní místo, plné zvláštních lidí, plné zvláštních… vlastně všeho. Nin se rozhlížela. Nebyla tu jen tak. A nešla za jen tak někým. Šla za tím, který ji zotročil… Zamračila se… Nevnímala lidi kolem sebe, jak kvapně vyklízeli stánky a volně ležící věci – vše schovávali před bouří, která jaksi už probíhala.

Sem tam ji nějaký individua obdařil podivným pohledem, z těch lidí ji mrazilo za krkem. Za život toho zažila hodně, za služby v Organizaci v boji proti všelijaké havěti, ale z tohohle místa, z těch lidí… byla opravdu nesvá. Pokračovala v chůzi. Prošla něčím, co se v uvozovkách říkalo náměstí, dál kráčela širokou cestou, lemovanou ponurými domy, které byly na sebe natěsnané. Místy zahlédla zapomenuté pověšené prádlo na balkonech, či na dvorech – u těch by uvozovky zvýraznila velmi tučně.

Když pokračovala, neviděla už žádné lidi. Jen u popelnic zahlédla chumel drobných tvorů, v té tmě nepoznala, co byli zač. Možná myši… to by byla ta roztomilejší možnost, napadali ji mnohem… mnohem horší, ne už tak roztomilé.

Šla dál. Jednu ruku měla položenou na brašně, druhou držela deštník, opírající se o rameno.

Bouře stále pokračovala. Blesky zdobily temné mraky modrými výboji čiré energie. Hluk hromu nijak nevnímala. Byla otrlá. Když se pomalu blížila k cíli, krevní tetování nad srdcem svrbělo každým krokem silněji. Měla tušení, že i pod oděvem mdle zářilo.

Jednou se osvobodím… vrátím se k těm, které jsem ztratila, přitom jsou vždy na dosah ruky…

Zahnala myšlenky. Kráčela sebevědomě, ale věděla, že to byla jen fasáda zakrývající strach. Nakonec stála před obyčejnými, dřevěnými dveřmi. Dveře byly na vršku klenuté a povrch byl už od pohledu hrubý, vrásčitý, a sluncem zčernalý. Byly obyčejné, s obyčejným železným kroužkem na klepání, ale jedna věc byla jasně patrná. Nerovnoměrná rudá čára, jako když ledabyle máznete štětcem. A rozhodně to nebyla obyčejná barva – byla to krev.

Jednoduché označení místa, kde měli sídlo krvemágové, aby každý viděl, kdo zde sídlil. Nijak zvlášť se neskrývali. Proč taky, na takovém místě… který v podstatě ovládali.

Samotná budova byla nepatřičná, obyčejná, přesto neobyčejná svoji archaickou architekturou, velmi starou, nehodící se do urbanistické post apokalypsy.

Nin si sáhla na hruď. Krevní znamení nepříjemně pálilo.

Dává o sobě neustále vědět…

Chystala se popadnout železný kroužek a zaklepat, když se dveře otevřely…

Před pěti lety…

Otevřela oči. Pohled měla zamlžený, rozklížený. Zakašlala. Na jazyku cítila kamenný prach a chuť železa… chuť vlastní krve. Cítila bolest na zádech a hrudi. Vnímala vlhkost, nevěděla od čeho. Prostorem se nesl šedivý prach. Pokusila se pohnout, nešlo to. Mysl měla mlžnou, nesoustředěnou.

Co… se… stalo?

Poslední, co si pamatovala, byla prudká bolest a prostor… který se bortil do sebe. Zdivo a sloupy padaly všude kolem… pamatovala na zahnání spiritické bytosti… pak jen mlha…

Co?

Uslyšela hlas. Mátožně mrkala. Při jednom mrknutí zahlédla vysokou postavu. Držela v rukou knihu… něco recitovala z obsahu knihy. Zavřela oči. Aniž by si byla vědoma, z úst ji tekla krev proudem. Kolem jejího těla se tvořila louže krve. Zakašlala. Otevřela oči. Stále viděla, jako by byla v mlze. Rozeznala mužské rysy, i hlas patřící muži… monotónně pokračoval v recitaci z knihy. Poklekl náhle na koleno… sehnul se.

Nerozuměla slovům, které říkal. Nedokázala si je s ničím spojit. Cítila se tak slabě. Měla pocit, jako by její tělo bylo z mlhy…

"Co jsi…"

Silně se rozkašlala až ji z úst vytryskla krev, dlouho tak pokračovala v dávivém kašlání. Cítila, že umírá.

Ren… už se asi neuvidíme…

Dokázala ještě pomyslet, než zavřela oči. Její koutky rtů se nepatrně posunuly v úsměv. Muž pokračoval, dotkl se její hrudi, v místě dotyku se objevila rudá, jasná zář. I krev kolem těla začala zářit.

"Ještě máš čas…"

Čas chvíli plynul…

Otevřela oči. Stále ležela na stejném místě. Zamrkala. Zahlédla onoho cizince. Muž se usmál, přitom zavřel knihu až to hlasitě plesklo. Klekl si na jedno koleno a sehnul se. Hlavou teď byl velmi blízko její tváři. Zamrkala. Cítila se mrtvě, ale poznala, že to byl jenom pocit.

Měla jsem umřít…

Semkla bledé rty, měla je od krve, tak jako tváře a krk.

"Tohle bylo neočekávané. Tohle se nemělo stát. Ale stalo se tak… mám teď tebe, místo ní…"

Zvláštně se usmál. Působilo to přátelsky, ale zároveň jaksi démonicky. Zamrkala. Nechápala to.

Co to má znamenat?

Mysl měla již jasnější.

"Jistě si říkáš, že jsi měla umřít… to měla… ale díky mě se tak nestalo… vidím, že jsi zmatená, brzy vše pochopíš…"

Usmál se znovu tím svým podivným úsměvem.

Zamrazilo ji za krkem. Náhle pocítila pálení nad srdcem…

…

Jak jen mohla tušit, co ji po té poslední akci s Ren mohlo jen čekat, v momentě, kdy nabrala vědomí a uviděla jeho. Stála před otevřenými dveřmi a dívala se na něho… Muž, její otrokář, se usmál tím svým démonicky přátelským úsměvem.

Mnohokrát si říkala, že by bylo lepší, kdyby tenkrát prostě umřela…

"Akaro, očekával jsem tě. Jistě pro mě máš onu knihu."

Jeho jestřábí pohled se přesunul na brašnu. Přivřel světle žluté oči, které byly nepříjemně pronikavé.

"Pojď dál, ať nestojíš na dešti…"

Ukročil dozadu a uvolnil tak místo – působilo to galantně, ale podstatné bylo, že jenom působilo. Nin neměla na vybranou. Cítila jeho pohled, cítila jeho znamení nad srdcem, jež pálivě pulzovalo. Semkla rty. Rozložila deštník na základní kostěný prach, který vrátila do pouzdra, který měla připnutý na pravém stehně. Vykročila dovnitř…

Kapitola 2.

Uplynulo několik dalších dní a Ren toho již měla plné zuby. Chtěla by práci. A brala by cokoliv! Tu záležitost v tunelech převzal někdo jiný… a co tak věděla, bylo mnoho a mnoho otazníků, prakticky žádné odpovědi. Jen se vědělo, že tam probíhal experiment. Jaký? To snad věděl jenom Bůh. Dál se vedli různé řeči, ale vše to byly jen teorie – nesnášela teorie…

Po rutinní hygieně, se pomalu oblékala – hromada oblečení, kousek od matrace nabízela pestrý výběr.

"Hmm… ne."

Odhodila jedny kalhoty. Vzala další, byly džínové. Dívala se na ně, otáčela jimi, aby se podívala jak na předek tak i zadek.

"Proč mám tyhle? A kde jsem je vzala? Ne…"

Odhodila je vedle hromady, kde vznikala nová hromada...

"Ách… podívejme se. Jediné, co mají obě nohavice… hmm. Jak bych s nimi vypadala spolu s bundou s jedním rukávem?"

Zaujala zamyšlenou pózu.

"Možná bude na čase změnit styl…"

Tak si je nasadila. Z hromady vytáhla celkem čisté tílko – neměla žádné tričko, ani košili s jedním rukávem. V duchu si udělala poznámku, aby u pár triček ustřihla rukáv. Když jej oblékla, popadla svoji černou bundu, jež ležela bokem, do které se hbitě nasoukala. Podívala se na svou zjizvenou paži. Dotkla se jizev. Pocítila lehounké pálení.

Krátce se povzdechla.

V předsíni již čekal kostlivec, měl na sobě svůj bandalír s náboji do brokovnice, a granáty samozřejmě taky nechyběly.

"Nazdárek, kámo. Čas jít zpátky do práce. Ještě chvíli a lezla bych tu po zdi."

Ten naklonil hlavu na stranu, mírně to luplo.

"Taky toho máš plné zuby," přizvukovala.

Z poličky vzala své pověstné pilotky, které zavěsila na výstřihu. Všimla si na jiné poličce pouzdra s nožem, který dostala od zbrojmistra, před poslední akcí.

Promiň Malfete, neměla jsem možnost ji otestovat.

Pouzdro mělo pásek s přezkou, jak si všimla. To předtím nebylo. Pokývala hlavou, pouzdro připásala na levé stehno. Pak ji pohled padl na její milovanou odstřelovací pušku, zavěšenou na věšáku. Polaskala hlaveň pušky zvláštně milenecky.

"Ach, ty moje zlatíčko, je načase tě provětrat."

Sundala pušku, zatáhla za závěr pušky, mrkla do prázdné komory, závěr vrátila do uzavřené polohy, přitom to vydalo nádherný zvuk, který ji chyběl. Zazubila se. Pušku přehodila přes rameno.

"Co říkáš?"

Před kostlivcem zaujala pózu s jednou vykročenou nohou. Kostlivec ji sjel hodnotícím pohledem. S kalhoty, co měly obě nohavice působila až zvláštně, ale bunda s jedním rukávem to plně nahrazovala, obzvlášť, když byla vidět paže s jizvy. Ren si nasadila pilotky, jejichž tmavá skla se zaleskly. Kostlivec s menší dramatickou pauzou vztyčil uznale palec. Kostlivec miloval dramatické pauzy.

"Opravdu vypadám dobře? Na ty kalhoty si budu muset zvyknout."

Kostlivec přikývl.

"Děkuji, kámo, popadni brokovnici, je čas jít do práce, tak ať nepřijdeme pozdě!"

***

Pročísl si stříbřité vlasy, vložil pecky do uší, jack od sluchátek zapojil do obstarožitného kazetového přehrávače, odklopil kryt, hrábl do pytlovité brašny, která už něco pamatovala. Chvíli po hmatu vybíral kazetu v jedné vnitřní kapse, jednu popadl mezi prsty, vytáhl, vložil do přehrávače, švihnutím ruky zaklapl kryt a palcem ruky, ve které držel kazeťák, stiskl ohmataný knoflík s vyrytým symbolem pro: Spustit.

Do pecek se začala linout hudba. Začal pokyvovat hlavou. Přehrávač vložil do vnitřní kapsy kabátu.

Na čele měl brýle, držící na místě pružnou páskou. Paprsky slunce se odrážely od ochranných, průhledných sklíček.

Jak hudba pokračovala, začal v rytmu podupávat patou jedné nohy. Z tváře si stáhl rudý šátek, ukázala se tak mladá tvář, která neodpovídala barvě vlasů. Přes hřbet nosu se klikatila jizva, a stejně tak i přes rty a ta byla hluboká. Dárek od jedné bestie, kterou lovil, jak měl v popisu práce pro Organizaci.

Zavřel obyčejně modré oči a vychutnával si melodie skladby.

"Olraku!"

Otevřel oči a z jednoho ucha sundal pecku.

"Kruci! Ren, tebe jsem teda dlouho nevyděl!"

Jeho hlas zněl zdrsněle, nehodící pro mladě působící tvář.

"Mě? To já tebe celou věčnost!"

Ren k němu přistoupila – přišla z jedné uličky na otevřené prostranství, kousek od jisté garáže, oba si plácli rukou na pozdrav. Znali se celkem dlouho. Bude působit divně, ale Olrak již jistou dobu pracoval pro Organizaci, než Ren, spolu s Nin, nastoupila do služeb – vše pro budoucnost zničeného světa!

"A tebe též rád vidím, ty hromádko kostí!"

Kostlivec si též plácl s Olrakem, následně, vztyčil palec. Ren si sundala pilotky, zavěsila je o výstřih bundy. Olrak gesto kostlivce oplatil a zazubil se.

"Bože, to už je let… z jaké díry tě vyhrabali?"

"Mě, Ren? Z jedné hluboké… zrovna jsem se vrátil z expedice na severu."

"Asi k tomu moc neřekneš, že?"

Olrak přikývl. Sundal si i druhou pecku a zaujal ležérní postoj. Hudbu nechal hrát, byla hlasitá dost na to, že to Ren s kostlivcem slyšeli, ten začal lehce pokyvovat hlavou.

"Tajuplný jako vždy. Ty dostáváš vždy tak tajuplné mise."

Pokývala hlavou, přitom se tvářila blahosklonně.

"Vše pro budoucnost zničeného světa, jak se říká."

Ren na to jenom přikývla.

"Mimochodem, super hudba, co to posloucháš?"

Kostlivec začal i podupávat nohou. Ren to neušlo a usmála se na něho, Olrak též.

"Máš vkus, hromado kostí. Salf ik Ihai… velmi stará hudba. Populární za staré doby."

"Někdy mi musíš vysvětlit, kde to vše bereš. Co vím, kazety nemají dlouhou životnost."

Naklonila hlavu tázavě.

"To máš pravdu. Hudbu mám uloženou v datových souborech, kazety si sám vyrábím, hudbu pak do nich nahrávám."

"Není to moc komplikovaný?"

"Jistě, to je, ale záleží na úhlu pohledu. Já to mám jako koníček."

Pokýval hlavou. Ren též pokývala, a kostlivec, no, ten kýval hlavou už jakou dobu.

"Kámo, jsi divný."

Ren ukázala prstem na Olraka. Ten gesto oplatil.

"To říká ta práva, Ren. Mimochodem, co se…"

Chtěl se zeptat na její zjizvenou ruku, když se v ten moment vrata od garáže otevřely. Na prahu stála Kyato, tradičně na sobě měla bílé tílko se šmouhy od maziva a oleje, některé šmouhy byly na velmi pěkných místech, blízko velmi pěkného výstřihu. Kolem pasu měla velmi široký opasek s velkým množstvím všelijakého nářadí. Ren se tím směrem podívala jako první. Vždy si v duchu řekla, jak to Kyato dělá, že ji ten opasek držel na místě. Vždyť musel vážit jako ona sama!

Olrak se otočil a zamával. Kyato zamávala na oplátku a zahulákala:

"Nazdárek, lidičky! Jdete včas, Tob právě vaří vajíčka s houbami!"

Ren si přiložila ruku na břicho – žaludek se jako na povel ozval. Olrak si toho všiml a zazubil se. Vykročili ke garáži. Kyato ještě zahulákala:

"Tob bokem vaří srdce ibogla, ale to by vám asi nechutnalo!"

"To teda fakt ne," prohodil Olrak napůl hlasem směrem k Ren.

Ta na to jenom zamručela. A kostlivec jenom naklonil hlavu. Olrak se uvážlivě podíval směrem ke kostlivci. Ren to neušlo. Nebyla slepá. Každého vrtala otázka, co byl její společník vlastně zač. Obyčejný konstrukt to teda fakt nebyl!

"Kyato," pozdravil Olrak, když byl několik kroků od ženy v pěkném tílku.

"Ráda tě vidím. Tob je celý žhavý na informace z expedice… prý to bylo ošklivé…"

Olrak mrkl směrem k Ren, ta jeho pohled neutrálně oplatila. Kyato se otočila k Ren, krátce ji sevřela rameno.

"Je skvělé, že jsi v pořádku, drahoušku, měli jsme o tebe starost…"

"Na to jsem se chtěl zeptat, Ren. Co se ti stalo s rukou?" ozval se Olrak a hlavou se otočil k nekromantce.

"Potom, Olraku… stalo se toho docela dost poslední dobou."

Ten na to jenom přikývl, přitom měl pozvednuté obočí zvědavostí.

"Vše se potom řekne, lidičky… teď je čas na vajíčka!"

Kyato na to pozvedla prst a vedla je skrz garáž…

***

Ren se dívala na Toba a Olraka, jak jedněmi dveřmi vyšli z kuchyně. Během pojídání vajíček se toho dost namluvilo. Každý měl co vyprávět. Ren fascinovalo vše, co Olrak vyprávěl, co vše mohl vyprávět. Nebylo to proto, že by jí nevěřili, jen to bylo tajné. Chápala to a nebrala to ve zlém. I Olrak byl překvapený tím, co se dozvěděl o podzemí pod městem, co se tam objevilo, a že při tom Ren málem umřela. Zranění samo o sobě nebyla vážná, ale to, co se dostalo do těla už bylo vážné až potenciálně smrtící.

Kostlivec stál opodál a znovu si hrál na lékařský exponát, na po zuby ozbrojený lékařský exponát.

Nekromantka se dívala na záclony. Okno bylo pootevřené. Do kuchyně se linul šelest života města. Před sebou měla prázdný talíř, svou zbraň měla opřenou o stěnu vedle okna. Kyato se opírala o sporák. Na prsou měla založené paže. Tvářila se vážně, zároveň měla jedno obočí pozvednuté v gestu zamyšlení. Ren vnímala její pohled. Uvažovala nač myslela.

"Máte nové záclony?"

Opravdu byly nové. Měly jinačí květinový vzor. Kyato uvolnila tvář a řekla:

"Líbí?"

Ren našpulila rty.

"Ty předchozí… hmm, ale jo, jsou hezké."

Kyato potěšeně pokývala hlavou. Něhou přivřela oči.

"To jsem ráda… Cítíš se dobře? Mimochodem, skvělý nový image…"

Kývla na odhalenou paži. S Tobem si toho všimli během jídla, samozřejmě nebyli slepí, jen během toho všeho, co se řeklo, na to nebyla chvíle o tom říct.

"Líbí? Upřímně jsem z toho rozpačitá," na židli se otočila ke Kyato, loktem se opřela o opěrku, "ale hej, řekla jsem si, že zkusím nový styl."

Zazubila se.

"Si piš, vypadá to drsně…"

Ani jedné neušlo, jak slova maskovala to, že Ren měla blízko smrti. Reniny šedé oči oplácely pohled jantarových očí. Mezi nimi panovala jistá chvilka, zvláštně intimní, ale bylo to přerušeno příchodem Toba, dveřmi, jež prošel, pěkně vrzaly na pantech.

"Ruším?"

"Ne, Tobe," vyslovila Kyato.

"Ne, Tobe," přizvukovala Ren vzápětí.

Tob se poškrábal na bradě a zamručel. Pokrčil rameny. Sedl si do jedné volné židle, u malého stolku pod oknem.

"Tobe… Ren se líbí naše nové záclony," řekla Kyato a odstrčila se od sporáku.

"Vážně? To rád slyším, sám jsem je vybíral…"

"Nekecej…"

"Nekecám, Kyato!"

Plácl se na hruď na podtrženou. Kyato se naklonila k Ren a zašeptala do ucha:

"Kecá, sám by nevybral ani utěrku…"

Tob je přerušil neartikulovaným slovem. Obě se zachichotaly. Tob se samozřejmě usmíval, bral to s humorem.

"Už jsem to řekl, a řeknu znova, jsem rád, že jsi v pořádku. Cítíš se dobře?"

"To už jsem se sama ptala, a jaksi na to neodpověděla."

Kyato si sedla na jednu volnou židli obkročmo, paže položila na vršku opěrky. Usmívala se.

Nekromantka si povzdychla a protočila oči. Mrkla na kostlivce.

"Vidíš to?"

Ten moc nereagoval.

"Hm, hraje si na hluchého… jo, cítím se dobře, ale ne úplně."

"To mi stačí," řekla Kyato.

"To mě též," přizvukoval Tob.

Ren zavrtěla hlavou odevzdaně.

"Nesnáším vás…"

Na každého ukázala prstem, i na kostlivce, ten jen naklonil hlavu jako neviňátko. Zazubila se.

"Hele, chci jen práci, jedno jakou…"

Tob kývl na Kyato, ta kývnutí oplatila. Tob promluvil:

"Dobře, Ren… takže…"

***

Orlak ze střechy garáže pozoroval, jak Ren s kostlivcem odcházeli z budovy. Opřel se o vršek atiky. Poryv větru čechral jeho stříbřitými vlasy.

"Ren je zvláštní, že…"

Za jeho zády se ozval hlas, a nebylo to řečeno jako otázka, ale jako konstatování.

"Jo, Tobe, to je. Pamatuji, když jsem ji prvně viděl, když nastoupila do služby. Už jako řadová členka vyčnívala mezi mladými… spolu s Nin."

Aniž by Olrak viděl, Tob se krátce zarazil, když uslyšel Ninyno jméno, škubl rty, ale rychle se srovnal.

"Patnáct let… ten čas letí, kolik se toho za tu dobu stalo."

Tob se bokem opřel o atiku, zahleděl se na profil protějšího muže, jež nebyl o nic míň zvláštní, než Ren. Jeho vzhled velmi klamal – byl to muž mnoha kontrastů. Znali se už velmi dlouho. To ještě Tob nebyl tak vysoko v žebříčku Organizace, která byla relativně nová, ale na velmi starých základech – postavena na řádu Nekromantských rytířů… jen díky nim svět neskončil… hůř, než skončil, za ten boj řád těžce zaplatil, téměř byl při tom sám zničen.

Vše pro záchranu zničeného světa… jak se říká…

"To mi povídej, Tobe. Myslíš, že je v pořádku?"

Tob zamrkal nad směrem řeči. Působil jaksi zvláštně, když neměl po boku Kyato, spolu tvořili až nerozlučné, dynamické duo. Velmi výstřední… vlastně, kdo nebyl výstřední?

"Upřímně? Nevím. Chudák holka toho má na ramenou hodně. K tomu ji pronásleduje minulost… to, co se stalo s Nin… nosí si to v sobě. Po její smrti… no, se dala po čase dohromady, sám to víš dobře… ale vše vyplulo na povrch, od chvíle, kdy se stala cílem Přeludu."

"Přeludu?"

"Ano… z jejích vzpomínek vzal podobu Nin… dost ji to sebralo. A od té doby ji pronásleduje minulost, která nikdy nezmizela…"

Orlakovy zjihla tvář, zadíval se směrem, kde Ren zmizela z dohledu.

Nosí v sobě hluboké jizvy, ty na těle jsou jen drobná nepříjemnost… sám to znám velmi dobře, Ren. Drž se…

***

"Pane! Pane! Co to hrajete? A co je to za nástroj?"

Otevřely se zelené oči, mladý muž, sedící na jakési bedně, u jakéhosi domu, v jakémsi malém městě, shlédl, odtáhl foukací harmoniku od úst, usmál se na jakéhosi potulného chlapce, kterému nemohlo být více než šest let. Měl na sobě nesourodé, místy potrhané oblečení – nejspíš syn chudé rodiny.

Muž zamával harmoniko.

"Nehrál jsem nic, chlapče, jen nahodilé tóny, plynoucí z nitra."

Šířeji se usmál. Chlapec se zatvářil nechápavě. To muže pobavilo. Ukázal na nástroj.

"Tohle je harmonika. Hraje se na ní tak, že do toho foukáš…"

Chlapec poskočil a tleskl.

"Jenom?" zapištěl.

"V podstatě jo, ale je to těžší, než se zdá…"

"Promiňte mi…"

Podíval se na ženu, která se náhle objevila a popadla chlapce za ramena a lehce jim zacloumala.

"Snad vás neotravoval… je to uličník toulavý!"

Zamával rukou ve vzduchu.

"Nic se nestalo, jen byl zvědavý…"

Matka toulavého kluka jen trhavě přikývla a začala chlapce od místa odtahovat, přitom mu před tváří mávala prstem a něco mu začala hudrovat.

Od krku ke tváři se pohnul rudý obrazec, připomínající tetování, ale nebylo tomu tak. Krátce to zářivě zapulzovalo. Přiložil harmoniku ke rtům a začal hrát.

Vítr si pohrával s jeho slaměnými vlasy. Obyčejnou košili měl u krku ležérně rozepnutou. Přivřel oči, rozhlížel se. Pozoroval život kolem sebe. Lidi a jejich obyčejné činnosti. Na jednom místě zahlédl i toho chlapce s matkou, jež ho držela za ruku, aby se znovu nezatoulal.

Hrál smutné, zároveň veselé tóny, jež byly pohlceny šumem okolní činnosti.

V jeden moment přestal hrát, odtáhl harmoniku, jež držel obouruč, pohled mu padl na velmi… velmi, opravdu velmi, podivnou dvojici. Na ženu s velkou odstřelovací puškou s absurdně velkou optikou, a jež měla na očích stylové pilotky a na kostlivce s bandalírem, posetým municí do brokovnice a granáty.

"Podívejme se… podivná dvojice…"

Neznal je, ale byl jimi zaujat.

Usmál se. Obrazec na levé straně tváře zazářil, pak se pohnul, a jakoby stékal zpět ke krku a rameni. Harmoniku přiložil ke rtům a zahrál první tóny… přitom z očí nespouštěl onu zajímavou dvojici…

***

"Už je to dlouho, co jsme tu byli posledně…"

Ohlédla se po kostlivci. Na pilotkách se odrážela kostěná tvář jejího společníka. A ten jen tradičně naklonil hlavu na stranu, místo lupnutí to zavrzalo.

"Auč, kámo, potřebuješ promazat. Nemám koupit olej?" řekla to s hranou vážností.

Kostlivec zaujal pózu: "Jako vážně?"

Na to zamávala rukou.

"Nemyslela jsem to tak vážně, kámo…"

Kostlivec položil ruce na boky pánve, brokovnici měl popruhem zavěšenou na rameni, a pokýval hlavou ve znamení: "Jasně."

Bylo v tom kus ironie a sarkasmu. Ren se na to jenom zazubila.

Pomalu šli náměstím malého města – For-san, tak se jmenovalo městečko, ležící východně od místa, kde Ren bydlela. Nekromantka se rozhlížela. Dívala se po lidech, věcech okolo, místo působilo v celku svěže, byť zaprášeně – co věděla, dříve tomu tak nebylo. For-san bylo místem velkého utrpění a krveprolití. Spiritisté, krvemágové, černokněžníci, mutanti, různí šílenci. Takhle by ještě pokračovala v seznamu. Apokalypsa nebyla zrovna prdel, ani zábavná. Upřímně se divila, že tohle místo stále existovalo.

Chvíli tak pokračovali v chůzi, míjeli lidi, kteří je vždy obdařili krátkým, udiveným pohledem, pak si vždy hleděli svého. Minuli zrovna nějakou ženu, jež za ruku vedla malého chlapce, když Ren zahlédla hlouček přespolních cestovatelů – okamžitě poznala, že byli z dalekého východu. Jejich oblečení je prozrazovalo, bylo velmi odlišné, než nosili místní. Plus, mezi těmi lidmi zahlédla vysokého elfa. Dlouho žádného neviděla… jak tak uvažoval, kdy naposledy…

V duchu nad tím mávla ruku.

A mimochodem, to byl jejich cíl. Nedávno přišla zpráva do Organizace právě od cestovatelů z východu, že jedno z jejich dětí bylo nejspíš posednuté – předpoklad byl, že to byl Přízrak. Když si to Ren poslechla, jen v duchu zakroutila očima… další spiritická bytost, hurá. Ale jelikož byla profesionál, remcala jen trochu, opravdu jen trochu.

Když se ke skupině přiblížili, všiml si jich vysoký elf, vlastně nebyl nijak vysoký, jen vyšší než byla Ren.

"Vy jste z Organizace?" řekl jako úvod, měl typický přízvuk, který byl typický pro daleký východ.

Jde přímo na věc, chlapec jeden. Máš plus… malé.

"Ano," odpověděla Ren stroze, kostlivec jen naklonil hlavu.

Elf se podíval na kostlivce a svraštil čelo. Na hlavě měl zelený šátek, z něhož vykukovaly krátké prameny vlasů a měly tendenci se prohýbat nahoru, byly černé. Oči měl obyčejně hnědé, trochu pichlavé. Uši zašpičatělé.

"Následujte mě… ona záležitost je na kraji města, kde máme tábořiště…"

Otočil se a mávl rukou, aby jej následovali. I ostatní ze skupiny se otočili a následovali elfa, nikdo z nich nic neřekl.

"Divná parta," prohodila šeptem ke kostlivci.

Ren si toho nevšimla, ale elf se krátce ohlédl. Tedy onu skupinku následovali. Po chvilce se elf znovu ohlédl a řekl:

"Jsem Relf Sagan… jen tak mimochodem."

Ren si sundala pilotky, ty zahákla o výstřih bundy, a bodla palcem do své hrudi.

"Ren… jen tak mimochodem…" na to se elf ušklíbl, "a můj společník, ehm… sami vidíte…"

Kostlivec se krátce ohlédl po Ren. Ani hlavu nenaklonil.

"Jenom Ren?" řekl Relf aniž by se znovu ohlédl.

Nekromantka sledovala záda onoho elfa a řekla:

"Jenom Ren stačí."

"Dobře, Jenom Ren… myslíte, že to zvládnete?"

Jenom Ren přešla to: Jenom Ren, vlastně ji to přišlo zábavné, a ani se nezamračila, nezněl pochybovačně, jen starostlivě.

"Ano. Už jsem vymítání párkrát dělala… jen musím říct, že to pokaždé nebylo lehké, jak pro mě, tak pro posednutého."

Relf se ohlédl a jenom přikývl. Dál pokračovali mlčky.

Když kráčeli táborem východňanů, se Ren rozhlížela. Viděla pestrou škálu lidí, i elfů. Všimla si, že v táboře bylo málo mužů, víc pak starších, pak mnoho dětí, a hlavně ženy, jež tvořily početnou část cestovatelů z daleka, ty měly zarputilé tváře.

Bože.. čím si to prošli?

"Odkud jste?"

Ren byla tři kroky za Relfem. Ten chvíli mlčel.

"To není podstatné…"

"Hmm… dobře, mohu aspoň vědět, kudy jste cestovali?"

Elfovy neušlo, že si všimla rozložení obyvatel tábora. Povzdychl si.

"Byla to dlouhá cesta, a náročná… i místo, které jsme opustili… bylo jednoduše špatné. Nechci o tom mluvit. A ani se nenamáhejte ptát se ostatních, ti nic neřeknou. Ale řeknu, že jsme šli přes oblast Gol-glabay…" odmlčel se, když spatřil jak se Ren zarazila ohromeně.

Šílenství! Co je to popadlo?!

Krátce se podívala na skupinu dětí, jež sklesle seděli u jednoho táborového ohně a z kotlíku si zrovna něco nabírali – viděla jejich strhané tváře, někteří měli až prázdné výrazy, bez emocí…

Viděli mnoho…

"Je mi jasné, co si myslíte… neměli jsme na vybranou… ta možnost byla ta lepší varianta."

"Nedovedu si představit ty horší…"

Polkla. Relf na to jenom přikývl.

"Museli jste mít ochranu… nekromanty? Mágy?"

"Jste hodně zvídavá, že?"

"Někdy…"

Našpulila rty. Elf se usmál.

"Když to tak musíte vědět, magikováře… sám k nim patřím…"

Ren na to hvízdla.

"Páni… o těch jsem jenom četla, nikdy… vlastě doteď jsem žádného nepotkala…"

"Pochopitelně. Tady u vás nejsou, co vím, jen dál na východě. A dost otázek… jsme tady…"

Zastavili se před omšelým stanem, do něhož se opíral vítr. Elf ukázal na chlopeň – tvářil se… vlastně nedovedla popsat jak.

K tomu dítěti má hluboký vztah, evidentně… kruci. Tohle nesnáším.

Vymítání už několikrát dělala, jak tvrdila, ale už se nezmínila, že jedno se nepovedlo a posednutá žena na to umřela – nevzpomínala na to ráda. Další fakt, byť ne tolik známý byl, že existovala pravděpodobnost neúspěchu… mnohá vymítání byla neúspěšná. Byl to velmi náročný proces.

V duchu si povzdechla.

"Hurá na to…" řekla si pro sebe šeptem a kývla na kostlivce, ten gesto oplatil a spolu vstoupili do stanu.

Nevěděla, co měla čekat, ale to, co viděla, působilo obyčejně. Dívka, jež měla pihy na tváři a krátké, zrzavé vlasy, v klidu ležela na nízké posteli pod kožešinovou dekou. První, čeho si všimla, bylo to jak dýchala. Jinak, než se běžně dýchalo ve spánku. Udělala krok. Rozhlédla se po prostoru. Nábytek nebyl pomalu žádný, jen stolek, žádné židle – východňané neužívali židle k posezení. Dál viděla cestovní truhlu, a skládací regál, kde měla ona dívka vyskládané hračky, plyšáky a pár knih.

Uvnitř bylo jinak světla pomálu, ale dost na to, aby vše bylo dobře vidět.

"Co myslíš?"

Lupnutí krku.

"Taky si myslím."

Prsty jedné ruky načrtla ve vzduchu znaky, které krátce zlatavě zazářily. Její oči vzápětí změnily barvu, z šedé na namodralou. Těkala očima aniž by hýbala hlavou, viděla ve vzduchu stopy ghanitrie, jež zanechávaly všechny spiritické bytosti. Měly podobu modravého kouře. Když se podívala na dívku, viděla, jak její kůže lehce světélkovala ghanitrií. Přistoupila k nízké posteli. Klekla si. Odhrnula deku. Onu lehkou modravou zář viděla po celém těle.

To není dobré. Musí být posednutá velmi dlouho… kruci.

"Kámo… to není dobré. To je pokročilé stádium posednutí…"

Bude ještě co zachraňovat?

Odtáhla deku. Vzala dívku za ruku, zavřela oči. Uvolnila sílu své nekromancie, objevila se zlatavá zář, jež obklopila dívce ruku… Ren se soustředila, vpíjela se svou vůlí… Chvíli se nic nedělo, následně však s úlekem pustila dívce ruku – uviděla to, podobu Přízraku, velmi silného. Párkrát se zhluboka nadechla, po chvilce nabyla rovnováhy. Vstala. Ohlédla se po kostlivci.

"To není dobré…"

Kostlivec naklonil hlavu, vrzavě to luplo. Ren semkla rty. Sklonila hlavu.

"Jo… Nin byla ve vymítání lepší než já…"

Kostlivec provinile pohnul rukou. Zarazila ho.

"To je v pořádku."

Sklonil hlavu, nechtěl ji Nin připomenout. Ne v takové chvíli.

Znovu si klekla vedle postele, sedla si na paty, rukou hrábla do vnitřní kapsy bundy, vytáhnula malou krabičku – pro tuto misi ji Tob připravil mast tvořenou démoní esencí, stříbrem a solí, to vše dobře sloužilo proti spiritickým bytostem. Mast obsahovala včelí vosk, to kvůli vytvoření mazlavé konzistenci. Plus alchymistické přísady, kterým Ren nerozuměla, stačilo vědět, že to sloužilo pro vymítání posednuté osoby. To nebylo vše, v jedné kapse měla malou lahev se substráty, jejichž hlavní složku tvořila sůl. V další měla svěcenou vodu se speciálními bylinkami.

"Tak jo, potřebuji píchnout…"

Potřebné věci odložila stranou, pušku, kterou nepotřebovala, sundala a odložila bokem, přesunula se k nohám dívky, kostlivec si klekl naproti, spolu ji opatrně přesunuli na zem. Ren dívce urovnala postoj, narovnala nohy, ruce dívky položila na břicho křížem. Ze své bezedné bundy vytáhla stříbrné řetízky. Jeden obmotala zápěstím, volně, nebylo třeba poutání na pevno, to samé udělal u kotníků. Přesunula se, byla teď u boku mladé zrzky, která dýchala tak, až působilo že nedýchala.

Ještě několik dnů a nedopadlo by to s ní dobře… kruci.

Nad tělem črtala nekromantské symboly a symboly ragá, magické značky, potřebné pro rituál vymítání z těla člověka. Když dokončila črtání ve vzduchu, vše se chvíli vznášelo, zabliklo zlatavé, následně rozplynulo a jako jemný prach se sneslo na tělo dívky.

Popadla lahvičku se svěcenou vodou, odšroubovala víko, a sehnula se k dívce, začala mumlat slova ragá, pootevřela jí rty a začala odměřeně kapat svěcenou vodu s bylinky do úst. Chvíli tak pokračovala, pár kapek následně odkápla na čele, zbytek sama vypila.

Vzala krabičku s mastí, otevřela jí, prsty hrábla do obsahu a začala tak črtat vzorce na dívce – postupně po celém těle, kdekoliv na odhalenou kůži, i kdekoliv na oblečení, nezáleželo, jestli mast byla na kůži, či oblečení, důležité bylo, že se to nacházelo na dotyčné osobě. Chvíli to tak trvalo. Kostlivec stál opodál a tiše sledoval. Ren se na něho krátce podívala. Svým nekromantským pohledem viděla vlákna, kopírující tvary svalů, jež umožnovala, že se hýbal, tam, kde lidé mají srdce, měl hustý pletenec oněch vláken. A tam, kde by měly být oči, byla zář, díky tomu viděl – to vše zářilo zlatavou barvou. Vypadal fantasticky, a sakra drsně.

To však nevnímala, dneska se pekelně soustředila. To bylo až netypické u ní vidět. Když dělala svou práci, dělal ji sakra dobře a hlavně pořádně.

Kostlivec na podporu vztyčil palec. Ren na to nereagovala. Soustředila se na dívku před sebou. Kousek se odtáhla a vzala malou láhev se substráty, které byly nasáklé nekromantskou magií. Sundala víko a obsah začala pomalu sypat na zem. Pokračovala tak dlouho, dokud tenká linie neobkroužila ležící tělo. Tohle bylo důležité. Až vypudí přízrak z těla, linie bude tvořit hranici, kudy neunikne, pak podobně jako u remnanta, tu bytost zapudí do jedné ze Sfér, odkud pocházel.

Posunula se, sedla si na paty v kleku, naklonila se k dívce, zavřela oči a začala odříkávat slova ragá… v litanii pokračovala jistý čas, pootevřela oči, spatřila, jak se z těla linula modravá pára, viděla to svým nekromantským zrakem… byla to ghanitrie. Vycenila zuby. Přízrak se vzpouzel vymítání.

Ten je silný… dám to?

Nebyla si sebou jistá, ale dávala do toho svou vůli. Cítila tlak… Přízrak pnul své síly, aby zůstal vtělený, aby se mohl dál krmit duševní energií – samotnou duši nemohl pozřít, ale mohl ji sebrat energii – to ho živilo, posilovalo – a jeho síla znamenala, že před dívkou posedl mnoho obětí. Tím, že sál duševní energii, se to promítalo na fyzickém stavu těla, napohled vypadalo, že se nic nedělo, že tělo vypadalo zdravě, ale přesto takový posednutý člověk ztrácel sílu, slábl na duchu, vytrácela se vůle k životu… a když Přízrak dokoná posednutí, opustí mrtvé tělo…

A ona dívka se tomu dost přiblížila… byla možnost, že pokud vyjde vymítání, už nebude taková, jako kdysi, v horším případě by se stala bezduchou bytostí, s prázdnou osobností, jen živé tělo, respektive prázdná skořápka…

Pojď ty šmejde!

Odříkávala slova ragá tak, až se slova splývaly. Kostlivec opodál se s obavou ošil. Vůbec se to nelíbilo, nešlo to zrovna hladce.

Modravé páry bylo víc a víc až se tím zaplnil prostor stanu. Zrzavá dívka pohnula hlavou, zahýbala rty.

"To dáš, holka, bojuj…"

Snažila se postrčit myslí dívky, aby se probudilo z letargie, do které ji dostal Přízrak, aby mohl hodovat.

Zbylo z ní něco ještě?

Zahnala obavy, soustředila se… pevně zavírala oči, vůlí se vsakovala do duševního prostoru dívky – tam ho viděla… i jí viděla, duševní obraz dívky. Vznášela se v prostoru, byla omotaná něčím jako pavučinou, tvořenou z modravých vláken ghanitrie, které se upínaly v prostoru, zároveň to působilo, že nedržely na ničem. Podívala se na přízrak, jež se vznášel za dívkou, místo nohou cáry mlhy. Měl čtyři tenké paže, zakončené třemi dlouhými, ostrými prsty, oproti zbytku těla byly tmavší – působily jako z pevné hmoty. Spiritická bytost neměla tvář, oči, ústa, nic, jen mihotající se mrak…

Ren zamrazilo, když se snažila pohlédnout do neexistujících očí, ale věděla, že bytost se dívala, jakýmsi zvláštním, vnitřním zrakem. Semkla rty.

Takový Přízrak jsem ještě neviděla… kruci.

Zapochybovala, že to zvládne. Vykročila, pohlédla na dívku, která se vznášela v zámotku ghanitriské pavučiny. Bytost se jen lehce pohnula, prsty přiložila na hlavu dívky, Ren viděla, jak z dívky proudila duševní energie, jež Přízrak sál svými prsty.

Nepodaří se mi jí probudil, aby bojovala… nemá pomalu už žádnou energii.

To bylo zlé…

Zastavila se takových deset kroků od zámotku, klekla si a položila ruku na neexistující povrch… začala říkat slova ragá, z prstů se odvíjela pavučina zlatavých čár, které směřovaly k dívce, dotkly se pavučin ghanitrie – Přízrak se napnul, působil tak vyšší, byl mocný…

Ren cenila zuby, silně je k sobě tiskla – a to i fyzicky. Kostlivec byl znepokojený, klekl si vedle Ren, která byla duchem jinde, v nitru dívky, ne zcela přeneseně. Položil ji kostěnou ruku na rameno, dával ji najevo podporu…

Duševní obraz Ren sebou trhla, podívala se na rameno, kde nic nebylo.

Kámo…

Usmála se. Kostlivec ji dával podporu, že byl při ní. Podívala se na Přízrak, ten pnul svou vůli proti ní. Cítila tlak v hlavě, po těle vnímala mrazení, jakoby se jí dotýkal těmi prsty. Otřásla se… jeho vůle byla silná, drtil jí…

Čáry, jež vycházely od jejích prstů, se nedostaly moc daleko, nedokázaly narušit pavučinu z ghanitrie. Začala rychleji dýchat ústy, a to i ve fyzické podobě, na čele cítila pot – bylo to propojené, co se dělo tělu, se přenášelo do duševního obrazu.

Stříbrné řetízky, jež měla dívka kolem zápěstí a kotníků, začaly zářit. Z jejího těla se odpařovala ghanitrie, ale nestačilo to.

Spiritická bytost se naklonila směrem k Ren, prudce… zahekala, přímo zakřičela bolestí, tlak byl neuvěřitelný, měla pocit, že jí praskne hlava, volnou rukou se chytla za hlavu…

Kostlivec byl více a více znepokojenější. Naklonil hlavu, přitom mu luplo v krku. Bylo to zamyšlené gesto. Když pozoroval Ren, jak začala těžce dýchat, jak se potila víc a víc… nezvládala to, nejen to, Přízrak jí začal ohrožovat na životě… nakonec se přiměl k jedné věci, přiložil své čelo k jejímu a otevřel své nitro…

Ren sebou trkla… cítila náhlý příval energie.

Co to? Odkud to pochází?

Zlatavá pavučina, která se vějířovitě táhla od jejích prstů, zapulzovala, začala se šířit k pavučině z ghanitrie. Přízrak znejistěl náhlým přívalem duševní síly, kterou Ren proměňovala tak, aby osvobodila dívku. Zářící vlákna pokrývala snad již celý zámotek, dostala se na tělo malé zrzky – ošila se sebou. Bytost se odtáhla, cukla rukou, kterou měla na hlavě dívky, působilo to, jako by se popálil.

Ztrácel převahu, naopak Ren sílila… byla tím ohromená.

To nechápu! Co se to děje? Odkud to jde… snad? Nemožné!

Pavučina z ghanitrie pomalu mizela, dívka se osvobozovala, ale stále nebylo vyhráno… už nemuselo být nic, co by se dalo ještě zachránit. Přízraci patřily k jedněm z nejhorších spiritických bytostech.

Ve fyzické podobě otevřela oči, těžce dýchala, byla skropená potem, tolik, až měla oděv navlhlý, cítila svůj odér. Dívala se, jak z těla mladé ženy se vypařovala ghanitrie až v hustých oblacích.

Ještě ho musím zapudit…

Přízrak se začal formovat do své podoby, v jaké byl v nitru dívky. Temně se pnul nad Ren, působil hrozivě a byl velmi naštvaný. Udeřil pažemi, ještě než se plně zformoval, avšak bariéra se aktivovala a útok se odrazil od neviditelné stěny, jež zlatavě zapulzovala dopadem úderu.

Ren zatěkala pohledem na stranu, viděla kostlivce, jak ležel na zemi, jako by mu někdo přetrhl ovládací provázky.

Co?

Zamrkala divoce, musela dokončit práci… začala s odpuzováním…

***

Relf Sagan vstoupil do stanu v momentě, kdy se spiritická bytost rozplynula a zmizela ve Sféře, odkud pocházela. Zamrkal, pak podruhé, pohlédl na zem, kde ležela Ren s kostlivcem.

Co se stalo, zvládli to?

Podíval se na ležící dívku… ta sebou pohnula, řetízek, jež měla kolem zápěstí, sklouzl na zem, zamrkala, výraz měla otupělý.

"Kde…?" zasténala slabě, bylo ji sotva rozumět.

"Kalimo…"

Oči mu zajiskřily slzy. Podíval se na ležící nekromantku, byla v bezvědomí. Znovu se podíval na Kalimu, a vyběhl ven pro pomoc…

***

Rozsvítil se kužel světla, podobně jako na podiu, v temnotě se tak odhalila kostěná kočka, která seděla, mávala kostěným ocáskem, přitom se ozývaly cinkavé zvuky kostí. Ren zamrkala. Sama stála v jednom takovém kuželu světla. Všude byla jinak tma.

To je ta kočka z tehdy na tržišti. Co je to za sen? Proč v takové podobě? Nesnáším divadlo!

Nechápala to. Jen stáli na místě, dívali se vzájemně na sebe. Pak o kus dál zablikalo další světlo… viděla jí… Nin, jež držela svůj deštník z kostní hmoty, který často tvořila, když pršelo, nebo jen tak, pro styl…

Kruci! Co nebo kdo, si to se mnou hraje?!

Zamotala se jí hlava.

A nebo blázním…?

Prudce otevřela oči, prudce se posadila, přitom shodila deku ze sebe, která následně sklouzla na zem. Srdce ji bušilo. Rychle dýchala nosem. Na pravé paži pocítila pálení, levou ruku položila na pravý loket a podívala se na svou zjizvenou paži.

Jizvy reagují na silné emoce. Zajímavé…

Uslyšela typické lupnutí krku. Rozjařeně se zazubila a podívala se směrem, kde stál kostlivec. Zdál se být v pořádku. Vzpomněla si, jak ležel na zemi jako hromádka kostí.

"Na tohle bychom si měli přestat zvykat… ehm."

Zamrkala, rozhlédla se po stanovém prostoru.

"Zdá se, že jste v pořádku," řekl Relf, když odhrnul chlopeň stanu a vstoupil dovnitř. "Měl jsem o vás starost."

"Díky… zdá se, že jsem… jsme v pořádku."

Úkosem se podívala na kostlivce, který se zahleděl na elfa.

"Co se stalo?"

Založil paže na hrudi v gestu zvědavosti.

"Ten Přízrak mě ohrožoval na životě… byl velmi silný, takového jsem ještě neviděla."

Elf svraštil čelo.

"Na životě? Je to obvyklé?"

Zavrtěla hlavou.

"Existuje možnost ohrožení vymítače, ale ještě jsem neslyšela, že by někdo takový byl v ohrožení na životě. Jak jsem řekla, ten hajzl byl neuvěřitelně silný. Musel mít za sebou spoustu objetí, na kterých získal sílu. To je opravdu ojedinělý případ."

Relf se zatvářil ztrápeně. Ren očekávala to nejhorší. Vymítání se povedlo, ale bylo ještě co zachránit?

"Jak to dopadlo?" zašeptala.

"Kalima… no, je velmi zesláblá, sotva dokáže mluvit. Těžko říct, v jakém je stavu…"

Spíš, co z ní zbylo.

"Mohu se na ní podívat?"

Magikovář přikývl.

"Jistě, to je to nejmenší… pojďte."

Mávl rukou a vyšel ven. Ren sklouzla z nízké postele, měla na sobě své věci, za to byla ráda. Opodál viděla svoji zbraň, ale nechala ji na místě, nebyla třeba. Kostlivec se na ní tázavě zadíval, přitom naklonil hlavu.

"Neboj, je mi fajn… co ty?"

Přivřela oči, zvědavě se dívala na kostlivce.

Tolik let spolu… od doby, co jsem ho nalezla uvězněného na poli, toho o něm vím stále málo.

Naklonil hlavu a chlácholivě zamával rukou, pak typicky vztyčil palec. Usmála se.

"Dobře."

Prozatím to nechám.

Zazubila se svým typickým přihlouplým stylem a řekla:

"Jdeme, kámo, ať nečeká. Podíváme se na tu Kalimu, jak jí je."

Při těch slovech ji povadl úsměv. Spolu vykročili…

***

Vrána mávla křídly až to plesklo, kroužila ve vzduchu nad táborem východňanů, dívala se dolů. Pak chvíli plachtila, než se pomalu snesla na nejbližší plochou střechu budovy na kraji města. Vyčnívající zídka, na které přistála, poslouží jako dobré pozorovací místo. Černé oči se jí zablýskly.

Na hrudi zazářil rudý, krevní symbol…

***

Světle žluté oči se otevřely v temnotě prostoru, jen tvář byla nepatrně vidět rudou září, vycházející z mísy na kamenném stojanu. Jeho oči shlédly na hladinu tekutiny, tvořící magií nasáklou krev. Muž spatřil obraz pohledu jedné z mnohá vran, jež mu dobře sloužili… ne zrovna dobrovolně, ale přesto znamenitě.

Usmál se. Urovnal si černé vlasy za jedno ucho.

Viděl Ren, jež zrovna vyšla z jednoho stanu a šla následovat jednoho muže, který jí vedl k jednomu stanu uprostřed tábora, kde panoval menší rozruch.

"Tvé schopnosti by se mi hodily, škoda, že to tenkrát dopadlo jinak… což už, Akara je též znamenitá… když se na ní patřičně zatlačí. Udělá vše, aby tě chránila."

Měl ten svůj zvláštní, až démonický úsměv. Mávl rukou nad hladinou a obraz se rozšeřil až zmizel, zůstala jen dokonale hladká, karmínová hladina, ve které se odrážela jeho tvář. Chvíli tak stál, pak znovu mávl rukou nad hladinou, tentokrát se mu naskytl jiný pohled, jiné vrány…

Akaro…

***

Vrána se houpala na kabelu elektrického vedení, který překlenoval prostor mezi budovami nad rušnou ulicí. Zakrákala, pak zavrtěla hlavou, zobákem si začala čechrat pod jedním křídlem, pak pod druhým, znovu zavrtěla hlavou. Její černé, lesklé oči se zahleděly na Akaru Nin, sedící na atice jedné budovy…

Nin houpala nohama přes okrajem atiky ve vzduchu, pod sebou měla rušnou ulici. Seděla na vrchu zídky, která vyčnívala nad plochou střechou. Za sebou měla ty nevzhledné komíny a takové ty krychlové věci, ze kterých šla pára.

Podívala se dolů, na hemžení lidí. Nijak jí netrápilo, že seděla takhle na okraji, jen volný pád pod sebou, byla bezstarostná. Výšky jí nikdy nedělali problém… natož Ren je nesnášela…

Uslyšela za sebou cinkot kostí, na levém rameni pocítila známou váhu. Usmála se na kostěnou kočku.

"Pyro…"

Pohladila kočku po kostěné hlavě – jak jen zbožňovala dotyk na holé kosti, měla v tom až menší perverzi. Nekromantka se holt nezapře. Už jako malá si hrála s kostmi, bylo jí jedno, jaké byly, zvířecí, či lidské… když žila jako sirotek v kostele; pro její zálibu ostatní neměli zrovna pochopení, mnozí spíš pociťovali znechucení… Matka, jak se titulovala vedoucí kostela, byla přísná, a vždy na ní hleděla s kritickým pohledem, smísený s odporem – nekromancie jí byla odporná.

Nin na to vzpomínala.

Pokrytec, ta stará Bába, jen díky nekromantům svět ještě nezanikl…

Zahnala ty myšlenky. Občas vzpomínala na dobu v kostele svaté Igis, vesměs na to vzpomínala ráda, byly to dobré roky, ano, byly těžké, plné nepochopení, ale nebylo to tak zlé. Vždy si převážně hleděla svého. Jen jedna osoba vyčnívala jako ona.

Ren…

Vzala Pyro do náruče, začala ji hladit podél páteře.

Vzpomínala, když stála s ostatními venku, a jako ostatní sledovala nové příchozí – nové sirotky… to jí spatřila poprvé. Měla na sobě kalhoty s jednou nohavicí, jiné neměla, nosila je z nouze, ale dokázala z toho udělat svůj styl. Vyčnívala i jinak – její pohled, její postoj, byl jiný, než ostatních, byla uchvácená pohledem na ní. Netrvalo dlouho, než si k sobě našli cestu, ze které vzniklo pouto…

Myšlenky na minulost se jí přetrhly, když ucítila známé pálení na hrudi.

Nepřestává mě sledovat.

Rozhlédla se. Semkla bledé rty.

Jednoho dne se osvobodím… vrátím k Ren, k ostatním.

To jí dávalo naději. To bylo snad to poslední, co měla. Nenáviděla, že mu musela sloužit, vykonávat špinavou práci. Zametat bordel, trestat sběhy, jako ty v tunelech, kde prováděli experimenty, které zaujali i jejího otrokáře.

Co tam asi tak dělali? A co, nebo kdo… stačil utéct, než jsem tam přišla?

To je jedna věc, o které se Otrokáři nezmínila. Když tam dorazila, panoval tam zrovna zmatek… díky tomu to měla snadnější. Neviděla důvod, proč to říct. Vlastně to byl experiment, jestli by to věděl, či, jak moc jí dokázal pozorovat. Poznala tak, že byly jisté limity, byť malé. Ale byly.

Znovu shlédla na rušnou ulici, kudy různými směry proudili lidé.

For-san…

Otrokář ji vyslal sem, aby prozkoumala místní frakci krvemágů, a nejen to, se mu doneslo, že zde byli magikováři.

Fascinující, o těch jsem jenom četla. Mají jedinečnou praktiku užívání magie a jejich runotepectví bylo mistrovské.

"Tak, Pyro… půjdeme se mrknout na ten tábor východňanů?"

Hlavou se naklonila ke kočce a bradou se mazlivě třela o kostěnou hlavičku kočky. Kdyby měla měkké tkáně, by jistě patřičně předla.

"Dobře, jdeme tedy…"

Usmála se… o jedné věci však nevěděla, o Ren, že byla zrovna ve stejném městě, co ona…

***

Relf si klekl na zem, vedle nízké postele, jen chvíli potom, co vstoupil do stanu, spolu s Ren a kostlivcem.

"Kamilo…" zašeptal, díval se na zrzavou dívku, jež byla dcerou jeho přítele, který umřel cestou, skrz Gol-glabay.

Elf slíbil, že se postará o dceru svého přítele, jenže se stalo to, co se stalo – posednutí spiritickou bytostí. Vymítání bylo úspěšné, byť bylo nečekaně náročné, k tomu hrozilo, že z osobnosti Kamily nic nezbylo.

Ren nesnášela tyhle momenty. Neměla ráda vymítání… bylo to vždy ošemetné, a kruté, pro blízké… do jisté míry i pro ní. Dívala se na elfa, jež sklesle hleděl na ležící dívku.

"Víte… je to dcera mého přítele, který umřel cestou skrze Gol-glabay… slíbil jsem mu, že se o ní postarám…"

Nekromantka přivřela oči. Klekla si vedle elfa. Zahleděla se na dívku, která mělce dýchala. Byla v hlubokém spánku.

"Bude…"

Relf vedle Ren nedokázal doříct otázku.

"Netuším, byla dlouho posednutá… dost dlouho, že ještě nějaký čas a už by nežila," řekla přímo, a Relf to docenil, žádné chození kolem horké kaše.

"Rozumím…" zašeptal.

Ren přikývla. Naklonila se, položila jednu ruku na čelo dívky, druhou na břicho, začala odříkávat litanii nesrozumitelných slov. Ruce začaly zářit zlatavým svitem. Zavřela oči.

Chvíli tak dýchala…

Pak otevřela oči, v dívčině duševního nitra. Stála vedle ležící dívky, měla otevřené oči. Hýbala rty, ale žádná slova z nich nešla. Klekla si na povrch, který povrchem nebyl, žádná podlaha, byly jakoby uprostřed prostoru, přesto jakoby Ren klečela na pevném povrchu.

"Kamilo? Slyšíš mě?"

Naklonila se k ní, ve vzduchu načrtala několik nekromantských symbolů. Ty se pak rozplynuly. Rukou se dotkla jejího čela.

Je slabá… na prahu života, ale pomalu nabírá na síle. Život se jí vrací. To je dobře, ale bude to stačit?

Cítila se bezradně. Byla dobrá ve znalostech a umech, ale tohle bylo stále nad její schopnosti… to neměl snad nikdo. Hrálo v tom příliš mnoho okolností. Doba posednutí, vůle a síle osobnosti, schopnost zotavení, a mnoho dalšího.

No tak holka, určitě jsi pěkně drsná, takže to nezabal!

Povzdychla si, tak učinilo i její fyzické tělo. Nemohla víc udělat – otevřela oči a pohlédla na Relfa.

"Dobrá zpráva je, že se jí síla vrací, zdá se, že je silná. Jistě bude žít, jistě bude silná, ale jestli to bude stále ona, ta osoba, kterou jste znal? Na to nedokážu odpovědět. Je mi líto. Budete se dost možná smířit s tím, že bude jiná… při nejmenším věřím, že se z ní nestane prázdná schránka. Není to zrovna pozitivní zpráva…"

Kruci, tohle nesnáším! Nikdy mi to nešlo tak dobře…

Už nedomyslela… tak dobře jako Nin…

Relf přikývl. Vzdychl ústy. Podíval se na Ren.

"Děkuji… že jste jí pomohli…"

"Ráda bych víc, ale tohle je nad schopnosti kohokoliv… něco takové je vždy ošemetné a nepředvídatelné."

Relf jenom přikývl a zahleděl se na Kamilu.

Ren se podívala na kostlivce a pokývala hlavou, ten to oplatil. Vstala. Krátce se zahleděla na elfa, pak na dívku, následně s přítelem vyšla ze stanu ven… bylo to na ní moc.

***

Lokty se opírala o zídku, vyčnívající nad okrajem ploché střechy jakéhosi bytového domu. Měla výhled na tábor východňanů. Pyro seděla na zídce jen kousek vedle, cinkavě mávala ocasem přes okrajem hrany. Dívala se na Nin, která si kousala dolní ret.

Ren… co ty tady děláš?

Uviděla ji zrovna, když vyšla z jednoho stanu. Krátce se opřela o kolena, musela něco rozdýchat. Když se narovnala, kostlivec ji položil ruku na rameno. Ren se na něho podívala. Nin viděla, jak něco říkala.

Vítr zavlál jejími volnými prameny vlasů. Na tváři pocítila stékající slzu, zanechávající chladivý pocit, chladným větrem umocněný.

"Ren…" zašeptala.

Pyro vyskočila na její rameno a začala se třít hlavou o její krk.

"Díky, Pyro…" řekla a pohladila kostlivou kočku.

***

Stál nad kamennou miskou. Díval se na obraz na rubínové hladině, tvořenou magií nasycenou krví. Díval se na pohled jedné vrány… zamyšleně pozoroval Nin.

"Hmm," zamručel pro sebe, mávl nad hladinou, ta se rozšeřila a obraz tak zmizel.

Otočil se zády k míse, vykročil k portálu se cihlovou klenbou. Vkročil na chodbu, ruce dal za zády. Chodba byla chabě osvětlená, ponuře působící, bez ozdob, jen holý kámen. Prostor působil letitým stářím. Zamířil jedním směrem. Kráčel procházkovou až lenivou chůzí. Došel k točitým schodům, směřující do nižších pater starého sídla, vlastně až středověkého sídla. Měl neutrální výraz, šel pomalu dolů.

Když sestoupil poslední schod, zamyšleně zamručel. Před ním byla chodba jak z pekla. Zdi byly pokryté symboly krvemágů – tvořené krví. Po obou stranách chodby s klenbovým stropem, byly jasně vidět cely. Mříže kopírovaly kruhové portály. Uprostřed každé mříže byly obdélné dveře, sahající od podlahy k hornímu okraji klenutého portálu.

Z některých cel zněl nářek. Z jiných pláč. Z dalších bolestný křik. Z některý nic, jen ticho zoufalých, toužících po smrti.

Lehounce se usmál. Pomalu vykročil. Díval se do každé jedné cely, v některých byli jeho přisluhovači, označeni jeho krevním symbolem, v dalších byli nižší krvemágové v rudých oděvech. Šel dál. V jedné cele se prováděly experimenty na jednom muži – byl pokryt rituálními symboly a znaky tuvay, užívající krvemágové. Vše bylo tvořeno krví onoho muže, který trpěl v němé agonii. Na tu scénu se zahleděl o pár sekund déle, než pokračoval dál.

Prostor byl cítit krví, agonií, strachem a smrtí – pro jeho nos to byly lahodné vůně. Podlaha byla tvořena nesourodými kamennými kostkami, vyčnívající, mezi jejichž mezerami tekla krev a tělní tekutiny.

Byl potěšen tím vším… prací, která se vykonávala… která se praktikovala staletí. Došel na konec, kde se chodba větvila do stran. Na zdi, naproti němu, byla zavěšena horní polovina kostry, která kdysi patřila ženě. Stále na ní byly zbytky masa a zaschlé skvrny od krve. Čelist byla pootevřená ve znaku agonie a strachu. Kolem kostry byl kruh rudých znaků, tvořené starou řečí tuvay.

Vydal se doleva. Stále tím svým vycházkovým tempem. Očima se rozhlížel, užíval si každého pohledu. Cely nechal za zády. Šel chodbou s klenbovým stropem, zdi byly černé, s hlubokými spárami. Kus dál po cestě chodba končila kruhovým portálem. Otvorem pronikala jemná narudlá zář. Kráčel ke světlu na konci tunelu, netrvalo dlouho, než vstoupil na kamennou plošinu se železným zábradlím. Napravo od něho se nacházely točité, roštové schodiště. Zastavil se u zábradlí, shlédl dolů.

Nacházel se ve velkém, obdélném prostoru, v jehož středu se nacházela kruhová nádrž, která byla obklopena krevními symboly, od nichž se paprskovitě šířily stejné symboly a končily až u stěn. Nádrž byla v celku mělká, i tak obsahovala velké množství krve. Hladina byla dokonale lesklá, světélkující. Pod plošinou byl stojan z kamene, s deskou na vrcholu, na které ležela jistá kniha, jakoby náhodně otevřená někde v půlce.

Pomalu sešel dolů po točitém schodišti. Zastavil se před stojenem. Prsty se dotkl knihy.

"Děkuji, Akaro, že jsi mi přinesla zpět to, co mi bylo odpadlíky ukradeno…"

Usmál se tím svým zvláštním způsobem, jež připomínal úsměv démona.

Zalistoval stránkami. Na jedné se mihla ilustrace Balfarga: lidově známého jako: Rudý ďas. Pokračoval listováním. Na jedné stránce byla ilustrace děsivé příšery z Plamenné Sférty – dle obrázku měla čtyři končetiny, útlé a dlouhé, s dlouhými prsty zakončené jehlovitými drápy, tělo působilo robustně, krk byl dlouhý, zakončený hlavou připomínající kytku, byla rozevřena, plná ostrých zubů, a jazyk byl dlouhý, rozeklaný. Bolgrak… monstrum, jež patřilo k těm nejhorším z Plamenné Sféry, kde to věčně žhnulo. Ona Sféra byla jinak známá jako Peklo…

O co se odpadlíci snažili? Jaké temné experimenty prováděli? Dle mých dobrých vran, sledující Organizaci… a jedné milé osoby, je možné, že věznili jakousi osobu, která musela utéct krátce předtím, než tam dorazila Akara…

Zamručel pro sebe. Palcem a ukazováčkem si začal mnout bradu, přitom stále listoval stránkami knihy.

Něco objevili… něco zásadního… hmm, možná proto zběhli, možná věřili, že přišli na něco, z něhož získají moc. Mysleli si, že se mi tak postaví a svrhnou…

Pousmál se.

Přišlo vám to draho, šeredně jste mě podcenili.

Za jeho zády se nacházely železná vrata, vedle nichž byl pákový ovládací mechanismus. Z místa za vraty se ozvaly zvířecí zvuky. Pootočil hlavou a zahleděl se na ně.

Zdá se, že mají hlad.

"Hm, hm…"

Co takhle je vypustit, aby se nakrmili? Ano. Lidí ve městě je více než dost… zvlášť, když budou sami ochotní.

Oči se mu zablýskaly…

Kapitola 3.

Na stropě se sbíhala kapka vody, chvíli vysela na místě, než spadla do malé louže, přitom to žbluňklo.

Erem odložil ostrý nástroj, podíval se na Ahnel, která zrovna pitvala zmutovanou krysu – bylo to mládě, ale přesto bylo obrovské, než byla normální krysa. Měl na sobě lesklý, černý plášť, a na rukou stejně tak tmavé rukavice, lesklé, potřísněné krví.

"Ahnel, myslíš, že nás našel?"

Drobná žena, která se svými rozměry byla skoro poloviční, oproti vysokému muži s tmavými vlasy, se přestala věnovat zmutované kryse. Odložila nástroje, sundala si rukavice, které odložila na stolek a bokem se opřela o pitevní stůl, ze kterého vytékaly tělní tekutiny – nějak se tím netrápila, že tekly zrovna tím místem, kde se opírala. Založila si ruce na prsou a zamračila se.

Ze stropu spadla další kapka, která dopadla se žblunknutím do louže.

"Ereme," zadívala se mu do očí, za těmi jeho brýlemi, díky nimž působil jaksi doktorsky, "proč myslíš?"

"Řekněme, že intuice."

Pokrčil rameny, sundal si rukavice, a odložil je na svůj odkládací stolek. Vzal hadr a ostrý nástroj, který před započetím konverzace odložil, jej začal čistit.

"Ach, zas ta tvá intuice. Řekni mi, kdy se naposledy naplnila jakákoliv tvoje intuice?"

Naklonila hlavu vyzývavě.

Erem si odfrkl.

"Já si to myslela…"

"I tak… kromě intuice, v tom hraje prostý selský rozum. Víš, jak dopadli jeho odpadlíci."

"Ano, ale i tak, proč by se o nás zajímal? Patříme k jiné větvi krvemágů."

Našpulila rty. Přivřela své nezvykle narudlé oči.

"Třeba proto, že s námi krátce spolupracovali? Kvůli tomu, co objevili… a taky proto, na čem pracujeme my. Jistě se o to zajímá, bylo by bláhové si nemyslet, že nás nešpehuje."

Zaznělo další žbluňknutí.

"Tvé argumenty nejsou zcela hloupé, ale stejně…"

Jeho tmavé oči se zaleskly.

"Hm, obvykle nejsi tak naivní… a nebo tomu prostě chceš věřit?"

"Tvá pronikavost mě někdy leze krkem, Ereme. Znáš mě dobře. Víš, co je zač, čeho je schopný. Pro něho není nic svaté, ani v rámci krvemágů. Je to megaloman, a ani si nedovedu představit, o co mu vlastně jde."

Erem přikývl.

"To nikdo…"

Náhle se otevřely dveře, oba se tím směrem podívali, a uviděli tak toho, kdo je vyrušil.

"Ach, na chvíli jsem se bál, že vás znovu načapám, jak si to rozdáváte na pitevním stole, mezi tělními tekutinami nějakého mutanta, či démona…"

Ahnel si odfrkla, a řekla na oplátku:

"Oskere, jen nedělej, ty by ses chtěl jistě přidat… znám tvou zálibu…"

Zaleskly se jí oči, byla v tom jistá dravost, se špetkou zvrácené poťouchlosti.

"Aby ne, znáš to z první ruky…"

"Co tady chceš?"

Osker se podíval na Erema.

"Že jsi měl v úmysl si to sní rozdat na tom stole, vedle té zmutované krysy…"

Široce se zazubil, přitom mu zářily oči, působil jak maniak, do jisté míry měl kolečko, možná dva, v hlavě navíc, ale přesto jak působil, se mu nedalo zapřít jisté schopnosti v krevní magii.

"Pro tvou informaci, jsme se zrovna bavili, jestli Nás našel, víš koho myslím."

Ahnel se jen hněvivě zamračila – to, že očekávala, že se jí Erem zmocní, a ohne přes stůl plný tělních tekutin… možná by k tomu došlo, až by skončila konverzace.

Zatracený Osker, strká nos tam, kam nemá…

Muži s maniakálním vzezřením se rozšířily oči.

"Jistě, vím o Kom mluvíš. Bojíte se, že…"

"I ty by jsi měl."

Ahnel se hněvivě zabodla pohledem do Oskerových bledých, zelených očích. Byly zvláštně skelné, to bylo způsobeno užíváním ešel – byla to jistá látka smísená s krví ve formě prášku, která se dala zkapalnět, brát v surové formě, nebo jej krevní magií proměnit v plyn – mělo to zvláštní, uvolňující účinky. Každý to občas bral, nejvíce při orgiích, ale Osker byl zvláštní případ tím, že to užíval až abnormálně. Nikdo nechápal proč…

Zvláštní osoba v mnoha směrech.

"Možná… možná," zamlaskal jazykem. "K tomu, proč jsem vás vyrušil… Joachim něco objevil. Stopu. Jeho citlivý čich něco zaznamenal, když byl venku ve městě… ten pach mu byl povědomí. Víte, jak byl jednou u těch odpadlíku toho Koho se musíme bát…"

Oba to zaujalo a zpozorněli.

"Věděl jsem, že vás to zaujme…"

Šířeji se zazubil… nejen, že působil jako maniak, ale i jako šílený vědec, s tím jeho rozcuchaným účesem – k tomu měl vlasy vybělené nepovedeným experimentem…

Ahnel se podívala na Erema, ten její pohled oplatil.

To bude ještě velmi zajímavý den, pomyslela si Ahnel, a Erem uvažoval obdobně…

Ani si nevšimli, když se zavřely dveře…

***

Ren za sebou zavřela. Podívala se na pronajatý pokoj… pronajatý za účet Organizace, jen tak mimochodem, hej, proč to nevyužít.

Nekromantka byla celá skleslá. Po onom vymítání a následném vyhnání Přízraku zpět do Éterické Sféry. Byl to náročný den, a to i pro lovkyni jejího kalibru.

Podívala se na kostlivce. Ten též působil sklesle – bylo to poznat i bez svalů a kůže a vlastně všeho, co bylo vždy obvykle na kostře přichycené. K tomu měl skleslá ramena a dopředu nakloněnou hlavu.

"Kámo, ty vypadáš, jak já se cítím."

Chabě se usmála a poplácala jej po rameni, ten jen chabě zareagoval pozvednutým palcem. Ze zad si sundala svou milovanou odstřelovací pušku s absurdně velkou optikou, a opřela ji o zeď, kousek od dveří. Kostlivci pomohla sundat brokovnici, tu opřela vedle své zbrani a sundala mu též i bandalír, který byl velmi těžký, jak byl obtěžkán municí a granáty – to pověsila na věšák, který povážlivě zavrzal pod onou tíhou.

"Tak, pěkný pokoj. Malý, ale útulný…"

Vykročila, rozhlížela se. Obývací prostor měl i kuchyň se základním vybavením – dokonce i s ledničkou! Televizi neviděla žádnou, opruz. Omrkla malou místnost se záchodem, ten byl v celku čistý, byla zvyklá na horší… a omrkla koupelnu, kde byla opravdová vana! Hotový luxus… pro vkus Ren…

"To ujde. Kruci, jsem celá zlámaná…"

Sykla bolestí, když se ozvaly jizvy na pravé paži.

Kostlivec se na ní starostlivě zahleděl a naklonil hlavu na jednu stranu, přitom to lehce křuplo.

"To je v cajku, kámo, jen jizvy trochu pálí… jaksi reagují na emoce a fyzické vypětí, to je opravdu zajímavé, až budeme doma, to dám na prozkoumání…"

Kostlivec nebyl zcela přesvědčený, ale i tak pozvedl vztyčený palec, jeho milovaného gesto, které se hodilo snad na všechno. Ren se svalila na pohovku, slastně vydechla… netrvalo dlouho a tvrdě usnula. Byla opravdu, ale opravdu, jakože velmi opravdu, vyčerpaná…

Kostlivec se postavil za pohovkou, starostlivě shlédl na Ren, stál tam jak na stráži a to velmi dlouho…

***

"Začala noc, Pyro."

Nin pohladila svou kostlivou kočku, která jí seděla na rameni. Dívala se na noční obloho, byla zrovna na jedné střeše, jednoho domu, který jí náhodně padl do oka.

Ren…

Neustále na ní myslela. Bylo pro ní překvapení, že se nacházely ve stejném městě.

Je to náhoda? Nebo je v to nějaká rozehraná hra?

Utrápeně shlédla na konstrukt, který cupital před jejíma nohama. Byl to umně vytvořený pavouk z kostní hmoty, jež vytvořila za pomocí nekromancie.

"Tak jo, můj drobečku, víš co máš dělat… nenech se chytit."

Pavouček pozvedl jednu přední nožku a odcupital do temnoty. Letmo se usmála. Ale úsměv jí dlouho nevydržel. Do pavoučka vtiskla svou nekromantskou magii, svůj duševní aspekt – byla s ním tak propojená – uvidí a uslyší vše, co onen konstrukt. Nin v tomhle byla jedinečná… málokterý nekromant či nekromantka, by to dokázal či dokázala, ať jsme transparentní…

Bylo třeba pro to přirozený talent, něco, co se nedalo naučit. A její Otrokář toho mile rád využíval.

Povzdechla si. Pyro vycítila její emoce a svou kostěnou hlavou se začala třít o její krk.

"Hm, hm… děkuji, Pyro…"

Pohladila ji po páteři.

Zahleděla se na noční oblohu, skrz oblačnost sem tam zahlédla hvězdu.

Ren…

***

"Nin!" vykřikla Ren, lapající po dechu, s oroseným čelem, se posadila, přes okraj pohovky shodila nohy.

Lokty se opřela o stehna a hlavu zabořila do dlaní. Srdce jí bušilo jak splašené. Zdál se jí znovu sen… tentokrát to bylo víc vzpomínka, než sen – vzpomínka na onu událost před pěti lety, kde na jednom místě šlo všechno do sraček… kde o ní přišla…

Rukama hrábla do vlasů, po tváři jí tekly slzy. Chvíli tak byla, když na rameni pocítila tlak. Nemusela se podívat ani ohlédnout, aby věděla, kdo stál za pohovkou.

"Děkuji…"

Zaznělo lupnutí krku, patřičně mírné… kostlivec shlížel na Ren, kdyby měl oči, sám by plakal, vnímal její duševní utrpení…

V jeho mysli se zformulovaly myšlenky… první po mnoho a mnoho let…

Ren…

Kostlivec mnoho let konkrétně nemyslel, místo toho byl instinktivní, ale to neznamenalo, že nevnímal jako kterýkoliv jiný člověk.

Ren se napnula. Měla pocit…

Zdálo se mi to snad? Ne… nemožné… nikdy…

V duchu zavrtěla hlavou. S uplakanou tváři se ohlédla po kostlivci, zahleděla se na jeho kostlivou tvář, zadívala se do jeho prázdných důlků.

Jak málo tě vlastně znám…

Ruku měl stále položenou na jejím rameni, Ren na jeho kostěnou ruku položila svou, dívala se na něho. Pak jeho ruku pustila a on odtáhl tu svou, přestala plakat, tváře měla mokré, nos narudlý, oči se jí leskly.

"Podívej na mě, jak jsem ubrečená… jak malá holka."

Začala si utírat slzy z tváře. Ona slova řekla hlavně proto, aby něco řekla. Odfrkla si nosem, hřbetem ruky utřela nudli a zazubila se… bylo to dost strojené.

Vstala, došla k jednomu oknu, založila si paže na prsou, shlédla dolů na prázdnou ulici. Byla ještě noc – bylo pozdní ráno, těsně před rozedněním.

Co dál… práci jsme dokončili, byť o výsledku se dá polemizovat…

Nic dalšího je tu nedrželo. Zakázka byla hotová, nezbývalo nic jiného, než se vrátit domů…

***

Pavoučí konstrukt cupital jednou šachtou, v jakési podzemní části jakéhosi bloku budov, který byl zchátralý a uzavřený. A to platilo už mnoho let, téměř dvacet let, po jisté děsivé události – bylo v tom mnoho duchařiny, okultismu a temných rituálů. Nebylo pak vlastně divu, že už tam nikdo nechtěl bydlet, tedy onen blok budov chátral. Z ptačí perspektivy to vypadalo jako nádor, či jako zánět, nebo jako hnisající jizva, v jižní části města.

Místo bylo uzavřeno barikádou s vyrytými magickými symboly a nápisy. Nikdo se zdravím rozumem se tomu místu moc nepřibližoval. A ti, co měli tu smůlu a bydleli v blízkosti onoho Nádoru, jak se tomu místu říkalo, měli své obydlí až paranoicky chráněny vším možným, co snad existovalo – ochranné amulety, magické zabezpečení, vyryté symboly, ať už byly funkční či ne…

Pavouček se na chvíli zastavil, cupitavými kroky se otáčel ze strany na stranu, vybíral si cestu, zvolil jednu možnost a pokračoval. Zdá se, že zvolil dobře. Překonal jakýsi podivný bordel, pak obešel mrtvou krysu s kusy masa, pak následně roztomilou kostru už velmi dlouho mrtvé krysy. Pokračoval. Překonal jednu monstrózní pavučinu, kde v blízkosti byl i velmi velký pavouk – byl tak velký a divný, že to zavánělo mutací – pavoučí mutant, jakoby mutantí krysy nestačili… což je velmi znepokojivé…

Konstrukt pokračoval. Našel děravou mříž, prolezl dírou, neohrabaně překonal plochu mříže až se dostal k ploše šachty, která pod stropem vysela na zprohýbaných pásech oceli. Dostal se ke stěně a pokračoval dolů. Cupital podlahou, která byla obsypaná bordelem všeho druhu, rozbitý nábytek, kostry nějakých lidí, které byly zvláštně propletené, v jakoby milostném objetí. Obešel kusy zdiva, prolezl mezerou pod dveřmi, jež byly děravé a zrezlé.

Dobu tak pokračoval, dostával se dál a dál do podzemí…

A Nin to pozorovala ve své mysli. Na klíně jí ležela kostěná kočka, hladila jí, byla zrovna v jakémsi pokoji, který si pronajala. Celou noc téměř nespala. Soustředila se na úkol, na onoho pavoučka, který zprostředkovával pohled na místo, kde zrovna byl. Díky tomu nemusela myslet na Ren…

Nin pak zpozorněla, když uslyšela hlasy… pozvedla jedno obočí, když mezi slovy uslyšela steny…

Pavouček se zastavil u zrezivělého otvoru, s ostrými výčnělky – nacházel se vně jakéhosi potrubí. Pod ním zněly jakési divné zvuky, pak se ozval ženský hlas, bylo jasné, že rozhovor již dlouho trval:

"… Joachim si myslí, že náhodou objevil stopu, ve městě…" slova byla přerušena jejími steny, "co myslíš, je to ten experiment, který Odpadlíci prováděli… ach…" slova se jí znovu přerušila, když jakýsi muž rychleji za sebou přirazil, "prováděli… jakési křížení?" dořekla, vydechla slastí.

Nin pozvedla druhé obočí. Snad se něco dozví víc, už to, že zde ve městě byla zachycena stopa experimentu Odpadlíků, které sama zlikvidovala, je hodnotná informace. Což neznamená, že to řekne Otrokáři, protože by tak zjistil, že tehdy neřekla vše. A to by bylo nebezpečné.

Pavouček opatrně vložil nohy mezi ostré výčnělky, aby měl lepší výhled, moc se mu to nedařilo. Viděl jakousi ložnici, která vypadala jak z laciného hororu – co taky čekat od krvemágů – pokud nebyla všude krev a puch smrti, nebylo to ono.

Mimo dohled konstruktu, vysoký muž obšťastňoval drobnou ženu, ohnutou přes pracovní stůl, politý krví, když nechtíc převrhla skleněnou nádobu s dlouhým hrdlem a s širokým dnem, sklo bylo ve zpod zaoblené. Měla tak celou hruď od krve, nijak jí to nevadilo, spíš naopak vzrušovalo, což platilo i pro vysokého muže.

"To netuším… Joachim má však velmi ostrý čich, dle mě se měl narodit jako pes nebo vlk, na člověka ho je skoro škoda…"

Pohnul se v bedrech.

Bylo u nich normální, že při sexu prodiskutovávali věci… kombinovali tak příjemné s užitečným…

"To je fakt…" vydechla a olízla si jazykem rty, "co myslíš… ach… hmm… že se bude dělat?"

Nin pozorně poslouchala…

Tak tohle je opravdu zajímavý, byť je to nechutně zpestřený poslech.

Pohladila Pyro po hlavě.

"Těžko říct," popadl ženu za vlasy, ta vycenila zuby, moc se jí to líbilo, "Anrel se jistě rozhoduje… jistě se pokusí vypátrat onen experiment."

Vycenil zuby, když přirazil na doraz. Vzal nůž ze stolu, řízl se do dlaně, ruku stiskl, aby vytekla krev proudem – nasměroval ruku nad jejím krkem a nechal odkapávat krev, postupoval podél páteře až k zadku, s onou rukou jí začal hladit, až měla celé hýždě od krve… oba to nesmírně vzrušovalo. Řekl jakási slova, krev zazářila, začala rubínově zářit. Ona žena pocítila tak pálení, velmi příjemné pálení.

"Kruci, Pyro, tak perverzní pár… zvláště pár krvemágů, jsem ještě nepoznala, no, spíš neslyšela."

Byla ráda, že nic z toho neviděla.

Zavrtěla hlavou. Podívala se do prázdných důlek kočky. Pousmála se na Pyro, ta jen zamávala ocasem, kosti se tak cinkavě ozvaly.

Nin znala pověst téhle větve krvemágů, byli pověstní posedlostí sexem a orgiemi, chtíč byla jejich druhá přirozenost. A tak to měla přímo na dlani. Povzdychla si. Krátce se pomodlila, překvapilo jí ona upřímnost. Poslední dobou k tomu tíhla víc a víc.

Od té doby, kdy se stala nedobrovolně otrokyní krvemága, zvlášť někoho, který evidentně trpěl megalomanií, se až moc dozvěděla o krevních mágů, jejich větvích, praktikách, i toho, že různé větve byly něčím specifické – a mnoho dalšího… informací, bez kterých by se ráda obešla…

"… řízni mě, Ereme…"

Onen vysoký muž se široce zazubil, těsně pod krkem jí lehce zabodl nůž a řízl směrem dolů, žena slastí vzdychla, když pocítila bolest a pálení, to jak jí tekla krev a mísila se s jeho krví. Erem něco zamumlal, mávl rukou nad miskou s ešel – z misky se vzápětí linul rudý kouř, který vdechovali plnými doušky. Oči se jim začali lesknout, jak uvolňující látka začala působit.

Nin čekala, jestli řeknou něco víc, zdálo se, že na ně narazila zrovna, když byly téměř u konce rozhovoru, pokud se tomu tak dalo říkat, jež bylo zároveň jen jakési shrnutí toho, co se u nich dělo během dne.

Pavouček i Nin byly ušetřeni toho, co se v ložnici dělo. Už nic neříkali, byly slyšet jen steny a pleskání kůže o kůži a bolestné křiky, smísené se slastí.

Nechutný… odporní krvemágové…

Pohrdala krvemágy. O to více bylo trpké, že jeden takový krvemág jí ovládal. Pocítila mírné svědění na hrudi, tam, kde byl krevní symbol. Pavouček zalezl více do potrubí, a nechal za sebou bolestné křiky, a toho, jak zalití krví pokračovali ve smilstvu, ve kterém mysl přestala existovat…

Nin se z toho zvedal žaludek…

Konečně jsou z doslechu.

Pavouček pokračoval dál, dál do nitra toho odporného místa. Uplynul jistý čas, když se špionážní konstrukt zarazil. Nacházel se v jakémsi otevřeném prostoru s kruhovým půdorysem. Nin se zarazila, hleděla, prostřednictvím drobného kostěného pavouka, skrz mříž ventilace. Viděla jak ze stropu vysely řetězy, které klesaly až k hladině nádrže. Něco takového již viděla. V podzemí s Odpadlíky.

Krevní brána.

Pohled se sklopil níže, ve své mysli tak pozorovala hlouček postav… krvemágů, zrovna prováděli rituál.

Rituál vyvolání. Chtějí přivést něco na svět, z Plamenné Sféry, kruci.

Nin se zhoupl žaludek, když právě spatřila jakéhosi člověka, který byl vláčný, bylo vidět, že o sobě nevěděl. Byl to nějaký muž. Semkla rty. Věděla, co bude následovat.

Když karmínová hladina začala zářit, k tomu krevní symboly, jež obklopovaly nádrž plnou krve, muže prostě hodili dovnitř krevní brány, hladina se přitom nijak výrazně nenarušila, ani nevystříkly kapky. Nádrž působila hluboce, pravdou však bylo, že byla mělká, přesto muž prostě zmizel, a když zmizel, hladina krve silně zazářila a začalo se něco formovat – bytost postupně získávala tvar, nejdříve se utvořila kostra, následně měkké tkáně, postupně vše ostatní, co tvořilo živoucího tvora z masa a kostí.

Nekromantka pevně objala kostěnou kočku, ta se zatřásla, až kosti zacinkaly.

"Bože, Pyro, buď ráda, že to nevidíš…"

Nin byla zděšena z toho, co viděla… balfargorové oproti tomu vypadali jako neškodná koťata…

***

Na tváři se mu vlnil rudý obrazec. Pročísl si slaměné vlasy, přiložil ke rtům foukací harmoniku a začal hrát nahodilé melodie. Seděl na jakési bedně, u bytového domu, vedle plechových vrat. Přivřel zelené oči, když spatřil onu podivnou dvojici, kterou viděl včera. Pozoroval je. Do tábora východňanů se mu nepovedlo dostat, ale věděl, co tam dělali.

Bylo brzké ráno, nebe hrálo rudými odstíny, místy byly vidět modré až fialové skvrny. Mraky nebyly pomalu žádné.

Dneska bude krásně… jen mám takové tušení, že dlouho nebude.

Dál pokračoval ve hraní na foukací harmonice.

***

"Dneska bude krásně," řekla Ren a zazubila se na kostlivce.

Ten, jak jinak, pozvedl palec. Působil jaksi lépe, než pár hodin zpět v pokoji. Nekromantka se znovu zahleděla na oblohu, jež hrálo odstíny rudé barvy – slunce se pomalu ploužilo nad horizont, stále bylo ještě z větší části v zákrytu planety.

Kostlivec se rozhlížel. Ren se na něho podívala a sama se rozhlédla.

"Hm, je časně ráno, kámo, všichni, co mají v hlavě srovnáno, ještě spí, nebo teď lezou z postele… ne jako my."

Lehce se usmála. Jaksi měla lepší náladu. Jizvy na pravé paži lehounce svrběly. Nijak se jich nevšímala. Mrkla na zčernalá místa, jež měl kostlivec jako jizvy, místy byly vidět praskliny, jež zůstaly po opravách zlomenin. Všiml si jejího pohledu, a jen vztyčil palec ve znamení: "Cajk."

Pokračovali v chůzi. Mířili k místu, kde měli v jedné garáži zaparkovanou buginu. Ren se krátce zastavila, když uslyšela jakýsi hudební nástroj, znělo to jako harmonika. Ta, do které se fouká…

"Hmm, slyšel jsi to?"

Kostlivec jen naklonil hlavu.

"Neslyšel? Hmm, asi se mi to zdálo."

Měla i pocit, že někoho zahlédla, když se ohlédla po onom zvuku. Pokrčila rameny. Srovnala si svou milovanou zbraň, jež měla na zádech, a pokračovali…

Podívala se znovu na nebe, ale její úsměv se jaksi vytrácel.

Proč jen mám takový divný pocit?

Podívala se na společníka. Ten naklonil hlavu až to luplo. Taky měl ten pocit…

***

Roztržitě působící muž, no, nejen působící, vypadal jako potrhlý pošuk, měl dlouhé, roztřepené vlasy, trčící do všech stran. Postavu měl lehce pokrčenou, byl i dost hubený. Měl trojúhelníkově tvarovanou tvář, bradu měl tedy úzkou, líce vystouplé, a oči byly mléčně zbarvené, ty byly neustále v pohybu, jakoby měl stihomam.

Zrovna se nacházel ve stínu jedné uličky, svým výrazným, orlím nosem nasál vzduch. Vnímal pachy, a nejen to – v tomto byl ojedinělý, byl anomálie, měl velmi citlivý nos, ale nejen na pachy, ale i stopy magie… i něco dalšího – každá živá bytost zanechávala ve světě jedinečnou stopu a to on dokáže vycítit.

Usmál se. Ohlédl se do nitra temné uličky. Na první pohled tam nic nebylo, ale on to cítili, a hlavě věděl, že ta ulička nebyla prázdná…

"Přiveď ho, je blízko," řekl do stínů uličky a šířeji se usmál, kdy zahlédl letmé mihnutí pohybu.

***

Pozvedla ruku, když se zastavila. Ohlédla se po kostlivci, který stál dva kroky za Ren. V rukou držel svou brokovnici. Nekromantka nebyla sama, jež poznala zvláštní hnutí ve vzduchu. Takovou tu předzvěst.

"Taky to vnímáš, že…" konstatovala.

Stáli zrovna uprostřed otevřeného prostoru, který byl rámován patrovými budovami, v jejichž přízemích byly sloupy, podpírající balkony v patrech. Atmosféra byla zvláštní, ponurá, tichá a zcela bez lidí.

Kostlivec potěžkal svou brokovnici. Ren ze zad sundala svojí milovanou zbraň. Odjistila, zatáhla za závěr – krásně to přitom cvaklo, následně cinklo, do komory vklouzl náboj velké ráže, pustila páčku závěre, znovu to cvaklo, kulka tak vklouzla do komory. Ty zvuky milovala. Začala štelovat optiku – rozhlížela se, odhadovala vzdálenost budov, a na jak moc těsné blízkosti bude bojovat. Doladila optiku.

Rozhlížela se.

V duchu mobilizovala své schopnosti, aby je mohla okamžitě použít.

"Vidíš něco?"

Zaznělo lupnutí krku.

"Taky nevidíš… rozhodně se nám to nezdá."

Instinkty lovce je varují.

Náhle prostorem zazněly tóny foukací harmoniky. Zvláštně zapadly do oné zvláštní atmosféry. Nebe hrálo červánky, jak slunce postupovalo oblohou. Stále bylo brzké ráno, dost brzké, že všichni obyvatelé města byli zalezlí.

Kruci, že jsme ještě chvíli nezůstali v pokoji. Nemyslím, že nebezpečí je směřované vůči nám… proč by taky.

Zaznělo lupnutí krku.

"Taky nevím, odkud zní ta harmonika… kruci…"

Ve vzduchu načrtala znaky, které krátce zapulzovaly a zmizely. Barva očí se jí změnila. Rozhlížela se svým nekromantským pohledem. Očima náhle trhla k jednomu bodu.

Tam!

Uviděla jakési vlnění vzduchu.

Co to je?

Neměla z toho dobrý pocit. Zdálo se, že omylem do něčeho šlápnuli.

Tohle se nás netýká, hezky odsud vypadneme…

"Kámo, vypadneme, než…"

Náhle zaznělo ticho jak když se utne. Zvuky harmoniky přestaly znít.

"Co to, do prdele, má být?"

Podívala se k místu, kde viděla ono vlnění vzduchu.

Je pryč.

Rozhlédla se. Nikde jej neviděla.

Pak to zaznělo. Halasný úder něčeho, následně třeskot a zvuky něčeho, jako když zboříte kus budovy. Vlastně. Nebylo to vůbec řečeno obrazně. S kostlivcem se dívala na oblak šedavého prachu, vycházející za jednou budovou. Bylo to dost blízko.

Krátce se na sebe podívali.

Měli bychom vypadnout…

Ale stalo se opak, rozeběhli se k tomu oblaku. Co kdyby tam byl démon? Nebo cokoliv jiného… někdy lovec, jakým je i Ren, čirou náhodou, musí vykonat práci, která nebyla ve formě zakázky, když na něco narazí – jako třeba to, co se právě stalo – vše pro záchranu zničeného světa… a správný lovec udělá vše pro to. I když řád Nekromantských rytířů se změnil v současnou Organizaci, některé rytířské ctnosti zůstaly: Bojuj, i když se ti to netýká.

A Ren ta slova bere vážně. I když občas remcá…

***

Přerušil hraní na harmonice… rudý obrazec se pohnul od ramen a krku ke tváři, silně to zazářilo až to lehce pálilo. Azael pocítil něčí přítomnost… přítomnost vyvolaného tvora z Plamenné sféry.

Trvalo vám to…

Usmál se.

Vzduch se pohnul, jeho slaměné vlasy zavlály, přivřel zelené oči a odskočil od místa, kde seděl – jeho rychlost, kterou projevil, byla abnormální. Explozivní náraz, který následoval, vyvolal oblak prachu a suti – čelní stěna budovy se nalomila a rozlomila se, suť halasně dopadla na ulici…

***

Nekromantka se opřela o zeď jakési budovy, pomalu vykoukla za roh, zřela tak místo, kde spadla část čelní stěny patrového domu. Nad ulicí se vznášel oblak prachu. Dívala se svým nekromantským zrakem.

"Hlídej mi zadek… připrav se na cokoliv. Tohle se mi nelíbí."

Kostlivec naklonil hlavu a potěžkal brokovnici.

"Taky se ti to nelíbí, vítej v klubu."

Klekla si, pažbu zbrani opřela o rameno, a skrz optiku se rozhlížela. Hlavně po střechách.

"Hm?"

Zdálo se mi to?

Uviděla mihnutí na jedné střeše. Bylo to něco viditelného, nebylo to, co předtím viděla. Za zády se ozvalo rachocení kostí. Znělo to jako znepokojení. Sklonila zbraň a skryla se za roh. Podívala se na kostlivého společníka.

Tou situací byli zmatení.

Co se tu děje?

Tu otázku si položila už několikrát.

Trhla sebou, když přímo nad nimi zazněl explozivní náraz – nad střechou vykvetl oblak prachu. Kusy zdiva lítaly všemi směry, jak letěly skrz oblak prachu, zanechávaly za sebou trasy.

"Pryč!"

Popadla kostlivce za rameno, a rozeběhli se dál mezi budovy, jen tak tak se vyhnuli dopadu velkého kusu zdiva, jež dopadlo přímo na místo, kde stáli.

"No do prdele. To bylo těsné…"

Vydechla, když se opřela o cihlovou zeď. Kostlivec vztyčil palec, dával najevo, že byl v pohodě. Ren gesto oplatila a zubila se. Podívala se nahoru, dívala se, jestli nezahlédne pohyb. Kostlivec se rozhlížel, díval se do uliček. Nekromantka se svým zrakem spatřila pohyb… něco se naklánělo přes okraj střechy. Viděla ono vlnění vzduchu, a jak byla blíže k tomu, bylo to i vidět zřetelněji. Nedokázala rozlišit rozpité rysy neviditelného tvora.

Proč mám…

Ten pocit se jí potvrdil. Vlnění vzduchu se pohnulo a bylo vidět, jak neviditelný tvor shlédl dolů, přímo na Ren.

"Bacha!"

Kostlivec se nemusel ohlédnout, zareagoval a pár poskoky se dostal dál od místa – Ren se mezi tím rozeběhla opačným směrem a téměř, téměř v uvozovkách, se jí povedl kotrmelec a jakýmsi zázrakem se jí povedlo nepustit zbraň. Co tak zareagovali, zaznělo žuchnutí, jak něco dopadlo na zem. Zvedl se menší oblak prachu. Ren si všimla prasklin na zemi, v asfaltu byly jasné obrysy nohou se třemi prsty a jedním zadním hákovitým prstem.

Uch, to by bolelo…

Nemeškala, pozvedla zbraň, kostlivec udělal to samé, neviděl ani vlnění vzduchu, neměl nekromantský zrak, ale nebylo to zapotřebí, stačilo se podívat na stopy na zemi. Zapumpoval brokovnicí, náboj vklouzl do komory, přitom to zacvaklo. Vystřelil. Ren též, ze svých pozic, měli možnost křížové palby, a potenciálně zasáhnout neviditelnou hrozbu.

Ta hrozba byla však rychlejší, vyskočila vpřed a do výšky, drápy se zachytila stěny budovy a začala šplhat.

Lovci reagovali rychle, okamžitě zamířili na vznikající stopy, ale pozdě – tvor zmizel za okrajem střechy.

"Chytrej prevít. V pohodě?"

Mrkla na kostlivce, přitom zatáhla za závěr, z komory vylítla prázdná nábojnice a vyvalil se dým, dalším pohybem mechanismu vložila do komory nový náboj. Kostlivec zapumpoval brokovnicí a následně vztyčil palec. Byl v pohodě.

"Co myslíš, že to bylo?"

Kostlivec jen pokrčil rameny.

"To jsem si mohla myslet. Kam to zmizelo?"

Oba se rozhlíželi. Po neviditelným tvorovy ani vidu ani slechu. Prostě zmizel.

Ren se zmateně zamračila. Pak jí napadla myšlenka.

Po někom jde… my jsme se mu akorát připletli do cesty, měl nás celkem na háku…

***

To teda nešlo podle představ.

Joachim z jednoho místa sledoval, co se vše odehrávalo.

Jak dokáže tak snadno unikat? Co to sním ty odpadlíci dělali? Fascinující. Musíme ho dostat, a zjistit to…

Pokřiveně se usmál, ale úsměv mu hnedka opadl, když za sebou uslyšel hlas. Na čele se mu objevily kapky potu.

"Ta bestie byla vaše? Ta, která mě pronásledovala?"

Joachim se prudce otočil. Uviděl toho muže, jež chtěli dostat. Mělo to být tiché, rychlé a snadné, ne naopak. Přitom hluku museli vzbudit půlku města. Očima zatěkal do stran. Očekával příchod bestie z Plamenné Sféry, ale vzápětí mu něco došlo. Mluvil v minulém čase.

Nemožné! Jak…

Nechápal to. Nemohl si pomoci, ale ukročil vzad. Hlavou se rozhlížel do stran. Nacházeli se na jedné ploché střeše. Pak uviděl pohyb. A pak další. A další.

Oči se mu rozšířily šokem.

To není pravda!

Podíval se do zelených očích protějšího muže. Usmíval se. Vítr mu vlál slaměnými vlasy. Na tváři mu zářil rudý, pohybující se obrazec.

Kapitola 4.

Nin klesla na kolena, vydechla.

Nemusela jsem zasáhnout…

Na hrudi jí začalo silně pálit krevní znamení. Dával svou přítomnost jasně najevo, že jí pozoroval. Věděla, že by to byla chyba, ale Ren byla v ohrožení… byť neznala příčinu, či kdo útočil a na koho. Jednala instinktivně, a to jí málem mohlo být osudné – Otrokář nikdy neodpouštěl…

Pyro jí skočila do klína a tělem se opřela o její hruď. Kostlivou kočku objala. Nad srdcem jasně planulo znamení, a to tak jasně, že prosvítalo skrz oblečení.

"Pyro…"

***

Krvemág padl na kolena. Díval se na tři rozličné démony, jež stály na třech světových stranách, na té poslední stál on… ten obyčejně vypadající muž se slaměnými vlasy.

Co je zač?

Onen mladý muž vykročil.

"Nerad se opakuji… ale budu předpokládat, že byla. Působivé monstrum, velmi nebezpečné, dalo mým démonům zabrat jí zabít."

Usmál se. Na tváři se mu vlnil obrazec, byl jak živý… možná i byl…

"Jak? Nikdo nedokáže ovládat démony!"

Joachim byl stále v šoku z toho, co se odehrálo, co se odehrávalo.

"To Oni, ti Odpadlíci… dělali na mě experimenty… víte, už předtím jsem byl zvláštní, a oni mě objevili, čirou náhodou. Chytli mě. Dělali na mě pokusy… nebudu vás nudit detaily, mnohým technikáliím sám moc nerozumím. Jediné, co vím, že něco objevili… něco probudili… a jednoho dne se mi povedlo uniknout."

Jeho hlas na konci přešel do šepotu.

"Víte, ne bez důvodně jsem se tu objevil, ukazoval se v plné parádě. Očekával jsem, že mě někdo z vás objeví… vím, že jste s nimi spolupracovali." Klekl si před krvemágem na jedno koleno, zahleděl se mu do očí. "Pamatuji si vás, byl jste tam, když jsem byl připoutaný…"

Joachim zatěkal očima, démoni se přibližovali. Polkl. Jeden démon bez očí vyplázl chapadlo místo jazyka, slizce se lesklo.

"A teď mi řekněte, kde je váš úkryt."

Celou dobu se usmíval a teď se prvně úsměv projevil i do očí. Joachim znovu polkl, ten pohled do jeho očí ho děsil, nikdy by nevěřil, že jeho, jako krvemága, dokáže něco vyděsit.

***

Na stropě blikalo válcovité světlo, bylo nakřáplé, a jen silou vůle vyselo na místě. Na jednom místě ze stropu odkapávaly krůpěje krve, sem tam i kousky kostí, i jiných tělních částí.

Pročísl si slaměné vlasy. Podíval se na masakr, který byl kolem něho. V jednom místě se pohnulo temné tělo jednoho z démonů, které ovládal. Místy ležely těla krvemágů, místy i přivolané bestie z Plamenné Sféry.

Všude byla cítit smrt.

Mračil se. Na sobě neměl ani skvrnu… všechno vykonali démoni. Když zjistil, kde se nacházel úkryt, nebylo těžké udělat to, co se před krátkou dobou stalo.

Neměli jste s nimi spolupracovat…

Nesl velmi nelibě to, co se mu stalo, co na něm prováděli… jaké následky to na něho zanechalo…

***

Ahnel upadla do louže, která vznikla odkapáváním kapek ze stropu, kde se srocovala vlhkost, jež pronikala skrz praskliny ve stropy. Voda byla kalná, špinavá, páchnoucí. To vše ignorovala. Voda z ní tekla v proudech. Ohlédla se. Měla ještě živě před očima, jak Erem byl roztrhán na kusy jakýmsi démonem, který se odnikud zjevil. Sama jen tak tak unikla, jen díky tomu, že na démona zaútočila bestie z Plamenné Sféry. V úkrytu bylo několik takových bestií, pro případ, kdyby někdo pronikl do úkrytu.

Ale… to co se stalo, bylo mimo chápaní.

Co se to vlastně stalo!?

Byla v šoku, bylo to tak z nenadání. Jednou se jí povedlo uvidět muže, který v klidu stál, obklopen rozličnými démony, a jakoby nic si hrál na foukací harmonice. Tím pohledem byla zděšena. A to byla taková, že jí jen tak nic nerozhodí, nezděsí.

Kdo, sakra, byl ten člověk? Byl to člověk?

Postavila se na otřesených nohou a rozeběhla se, pryč od smrti, pryč od toho muže s foukací harmonikou…

***

Nin stála v jedné uličce, nedaleko Nádoru. Svraštěla čelo v zamyšlení. Pyro jí seděla na jednom rameni. Kostlivá kočka byla napjatá, rozhlížela se.

"Taky jsi neklidná."

Pohladila kočku po hlavě. Semkla bledé rty. Přivřela zlatavé oči. Pyro zarachotila kostmi a tlapkou ukázala jedním směrem. Nin se tím směrem podívala. Uviděla jakousi drobnou ženu, která utíkala od Nádoru, viděla jí dost dobře na to, aby na ní spatřila její výraz zděšení.

Krvemág… určitě to byla krvemág…

Zamračila se.

Něco se stalo v jejich úkrytu. Souvisí to s tím, co se stalo před chvílí ve městě?

Intuice jí říkala, že ano. Rozhodla se to osobně prozkoumat. Otrokář jistě už věděl, že se něco z nenadání rozehrálo, a byl by zklamaný, kdyby to osobně neprozkoumala. Povzdychla si a vykročila k místu, odkud vyběhla ta drobná žena. Ještě jí tak napadlo.

Co tak mohlo zděsit krvemága?

***

"Bože…" vydechla Ren.

Podívala se na kostlivce, ten potěžkal brokovnici. Pohled vrátila na místo, kde byly trosky jakési nízké stavby, možná garáže, nebo skladiště, těžko poznat. To jí tak ani nevzrušovalo, jako pohled na zdechlinu, a na krev, spousty krve. Kusy zdiva byly tak pokryty krví až místy dosahovala temných odstínů.

"Tak tohle bude ten, kdo na nás zaútočil, ten, co byl neviditelný… ale jeho jsme nezajímali, to někoho jiného."

Shrnula nahlas.

Svým nekromantským zrakem rozeznala krev démona. I normálním pohledem to šlo rozeznat – démoni mají tmavě rudou krev. Neměla z toho dobrý pocit.

"Zdá se, že nás čeká práce… a to sakra hodně práce navíc. Nemůžeme jen tak odejít."

Zaznělo lupnutí krku. Ren pokývala hlavou.

Tak za tohle si řeknu o pořádný bonus…

Naposledy se podívala na zdechlinu bestie z Plamenné Sféry.

Kruci, to musel být boj, skoro škoda, že jsem to neviděla. Ale…

Zavrtěla v duchu hlavou. Teď žádné spekulace. Rozhlížela se, našla trasu krve – onen démon musel dost krvácet. Rozhodla se tu trasu následovat, kostlivec jí šel po boku, zbraň měl připravenou ke střelbě.

Co se tu, sakra, děje?!

***

Kostlivá kočka cupitala napřed. Nin byla připravená na případný boj. V duchu mobilizovala své schopnosti. Ve vzduchu načrtala symboly, které krátce zazářily, barva očí se jí změnila – rozhlédla se svým nekromantským zrakem. Mrkla na Pyro, která byla pokryta vlákny, jež kopírovaly tvary kdysi živé kočky. V místě, kde kostlivá kočka měla kdysi srdce, bylo klubko, ze kterého se šířily ony vlákna, díky kterým se mohla pohybovat. V očních důlkách byla zář, díky tomu Pyro viděla.

Jak šla úkrytem krvemágů, se jí zvedal žaludek, co vše viděla, co páchali ty zrůdy, jaké rituály a experimenty prováděli… měla temnou radost z toho, když viděla jejich roztrhaná těla. Přistihla se, že se i usmívala… a z toho jí mrazilo.

Pronikala hluboko do úkrytu. Nalézala mrtvá těla lidí i bestií z Plamené Sféry. Pyro stála několik kroků před Nin. Nekromantka se podívala na onu krevní bránu, když se dostali do místa, které viděla prostřednictvím konstruktu. Stále měla v živé paměti, když viděla přivolanou bestii, to, jak obětovali toho muže. Za krkem cítila mrazení.

Semkla bledé rty do tenké linie.

Říkala si, co se tu odehrálo… a kdo způsobil celý ten masakr.

Musel to být někdo mocný, aby dokázal zničit celou větev krvemágů.

Nebyla si jistá, jestli by chtěla potkat toho, kdo tohle vše dokázal…

***

Prohrábl si vybělené vlasy, bledé, zelené oči se lesky, když z jednoho místa, které bylo zahalené temnotou, pozorovaly cupitající kostlivou kočku a zvláštně vypadající ženu, která byla několik kroků za kočkou, která vydávala cinkavé zvuky. Ony oči se přivřely. Následně zavřely, když zaslechl další zvuky.

***

Seřídila optiku tak, aby puška byla vhodná na bližší boj, ale byl to chabý kompromis, odstřelovačka se moc nehodila v uzavřených prostorech. Mrkla na kostlivce, ten pozvedl palec, následně zapumpoval brokovnicí.

Ren se usmála.

"Zase jsme v podzemí, tak ať to dopadne lépe, než minule. Nerada bych znovu skončila v nemocnici…"

Zazubila se.

Kostlivec potěžkal brokovnici v gestu, že též nechtěl, aby se opakovala minulost. Ren se ujistila, že pilotky držely na místě, zaháknuté ve výstřihu bundy. Spolu vykročili. Nekromanta se zadíval svým nekromantským zrakem na místo, kde leželo roztrhané tělo jakéhosi vysokého muže, cítila mrazení, když se dívala na čerstvý otisk duše, které bylo hned nad tělem – cítila tu bolest, ten šok… podél páteře cítila, jako by jí tam sáhla samotná smrt – na to si nikdy nedokázala zvyknout… cítila onen závan násilné smrti.

V uzavřeném prostoru cítila nezaměnitelný pach démonů a byl hutný. Pevně sevřela svou milovanou zbraň a zahleděla se před sebe…

***

Hrál na harmoniku, přitom pomalu šel. Tóny zněly zvláštně zamyšleně. Měl přivřené oči. Vedle něho kráčel démon, zadní nohy měl pokrčené, přední byly složené k tělu, ze zad měl rostlé nohy, byly dlouhé, spáry zahnuté tak, že se opíral o klouby – podél boku se mu vlnily dlouhé, trnité výrůstky, hlava byla jedna velká morda, držící na silném krku. Z mordy plné ostrých zubů, odkapávaly sliny, špička chapadla místo jazyka vysela přes okraj mordy. Jak bylo u démonů běžné, neměl oči.

Svět vnímali jinak…

Azael se zastavil. Měl pocit, že zaslechl cinkavé zvuky.

"Hm…"

Od úst oddálil harmoniku, pootočil hlavu, zadíval se směrem zpět. Nikoho neviděl, ale slyšel zvuky. Přivřel oči.

Rudý obrazec na tváři se zavlnil, krátce zazářil.

***

Ren odtrhla pohled od roztrhaného balfargora, Rudý ďas, jak se jim i jinak říkalo, neměl šanci proti démonovy. Zamyšleně se odfrkla. Letmo se zahleděla na kostlivce, ten jen naklonil hlavu, jen to luplo.

Tady si někdo vyřádil… někdo sčítal účty.

Pokračovali dál.

Svým nekromantským pohledem těkala ze strany na stranu. Zatáhla za závěr, pomalu, co nejvíce tiše – velký náboj tiše vklouzl do komory, posunula závěr zpět, vše velmi, velmi, ale opravdu velmi tiše – a, tiše to cinklo. Kostlivec zapřel pažbu brokovnice o své kostěné rameno.

První, co bylo slyšel, byl šramot, následně zavrčení…

***

Vytřeštila zlatavé oči, pootevřela bledé rty a ohlídla se za zvukem, který se rozlehl temnými prostory.

Výstřel! Někdo další je tady.

Sevřela popruh své brašny.

Kostěná kočka, která byla několik kroků napřed, se zastavila a ohlédla se, přitom mávla kostěným ocasem až to zarachotilo.

Kdo…?

***

Démon zavrčel a ohlédl se po zvuku. Azael položil ruku na hřbet netvora, cítil pevnou kůži, která byla drásavá, vnímal pnutí svalů.

"Klid…"

Démon se uvolnil, ale ostražitost zůstala. Pak prostorem zazněl další hluk… byl to řev.

"Hmm," zamručel, otočil se po směru, kudy šel, a vykročil, nestaral se o to, co bylo za ním, ani démon, který vykročil za mužem, kterého instinktivně poslouchal, kterého se bál.

***

Jen tak tak odskočila stranou, když místem, kde stála, proletěl démon se řevem. Rychle zatáhla za závěr, prázdná nábojnice vylétla v oblaku kouře. Do komory vzápětí vklouzla další střela, pustila závěr, okrajově vnímala to oné krásné cinknutí, které tak milovala – možná by to chtělo terapii…

Vycenila zuby. Kostlivec odběhl vzad a začal střílet ze své brokovnice, stačil dvakrát vystřelit, když démon švihl dlouhým ocasem s ostrým hrotem, přitom smetl jakýsi stůl, kterému se kostlivý parťák nekromantky vyhnul jen velmi těsně.

Ze hřbetu tvora čněly dvoje paže, jež byly zakončeny dlouhými hroty – těmi naslepo udeřil po Ren, ta se tomu vyhnula, měla štěstí, že to byl úder naslepo. Viděla na hrotech krev, i na jeho těle – byl pokryt krví, ne vlastní, ale těmi, jež zde zabil.

Démon rozevřel tlamu, spodní čelist se rozdělila a roztáhla do stran, horní byla celistvá – Ren měla parádní výhled až do jeho krku, a kam až dohlédla, viděla jehlovité zuby. Vyplázl oslizlé chapadlo, jež bylo vlastní všech démonů, jako to, že neměli oči.

"Jsi pěkný hnusák…"

Rozeběhla po směru hodin, netvor švihl ocasem, ale minul, byť těsně. Ren vnímala poryv vzduchu, který vznikl švihnutím ocasem jako bičem, jehož hrot byl tak blízko, že viděla každý detail. Sklouzla prudce, následně si klekla na jedno koleno, zapažila a pomalu bez zamíření vystřelila. Zazněno zavřeštění. Démon vyplivl proud slin a zaměřil se na nekromanku.

"Do prdele…"

Udělala kotoul bokem, a těsně se vyhnula bodákům ze hřbetu. Kostlivec měl stále co říct svou brokovnicí a začal pumpovat co nejrychleji to šlo. Rychle po sobě zazněly hlasité výstřely z brokovnice. Všechny zasáhly bok démona.

Z rozevřené tlamy vytryskl proud slin a krve.

Řev, který následoval, byl až ohlušující. Ren cenila zuby, měla je k sobě pevně stisknuté. Náhle pocítila náraz do hrudi, byl to prudký útok démonem, který vrazil do nekromantky svým tělem. Ren kus odletěla, přitom jí z rukou vyklouzla zbraň. Když dopadla, se jí udělaly mžitky před očima. Byla otřesená. Celé tělo jí bolelo. Byl to prudký náraz, ale necítila nic zlomeného.

Kostlivec mezitím nabíjel svoji zbraň… z boku démona tekla krev v proudech.

Démon vyplázl chapadlo, zadíval se na kostlivce, který si vybral jako další cíl útoku, ten to odhadl, přestal nabíjet, zbraň byla tak ze čtvrtiny nabitá, vyběhl bokem, a to v momentě, kdy začal útok, obdobný, který srazil Ren. Kostlivec se útoku vyhnul, ale už ne následnému, výpad ocasem mu podtrhl nohy. Kosti při pádu zarachotily.

Nekromantka se podívala po své zbrani – její milovaná puška byla z dosahu, nedostala by se k ní včas.

Rychle uvažovala. Nevypadalo to s nimi dobře. Na tenhle boj vůbec nebyli připraveni. Byli vybaveni proti spiritické bytosti, ale ne proti démonovy, tahle patálie jim spadla doslova do klína.

Kruci…

Pak jí to trklo. Měla ten nůž, co měla v pouzdře, jež bylo připnuté na boku pravého stehna. Sáhla po noži. Nelíbilo se jí to. Bude muset zaútočit přímo.

Kdybych tak měla sebou kostěnou hmotu, nebo něco tady po ruce.

To neměla. Ani neměla svou pušku nabitou náboji s kostěným jádrem.

Vůbec na to nejsme vybaveni, vhodnější věci máme v bugině… kruci.

Vycenila zuby.

Tasila nůž. Podívala se na čepel, která byla ze směsi oceli, stříbra a démoní esence – čepel měla černé vzorování – vyryté runy se zlatavě zaleskly magií.

Tak, Malfete, je načase vyzkoušet tvou novou hračku.

Kostlivec se plazil vzad od démona, který k němu kráčel, pomalu se napřahoval k úderu hřbetními hroty.

Ren dál nemeškala, co se rychle postavila na nohy, několika kroky skočila na hřbet démonovy.

Nezklam mě…

Protočil nůž mezi prsty, bylo to působivě drsné, mírně zahnutý hrot směřoval k tělu démona, který se vzpínal, vrtěl sebou a řval. Měla co dělat, aby se udržela na místě. Aniž by si uvědomila, čepel zapulzovala zlatavou září probuzené magie. Runy zářily výrazným svitem. Ren žasla, když vzplály v momentě, kdy runy pohasly.

Dívala se na azurové plameny. Dívala bylo vlastně slabé slovo, vyloženě zírala s pusou dokořán…

Úžasné, to ses předvedl, Malfete…

Udeřila, čepel projela kůží bez sebemenšího odporu, až byla ohromena. Démon zařval bolestí tak, že se jeho řev rozlehl celým podzemím. Z rány začaly šlehat plameny…

***

Nin se zarazila. Slyšela ten řev. Pyro se dívala na nekromantku, mávala ocasem.

"Co myslíš?"

Pyro se jen posadila, kostěný ocasem omotala kolem jedné zadní nohy.

Nekromantka zavřela oči, z kostní zásoby vytvořila konstrukt – malého pavouka. Vtiskla svou podstatu do konstruktu, než ožil, zatřásl sebou jako mokrý pes.

"Tak, můj příteli, podívej se zpět, odkud zní ten řev, ať víme, kdo je za námi."

Nemusela říkat nic, ale ráda to dělala. Pavouček zamával přední nohou a odskočil jí z dlaně, začal cupitat po směru, odkud přišli. Pavoučka krátce sledovala, než se podívala na stále sedící Pyro.

"Jdeme, stále máme práci…"

***

Démon se vzpínal jak rozzuřený býk, který se snažil zbavit nechtěného jezdce. Ren se jednou rukou držela rukojeti nože, druhou za jednu hřbetní paži. Kůže a maso se kolem čepele, jež vězela v těle, spalovalo až na popel.

"Chcípni, ty prašivej…"

Démon poskočil, jakoby se mu nelíbilo, co nekromantka říkala, nebo snažila říct. Měla co dělat, aby nespadla, ale už se dokázala držet z posledních sil. Kostlivec mezi tím popadl svou brokovnici, a začal od boku střílet, byl dost blízko, takže míření bylo prakticky zbytečné, vypadal přitom velmi drsně, kdyby mezi zuby držel párátko, bylo by to perfektní. Všechny rány šli do živého…

***

Nin sledovala v duchu pohled konstruktu, který mířil tam, odkud šel všechen ten hluk. Zněly i hlasité výstřely, které se mísily se řevem. Netrvalo to dlouho, než uviděla zdroj všeho toho hluku...

Stála jakoby jí blesk trefil.

***

Démon ztrácel na síle, Ren toho využila, vytrhla nůž z rány a znovu udeřila, zdálo se, že zasáhla něco důležitého tvor z Temné Sféry ochabl. Cítila náraz v pažích, když nožem udeřila, něco přeťala. Avšak netvor z věčné temnoty měl stále vůli bojovat. Švihal ocasem, útočil hřbetními bodáky.

Kostlivec rychle dobíjel brokovnici, když byla dobita – ten boj mu stál většinu munice, bandalír byl skoro prázdný, přiskočil k znavenému, k napůl ochablému démonovy, jež měl rozevřenou tlamu – chapadlo volně vyselo ze chřtánu.

Ren si všimla, co chystal její společník. Zazubila se, ten úsměv působil divoce šíleně. Kostlivec div nevrazil brokovnici démonovy až do krku – začal pumpovat. Jedna rána za druhou šla přímo do útrob netvora.

Řev, který následoval, byl skoro ohlušující. Kostlivce to však netrápilo. Pokračoval, dokud neměl zbraň z půlky vybytou. Krev, která z útrob stříkal, jej doslova obalila, a nebyla to jenom krev, i jiné, nechutné tělní tekutiny, tkáně a bůh ví co ještě, raději nevědět.

Konečně zdechl… démon se prostě složil na zem a zazněl poslední výdech.

Ren konečně vydechla. Boj to byl namáhavý.

"Buď s Bohem! Hajzle…"

Sklouzla z těla, přistála na nohou, zvrátila hlavu a zavřela oči. Volně v ruce držela nůž, který už neplanul azurovými plameny.

***

"Ren…"

V duchu viděla pohled, který přijímala od svého konstruktu. Viděla, jak stála vedle mrtvého démona, jak měla zvrácenou hlavu, jak měla zavřené oči, jak měla pootevřené rty. Jen kousek dál stál kostlivec, z něhož kapala krev démona…

Naprázdno hýbala rty. Nevnímala svrbění na hrudi.

Krevní symbol pod oděvem lehounce zářil.

***

Azael se krátce ohlédl, pak shlédl na démona po svém boku, krátce se napjal, když vycítil smrt spoludruha, ale rychle se uvolnil. Obyčejně působící muž to poznal. Nijak se nad tím nepozastavoval.

Podíval se před sebe.

Nacházel se v jádru podzemního úkrytu místních krvemágů, jež z velké části pomřeli – tušil, že někteří stačili uprchnout, ale tím se teď moc netrápil.

"Tak proto jste spolupracovali s Odpadlíky…"

Nacházel se v obyčejně působícím prostoru, jen temné, holé stěny, celý prostor byl temný, bez světla, kromě jednoho bodu uprostřed, kde byly jasně vidět rudé symboly, či obrazce, možná druhu písma – vypadalo to, jako by vysely ve vzduchu, ale když se Azaelovy oči zvykaly na hutnou tmu, zřel jasněji obrys jakéhosi objektu.

Byl to jakýsi artefakt…

"Tak proto," usmál se, "potřebovali jste to, co každý z vás něco měl. Něco jste objevili. Odpadlíci mě… a místní tohle…"

Přivřel oči. Zaslechl šepot. Rozevřel je. Ostře pohlédl na ten kamenný artefakt.

Šeptá to…

Na krku pocítil pálivé svrbění, rudý obrazec se rozpohyboval…

Kapitola 5.

"Kámo, ty teda vypadáš, bys potřeboval sprchu a jakou."

Široce se zazubila, když pohlédla na kostlivce. Ten jen klasicky naklonil hlavu na stranu, přitom to mírně luplo.

"Je fajn, že souhlasíš. A taky jsi pěkně cítit."

Dramaticky zamávala rukou před nosem. Z popudu se zahleděla směrem, kudy vedla dál cesta z prostoru, kde právě stáli a jež se plnil puchem smrti. Přivřela oči, svými nekromantskými schopnostmi a vnímáním, pocítila něco známého. Vykročila tím směrem.

***

Nin trklo, když v duchu viděla, jak Ren náhle vykročila směrem… směrem, kde se nacházel její konstrukt.

Ne…

Bylo příliš pozdě cokoliv udělat…

***

"Pojď sem, ty malej prevíte!"

Doslova skočila po něčem, co se snažilo rychle odcupitat, ale marně. Sklouzla po břiše po špinavé podlaze, jen se zaprášilo a rukou hmátla. Manévr se povedl. Svírala to pevně v pěsti. Vstala a volnou rukou se lehce oprášila. Kostlivec došel k Ren a postavil se po boku. Jeho kostěný pohled říkal, co to našla. Pohlédla na něho.

"To teď uvidíme."

Napřáhla ruku, připravená na cokoliv.

Měla pocit něčeho známého… polkla. Opatrně otevřela dlaň. A spatřila něco, co velmi dobře znala. Něco, jež tvořila jen jedna osoba na světě… Sám kostlivec to poznal. Napřímil se ve znamení šoku.

Ren byla jak opařená.

Dívala se na pavoučí konstrukt. Ten její pohled oplácel… její rty se zavlnily emocemi, ruka se jí začala chvět.

Náhle pavouček odskočil z dlaně a začal cupitat pryč, avšak se krátce zastavil, byl vidět náznak, že se chtěl ohlédnout, ale rozmyslel si to a s poskokem cupital směrem, odkud přišel. Ren jej nechal být. Stála na místě. Ruka stále napřažená, dívala se po tom konstruktu. Kolena se jí začali chvět přívalem emocí… cítila pálení v očích.

"Nin…"

***

"Panebože… Ren… ne, ne, to se nemělo stát. Pyro…"

Se slzy v očích se podívala po své kočce, která oplácela její pohled. Když se prostřednictvím pavoučka dívala přímo do jejích očích… musela potlačit touhu se za ní rozeběhnout a vzít jí pevně do náruče. Ale nemohla.

Pocítila pálení. Cítila jeho přítomnost. Sledoval jí. Věděla to.

Neustále pod dohledem… jednou… jednou…

Podívala se po směru, kde se nacházela Ren.

Jednou se osvobodím, Ren…

***

Dotkl se své tváře. Vnímal pohyby obrazce, jež zdivočel… reagoval na ten artefakt. Slyšel šeptání, bylo vábivé.

Co to je?

Udělal krok vpřed.

Co po mě chceš?

Poznal, že s tou věcí byl jaksi spjat, byť netušil jak. Vždy byl zvláštní. Už od narození, kdy na krku měl pouhý narudlý flek. Ani rodiče nic netušili. Když dospíval, všichni ve vsi si toho všímali. Doteď nechápal, co byl vlastně zač. Pamatoval si na incident s démonem, nedaleko od vesnice. Byl dospívající chlapec, když narazil na démona, který ho nezabil, stále si ho velmi dobře pamatoval. Jen jej pozoroval pohledem bez očí a prostě odešel. K jeho smůle, to uviděl někdo ve vesnici, a hned si to všichni dozvěděli. Začali se ho bát, dokonce jeho vlastní rodiče.

Netrvalo dlouho a raději sám odešel. Avšak ve vesnici byl i cizinec, krvemág, jak časem odhalil, který byl zaujat tímhle vším, zvláště jím. Trvalo to jistý čas, než byl objeven jistými krvemágy, jež ho zajali, zatáhli na místo, kde na něm prováděli experimenty… při nichž něco objevili, probudili…

Učinil další krok.

Démon za ním stál na místě, ohlížel se, byl napjatý, vlastně to spíše působila jako nervozita. Bál se toho muže, kterému sloužil, podvědomě, bez nátlaku… cítil v něm něco živého…

Od chvíle, kdy vstoupil do úkrytu zdejší větve krvemágů, pocítil něco na úrovni podvědomí, jež ho sem táhlo.

Chceš mi něco odhalit? Že ano…

Zavřel oči. Dalším krokem byl u artefaktu, jež byl velmi starý, napřáhl ruku a dotkl se povrchu.

Oči se mu rozevřely dokořán…

Je to nosič paměti…

***

Musela se přimět pokračovat. Byla rozpolcena mezi tím, zjistit co se tu dělo, na čem pracovali místní krvemágové a tím, aby nenarazila na Ren. Už to, že uviděla její konstrukt, držela jej v ruce, bylo dost zlé.

To se neobejde bez následků.

Nadávala si za neopatrnost. Nesoustředila se tak, jak měla.

"Kruci…" špitla slovo, které Ren často používala.

Pyro cupitala kousek vpředu, její kosti se rachotivě ozývaly v rytmu cupitání, přitom mávala kostěným ocasem.

Nin se zarazila, Pyro též, prohnula se v páteři, kdyby měla srst, by se bojovně naježila. Bylo slyšet vrčení. Zatěkala očima, v temných okrajích viděla jasné démoní stopy, tvořící obrysy démonů.

Bylo jich moc, aby je dokázala porazit.

Z jednoho místa zazněly melodie harmoniky, zadívala se tím směrem. Spatřila tak obyčejně působícího muže se slaměnými vlasy, hrající na foukací harmoniku, tu odtáhl od úst a zvědavě se zadíval na Nin.

"Ale, copak tě sem přivedlo?"

Naklonil hlavu do strany. Vzájemně se měřili pohledy. Velmi jasně vnímala přítomnost démonů. Byla obklíčená.

To je zlé… jak z toho ven?

"To samé bych mohla říct já."

Měla klidný výraz, no, aspoň se o to dost snažila.

Muž s harmonikou se uchechtl.

"Pravda. Mě sem přivedla touha srovnat účty… a přitom jsem nalezl… no, nebudu víc říkat. Můžeš se na to podívat sama."

Usmál se. Nin mlčela.

Divný muž…

Bokem jí tak napadlo: Je tu vůbec někdo normální? Asi ne.

"Možná tě sem přivedla ta samá věc…"

Pevně se jí podíval do očí. Démoni kolem byli klidní, ale přesto byli připravení zaútočit.

"Možná… to poznám, až to uvidím…"

O co tu jde?

Krátce, až nezúčastněně se podíval na harmoniku, jež drže v ruce a palcem ji pohladil. Pak jakoby nic vykročil, učinil několik kroků, když míjel pro něho neznámou ženu, řekl:

"Jen ti to nic neřekne, až to spatříš… místní větev byla něčemu blízko, proto spolupracovali s Odpadlíky… jenže nemohli pokračovat, když jsem utekl od těch, co mě věznili…"

To byl on! To kvůli němu jsem je zastihla v tom zmatku a měla tak snadnou práci…

"Proč mi to říkáš?"

Pokrčil rameny.

"Kdo ví. Z rozmaru?"

Znovu pokrčil rameny. Pokračoval v chůzi, démoni se ohlédli po Nin a otočili se ke svému pánovy.

"Co jsi zač?"

Než muž přiložil harmoniku ke rtům, naposledy řekl:

"Kdo ví… možná Bůh to ví?"

S těmi tajemně zvláštními, nic neříkajícími slovy zmizel, i s démony. Nin tam stála, celá zmatená. Pyro jí skočila do náruče a spolu se dívali, jak odcházeli.

***

Po jistém čase, když Ren kráčela podzemním úkrytem, plného krvemágského hnusu, jimž byli krvemágové pověstní, obzvlášť jí znechutilo, když objevila místnost pro krvavé orgie. A když šlo o orgie, jež pořádali krvemágové, no… pro klid duše raději neříkat detaily.

Díky tomu a dalším specifickým znakům poznala o jakou větev krvemágů šlo – o jistou skupinu, jež byly známí touhou po sexualitě a nic jim nebylo svaté. Viděla cely, které nikdy nedostane z hlavy.

"Sráčové… dostali jste, co vám patřilo."

Pravděpodobně zanikla celá větev, nebo byla dost zdecimovaná, což bylo pravděpodobnější.

Dívala se svým nekromantským pohledem. Sem tam viděla otisky duší zemřelých.

Dost tu řádili.

"Vědí o nás, ale z nějakého důvodu si nás nevšímají…"

Málem jí spadla brada, když z místnosti, kde stála, viděla přes slabě osvětlenou chodbu na prostor, který byl osvětlen jen o něco lépe, a to zářivky, které držely jen dobrým slovem na stropě.

"No to mě…."

Nedořekla, když uviděla muže s harmonikou, obklopeného démony.

"Až tohle doma řeknu, mi nikdo neuvěří…" zamumlala.

Těch je!

Bylo jí jasné, kdyby se na ně vrhli, by nevydrželi ani minutu. A to bylo ještě optimistické.

Ten muž se slaměnými vlasy si jich všiml, jen lehounce se usmál, přiložil harmoniku ke rtům a začal hrát. Se svými démony si šel dál po svých.

Ren tím směrem zamávala prstem a podívala se na kostlivce, vypadala jako pošuk.

"Taky jsi to viděl?! Že nemám vidiny?!"

Kostlivec chvíli tak stál, napínal, dramaticky, po dlouhé době, a… naklonil hlavu.

"Díky bohu…"

Oddychla si přehnaně, a ruku si položila na srdce.

Kostlivec ukázal tím směrem, naklonil hlavu.

"Ne, kámo, na to nemáme, je nezajímáme, neprovokujme je. Na to nestačíme, nerada to říkám. Na to by bylo třeba hotové komando nekromantů. A tolik lidí po ruce snad ani nemáme."

Kostlivec pokýval hlavou.

"Jsem ráda, že souhlasíš. Ale odněkud šli. Zdá se, že nikdo další nejde, omrkneme to."

Kostlivý přítel pozvedl palec. Ren se zazubila. Pak polaskal svůj bandalír, a jaksi zkroušeně předklonil hlavu.

"A to jsi chtěl jít za nimi… taky jsem na tom bídně. Nemáme patřičné vybavení. Nemám ani náboje s kostěným jádrem."

Zatvářila se zkroušeně. Mávla rukou, šli tedy k místu, odkud šel ten muž s doprovodem démonů.

Šli tedy k místu, odkud šel ten podivný průvod… dívali se pozorně, nikoho neviděli. Ren měla stále v hlavě ten konstrukt, jež měla v ruce. Bylo těžké přestat myslet na Nin.

Teď není čas, holka. Srovnej se!

Vůbec to nešlo. Bylo vidět, že i kostlivec byl myšlenkami jinde. Ohlédla se po něm, semkla rty. Netrvalo dlouho, než objevili místnost s artefaktem.

"Co myslíš, že to je?"

Ren si nevšimla, jak zvláštně se kostlivec zarazil. Plně se soustředila na kamenný artefakt, který jasně působil staře. Dívala se na ona slova na povrchu, než se z popudu podívala na kostlivce.

"Kámo? Co je?"

Kostlivec ukročil vzad. Zamračila se.

"Kámo?" zašeptala. Vykročila k němu. "Ty to poznáváš?"

Ohlédla se po artefaktu, pak po svém příteli.

Jak málo tě ještě stále znám…

Kostlivec na ten artefakt zíral jak uhranutí, přitom hýbal čelistím jakoby se snažil něco říct, ale nešlo mu to, teda, pokud se snažil něco říct.

Ta věc ho děsí…

Vytřeštila oči…

Tohle je nad mé chápaní… něco je v pohybu…