Konec jedné éry... začátek nové...

Vítr vanul…

Zemí rozlehlou…

Prapory vlály…

Kouř vířil…

Těla ležela…

Kam oko dohlédlo…

Smutná slova jednoho vojáka.

Pláň Ulde´hae; brána do světa Ildriel.

Konec jedné éry.

Vítr nesl kouř a prach, který se vznášel jako černý závoj nad pochodující armádou, která neměla obdoby.

Roderik, jehož všichni nazývali "Sjednotitel", stál na pahorkatině a sledoval postupující vojsko. Z onoho pohledu měl smíšené pocity… ne všichni to dnes přežijí. A ti všichni tu byli a čelili nepříteli kvůli němu, muži, co velkou měrou přispěl ke sjednocení národů rozlehlého kontinentu, a jež byl jmenován do čela sjednocené armády, která právě pochodovala planinou Ulde´hae, lemovanou pahorky a vzdálenými horami. Všichni byli na místě, jež ukončí válku, která vypadala beznadějně, která zničila celá města a celá království… celé národy. Lidé, Trpaslíci, Elfové, Dhragové ze Zlaté stepi, Danzigové… ještěří národ z Mlžných pralesů… ti všichni se poprvé v historii spojili, aby čelili hordám z jiného světa, kteří vzešli z brány Ildriel, z jednoho reliktů dávné doby.

Vlajky a praporky se vlnily mezi chuchvalci černého kouře. Bylo jich tisíce…

Ve vzduchu začal být cítit ozón střelného prachu z trpasličích děl a pušek. Hlasy tisíců vojáků se ozývaly v bojovém pokřiku. Naproti sjednocené armády se nacházely voje nepřátel. Voje tvořily Zachariani, humanoidní bytosti s temně fialovou kůží a bledýma očima, ti vládli podřadným tvorům, otrokům, jež pokřiky, bičemi a dlouhými kopími hnali vpřed jako předvoj hlavního vojska.

Hordy nepřátel sloužili mocné bytosti Ildriel, která toužila po podmanění světa Aden…

Vzájemně do řad vojsk dopadaly deště šípů a velké kameny, vrhané z katapultů a obřích praků. Do toho se ozývala děla a pušky Trpaslíků.

Velitelé řvali rozkazy v mnoha jazycích, trubky a bubny udávaly rytmus. Zacharianští otrokáři bičovali své otroky, tím hnali mohutný předvoj proti silám Sjednocené armády národů. Zacharianští vojáci, neméně početní voje, se hrnuli hned za svými otroky.

Střet se blížil. Střetnutí, jež s jistou fatálností vše rozhodne…

Daleko za temnými legiemi byla reliktní brána, která pocházela z pradávné doby, kdy světu vládly Jiný. Brána byla tvořena čtyřmi stovky kroků vysokými pilíři, co podpíraly mohutný prstenec; kolem monumentu se tyčily prstence obelisků, zářící jedovatě zelenou barvou, a byly pokryty pradávnými rhuny, oné prstence vodily magii k pilířům, ty pak ke kruhu, jež podpíraly. Písmo bylo podobné runám, ale byly mnohem pradávnější. Mohutné pilíře směřovaly paprsky magického světla do nebe, prorážely hranici světů. Impozantní pohled, krásný, zároveň děsivý. Jedovaté světlo ozařovalo šeravý den a mohutná vojska... Atmosféra by se dala krájet. A dál v dálce za branou Ildriel, se tyčila Trojčata, mohutné hory tvořící tři hroty, co probodávaly samotné nebe.

"Pane, zde je váš kůň."

Roderik se podíval na svého panoše, který přivedl zlatou klisnu, pocházela ze Zlaté stepi, byl to dar od Dhragů.

"Děkuji ti, že ses o ní postaral. A běž se připojit k ostatním. Bitva brzy vypukne, Riane. Opatruj se."

"Pane!"

Mladý muž předal otěže a udeřil se pravou pěstí do hrudi, tam, kde měl srdce. Z mladíka vyzařovala hluboká úcta k muži, kterému dlouho sloužil. Odešel, aby se připojil k vojákům, co se formovali do útočných formací.

Roderik Sjednotitel nasedl do sedla a klisna nervózně zaržála. Poplácal jí na temeni v uklidňujícím gestu:

"Klid, Sian, jenom klid. Taky mám strach," zašeptal jí do jednoho ucha.

Napřímil se v sedle. Pohledem obdařil postupující vojska. Tvářil se zarmouceně. Pro tento moment obětovali příliš mnoho. Vzpomněl si na všechny, kdo padli, aby nastal tento den. Tolik roků války, tolik mrtvých, tolik ztraceno… ztratil i mnoho blízkých osob. A teď to skončí.

Armády už dělilo jen úzký pruh země. Armády byly tak velké, že se zem třásla.

Roderika obestoupila jeho osobní garda Dhurghanů: Bojoví mágové, používající magické meče, kopí a štíty. Byli to ti nejlepší bojovníci, jaké království Antdhar nabízelo.

Již byl čas.

Dal povel k trubačům. Střed vojska se pohnul.

Obě armády se střetly za tak silného hlomozu, že by se silou vyrovnala i samotné bouři metající blesky.

Regimenty v předních liniích, mající dlouhá kopí a velké štíty, ve formaci falanga, odráželi nejsilnější nápor Orků. Hned za Orky se hrnuli legie Zacharianů. Mohutné formace na křídlech Spojenecké armády, mající velké jízdní armády, zaútočily na protějšky a střetla se v krvavé řeži. Jízdní střelci byli stranou od bojujících souputníků, a zasypávali nepřátele roji šípů…

Roderik se smutně zamračil.

Nebesa! pomyslel zděšeně. Snad mi jednou odpustí, do jakého pekla jsem je zavedl.

Bitva byla ohromná. A nesmírně krvavá. Dnes potečou řeky krve…

"Prohodit řady!" křičel trpasličí velitel jednoho střeleckého pluku. "Prohodit řady, honem!"

Přední dvě linie formace ukročily vzad, nahradili je střelci s nabitými opakovacími puškami, zbraněmi robustného dizajnu, hodno umu Trpaslíků.

Gary vkročila do čela formace, spolu se svými spolubojovníky. Na zádech měla bojovou sekeru, určenou pro těsný boj – střelecké pluky trpaslíků, i přes střelné zbraně, se stále učili tradičnímu boji na blízko. Trpaslice zatáhl za páčku, odjistila bubnový zásobní na tři výstřely. Sledovala nekončicí řady nepřátel. Pociťovala mrazení. Periferně vnímala své bratry a sestry ve zbrani. Cítila strach, ale měla typickou tvrdohlavou vůli Trpaslíků…

"Přední řada pokleknout!"

Zazněl hlas velitele, i v dalších plucích zazněly obdobné hlasy. Gary poklekla, za ní stála druhá řada střelců, jež, jako ona, mířila na nepřátelé…

Bože Ohně a Kovu, ctěný Meitrene, chraň nás, dej nám sílu ustát tuhle bitvu!

"PAL!"

V řadách pluků zazněl rozkaz k palbě. Mohutná salva zkosila přední linie nepřátel – fialová, zelená a červená krev stříkala v proudech, nepřátele umíraly jak podťatý, či řvali bolestí.

Bože! To nemá konce!

Zazněly další dvě mohutné salvy… ty byly poslední, voje nepřátel byli pomalu na dosah. Nad střelci se vznášel oblak po výstřelového kouře…

Odhodila pušku a ze zad sundala svou sekeru.

Zazněly další rozkazy, střelci utvořili špalíry, kterými začali proudit bojovníci se štíty a kopími… netrvalo dlouho, než se linie trpaslíků střetla v krvavé řeži – po čase se v ní ocitli i střelecké pluky…

Gary byla mezi prvními, ze střeleckých pluků, jež padla v boji, ale nepadla nadarmo, vzala sebou dobrých šest Orků, než padla do krví nasáklého bahna, s ulomenou násadou od kopí v břiše – ozubený konec hlavice jí trčela ze zad, z jejíchž špičky odkapávala krev…

Takových hrdinných smrtí bylo mnoho… den si bral krutou daň v řadách Sjednocené armády.

"POZOR!" zakřičel někdo z obsluhy trpasličích děl, než těžký kámen, vržených z obřího stroje, jež obsluhovali velcí Zlobři, dopadl k zemi, přitom smetl jedno dělo.

Ti jež nestihli utéct od zasaženého děla, byli smeteni spolu se zbraní, někteří přitom okamžitě umřeli, další řvali bolestí, ti šťastnější vyvázli jen s jednou zlomeninou…

Ostatní posádky se vzpamatovali a začali okamžitě připravovat děla k další salvě. Trpaslíci byli houževnatí, tedy netrvalo dlouho, než děla byla připravena k palbě, která s rozkazem nastala – bylo to ohlušující, obsluha děl kvůli tomu nosila vycpávky do uší. Oblak kouře na chvíli zakryl výhled, když dozněla mohutná palba více jak tuctu děl – Trpaslíci byli pod palbou, ale zastrašit se nenechali, spoléhali na ně přední linie.

Zbraně to byly velmi účinné, těžké dělové koule, nebo explozivní nálože, dělaly v řadách nepřátel krvavou paseku…

Den plynul… lhostejný k masakru na bitevním poli... Tisíce mužů a žen umírali… krváceli… křičeli… sténali bolestí a utrpením. Bitva pomalu dosahovala vrcholu a vítězství bylo blízko. A během plynutí dne se i Roderik zapojil do bitvy. Nemohl dále sledovat, jak vojáci umírali, když on jenom pozoroval. Což nedělal v žádné bitvě. Vždy se zapojoval, šel příkladem.

Dhurghani bojovali po boku Roderika. Magickými útoky hladce drtili nepřátelé, i po desítkách. Roderik držel dlouhý, magický meč, Aethor, relikt, pocházející z dob Prvních, z pradávných dob, kvůli které šel až na daleký sever, střetával se s lidmi a bestiemi nekonečného Mrazu, relikt, kvůli kterému zemřelo mnoho jeho společníků. Meč byl zakrvácen směsí krve, rudá, zelená, temně fialová, to vše teklo po dlouhé čepeli. Hrudní pancíř měl též potřísněn krví nepřátel. Těžce a hluboce dýchal. Boj ho zmáhal, leč stále byl plný sil. Část síly získával z Aethor, ze zbrani s duší, která k němu promlouvala, i dlouho předtím, než se vydal s družinou na daleký sever. Díky Aethor mohl čelit mocným přisluhovačům Ildriel, díky tomu získal znalosti, které byly potřeba pro tento den, a mnohem více… Zbraň se stala symbolem Jednoty.

Pot a špína mu ulpívala na tvářích. Mrkal očima, zbavoval se potu, jež mu štípal v očích.

Bitva, spíš krvavá řež pokračovala, Roderik cítil, že jejich chvíle se blížila, chvíle vítězství, ale bylo třeba mnoho učinit…

Lékařské jednotky odváděli raněné, a těm, jež nebylo pomoci, dávali poslední požehnání.

Roderik, sedící na zlaté klisně, která měla svou vlastní zbroj, se ohlédl k bráně Ildriel, protože se náhle něco stalo. Zářivé, jedovatě zelené světlo, pohaslo a ztratilo na síle. Brána se uzavírala! Kromě Roderika, si toho všimli mnozí další.

Dokázali to?

Zahnal myšlenky a obavy. Pozvedl svůj meč:

"Kupředu, vojáci! Vítězství se blíží! Dnes skončí období temna! Do BOJE!" zakřičel zvučně, povzbuzení se šíří jako vlna.

Spolu s povzbuzením se šířila vlna pokřiků, volající do závěrečného boje – všichni pocítili nával síly, konečně dosáhli toho, v co tak dlouho doufali, konce této krvavé války, v níž šlo o nadvládu celého světa, kterou chtěla Ildriel ovládnout…

Popohnal svoji klisnu, která sama pocítila vzrušení z blížícího se konce. Vojskem se nesl hluk jásotu a muži a ženy se vrhali do boje s až odhodlanou zuřivostí to vše dokončit. Unavení a ranění, krvácející, lapajíc po dechu, se vojáci vrhli s nově nabytou energií do bitvy, která se zapsala do dějin Valethoru, kontinentu dominující světu Aden.

Na obzoru začínal nový úsvit. Slunce vycházelo, a to Roderik bral jako symbol nového věku.

Roderik s pozvednutým mečem a s hlasitým pokřikem, se vrhl do víru boje.

Vítězství bylo jejich.

***

Z jeskyně, která byla na úpatí Trojčat, vyzařující mdlou zelenou záři, kulhavě vycházela zahalená postava, potřísněná krví. Kapuce skrývala krví potřísněnou tvář. Postava se zastavila na skalní římse. Sledovala, jak jas brány pohasínal. I když se brána Ildriel zavírala, bitva stále pokračovala. Hluk boje, i přes značnou vzdálenost, doléhal až k úpatí Trojčat.

Přes stín kapuci, jež zahalovala tvář, byl viděn nepatrný úsměv bolesti a smutku, ženě tekly po tváři kapky slz, které se mísily s krví a špínou.

Ohlédla se k jeskyni. Kapuce se odtáhla, byly tak vidět platinové vlasy a zelené oči, vlhké od slz.

Zaplatili jsme drahou daň… za vítězství.

Podívala se směrem, odkud stále zněl hluk bitvy.

Drahou daň…

Slzy odkapávaly od brady na zem, kde se zachytávaly, jak tekly v proudech po tváři…

***

O několik let později.

Roderik ležel na travnaté zemi a sledoval, jak jeho projekt získával tvar. Chtělo to trocha přemlouvání, aby se národy do toho projektu zapojily. Váhavost byla na místě. Válka skončila nedávno a bylo toho mnoho co obnovovat. I tak nakonec všichni souhlasili.

"Škoda, že u toho nemohou být všichni, co padli, aby viděli, co společné úsilí dovede."

Roderik se podíval na Lisu, která pozvolně kráčela k němu. Následně se vedle něj posadila do trávy, nedbajíc, že se ušpiní. Vítr zavlál jejími platinovými vlasy.

"Ano," řekl smutně.

Krátce se zamračil, jak si vzpomněl na padlé. Stíny jejich smrti ho budou pronásledovat až do smrti.

"Nevíš, kde je Rogas?" zeptala se Roderika, aby ho přivedla na jiné myšlenky, částečně se to podařilo.

"Je mezi inženýry, co navrhují zárodek projektu, co propojí celý kontinent neviděným způsobem."

"Ach. Takže jeho sen se naplňuje."

Přikývl a řekl:

"Říkal, že je patřičné, aby se jeho i můj projekt spojily. Oba naše sny mají spojovat. Těším se, jak bude vypadat jeho vize, jistě to změní celý svět."

"Vždy byl ambiciózní."

Oba se krátce zasmáli.

"Tak moc si přeji, aby tohle viděli… tu novou budoucnost."

Lis se posmutněle usmála.

"Tak málo nás přežilo, tak málo."

Oba, ve smutku, i naději v lepší budoucnost, sledovali, jak se rodilo nové město. Saladrie.

O tři sta let později…

"Nastupovat!" křičel trpasličí průvodčí runového vlaku, jež stál jednou nohou na stupínku, levačkou se držel madla, a vyhlížel skupinu mladých výletníků, jimž začaly školní prázdniny, a kde je trávit, nežli v nejúžasnějším městě na celém kontinentu?

Pojedou na prázdniny do Saladrie. A hned zítra bude den Vítězství, tedy bude možnost navštívit palác Hrdinů, kde mohou spatřit jeden z reliktů samotného Roderika Sjednotile. Do města pojedou runovým vlakem; jeto vynález velkého inženýra Rogase Ragenara, jeden z velkých Hrdinů války, co spojil kontinent nevídaným způsobem. Cesta povede podél vysokých skal a kolmých stěn, jež tvořily hranici Kráteru, kráteru tak velkého, že by se tam vešlo celé království; bylo to nehostinné a pusté místo, kde vládly písky a holé kameny. I přes to tam žili lidé drsného charakteru, jež se stranili všeho, co bylo mimo jejich kráter. A když cestující budou mít štěstí, uvidí i Osamělou horu, která byla uprostřed Kráteru. Hora byla pozůstatek nebeského tělesa, jež ten kráter utvořila a byla tak vysoká, že přesahovala vysoké štíty kolmých stěn, ale ne už skaliska, jež tvořily vnější hranici.

"No tak honem! Vlak na vás nebude čekat."

Trpaslík netrpělivě mávl rukou. Měl na sobě modrou uniformu průvodčího, černé boty se mu leskly na slunci, kolem pasu měl černý opasek s vakem. Vlasy měl černé, krátké, i jeho plnovous byl, na Trpaslíka, krátký, samozřejmě elegantně upravený a dlouhý knír byl po stranách mírně stočený.

Ve skupině to zašumělo, a postupně nastoupili. Většina žáků Trandanské univerzity využila každoroční příležitosti, aby byli na prázdniny v Saladrii, tedy byly vagóny z velké části zaplněné právě jimi.

Té možnosti využil Raren a jeho dlouholetý kamarád Faric, poprvé pojedou do města zázraků.

Trpasličí průvodčí, když všichni nastoupili, netrpělivě zavřel dveře. Zatáhl za signalizační provaz, tím poslal signál strojvůdci runové lokomotivy, že mohou nastartovat.

Strojvůdce lokomotivy se svými pomocníky uviděli, zároveň uslyšeli, zvonek. Konečný signál, že mohou nastartovat. Byli to runový mágové, a ti spustili složité soustrojí, poháněné magickými komponenty, napájené krystaly, jež neustále čerpaly všudypřítomnou magickou energii. Posádka lokomotivy zajištovala plynulý chod mechanismu a hlavně tok magie, díky tomu se i určovala rychlost vlaku.

Lokomotiva byla místy pokrytá runy, aby tok energie byl plynulejší. Bylo to krásné dílo, které vždy budilo pozornost, ať bylo kdekoliv – i po tolika letech provozu…

Magická energie začala proudit soustrojím, a ta se následně proměňovala v hybnou sílu. Lokomotiva s deseti vagony se pomalu pohnula, kola zabrala a nabíraly na rychlosti. Runový vlak, za hlasitého rachotu, vyjel z hlavního nádraží a za nedlouho nechalo pohraniční město Dahan daleko za sebou, následně i opustilo hranice království Antdhar.

***

Raren Dante upřeně hleděl na míhající se krajinu, která byla tvořena vlnitou krajinou. Naproti němu seděl Faric Valan, v ruce držel knihu a zaujatě četl obsah poutavého příběhu.

Vlak rachotil krajinou.

Cestující si různě krátili čas, povídali si, hráli karty, někteří i šachy, či jiné hry, jiní prostě spali.

Slunce se blížilo k horizontu. Začínalo se pomalu stmívat.

Krajina se začala měnit. Travnatý terén pomalu vystřídal skalnatý. Na západ od vlaku se začaly tyčit ostrá skaliska, jež se hrdě pnuly do nebe. Pomalu se dostávali k místu, kde nebyla vysoká skaliska, kde se cestujícím naskytne pohled na jeden z divů kontinentu. Netrvalo to dlouho a někteří cestující runového vlaku se začali tlačit na okna… spatřili tak okraj srázu, který vedl kolmo dolů, a šířil se dál na sever i jih, následně pak na západ, kam oko dohlédlo – byl to úžasný pohled, kolmé stěny měly rudé zbarvení. Cestujícím se samozřejmě naskytl i pohled na nekonečné duny zrzavého písku.

Všichni s úžasem sledovali onen cizí kraj, který byl tak na dosah, přesto tak nedostupný, leda za cenu vlastního života.

Raren a Faric měli tváře přilepené na okně a hltali vše, co viděli.

"Tam by se vešlo celé království Antdhar, a ještě by se kousek vešel," zamumlal Raren, Faric jen němě přikývl.

Ve vnitrozemí Kráteru bylo vidět, jak se zvedal písek – vypadalo to na začátek písečné bouře.

"Brzy nic neuvidíme," konstatoval Faric.

"Už si zahlédl horu?"

"Ne. To by jsi poznal, kdyby… počkat, není to ono?"

Faric ukázal prstem na jedno místo.

Raren mžoural očima. Pak to uviděl. Kvůli písečné bouři, která sílila, nebyla hora pomalu vidět, avšak spatřili špičatý vrchol Osamělé hory. Nic neříkali. Jen se dívali. I přes zrnitě mlžný závoj, viděli ostré hrany vrcholu hory. I barvu poznali. Černá. Ta hora byla černá. Pak už nic neviděli. Místo, kde se dalo spatřit území Kráteru, nechal vlak za sebou, výhled zahradil vysoké skály, jež tvořily takovou vnější hranici Kráteru.

Dívali se po přihlížejících a poznali mírně zklamané tváře. Ne všichni spatřili Osamělou horu.

Vlak pokračoval ve své cestě. Jak začala noc, většina cestujících usnula na svých místech.

***

Stále byla noc a vlak jel vstříc k mohutným hradbám, jež obklopovaly celé město, jež se rozkládalo na obří, kdysi travnaté ploše a řídkých lesů. Město se nacházelo jen dvacet mil severně od hranic Kráteru a třicet mil jižně od obřího kaňonu, který se táhl tisíc mil až do dalekého severu, k úpatí mohutného pohoří Algar, jež tvořilo přirozenou hranici království Larat, rozkládající se na poloostrově se zubatým, skalnatým pobřežím; zemi vládli Severní Elfové, jež byli bratranci, kdysi odštěpek, Jižních Elfů, kteří žili v pralese Ha´athai, v jehož srdci žil prastarý Dub, kolem něhož se rozkládalo lesní město, kde vládla císařovna Alea Alora.

Kaňon, jež se svým vzhledem připomínalo jizvu, Jizva bylo tedy příhodné jméno, hyzdilo pomyslnou tvář kontinentu, a z ptačí perspektivy to vypadalo jak sečná rána mečem. Jak vznikl tento přírodní útvar, bylo předmětem k diskuzi celá staletí.

Raren a Faric, jež nedočkavostí nemohli usnout, měli opět přitisknuté tváře na skle a sledovali rostoucí hradby, jak vlak zkracoval vzdálenost. Hradby byly osvícené, tedy spatřovali monumentálnost stavby. Ze svého místa neviděli to, jak se mohutná brána otevírala… mohutná ozubená kola a hřídele, pomalu a jistě otevíraly mohutná křídla brány, a to směrem ven. Mohutné panty mocně vrzaly při námaze.

Obsluha brány dohlížela na mechanismus a Elfský runový mág sledoval tok magické energie a dával pozor, aby se brána otevírala plynule, ba aby se nezasekla. Z věží po stranách brány signalizovali, že přijížděl runový vlak, který byl očekáván dle časového rozpisu.

Vlak projížděl bránou, strojvedoucí lokomotivy postupně snižoval tok energie. Netrvalo dlouho, a vlak zastavil na svém místě, hned vedle nádražní budovy. Na dalších kolejišť byly další runové vlaky, a každý vypadal trochu jinak. Třeba jeden Elfský vlak měl krásné ladné křivky, s decentními ozdoby hodno Lesních Elfů.

Dveře vagonů se otevřely a cestující začali vystupovat. Průvodčí musel některé i vzbudit, jak dlouhou cestou usnuli.

Mezi posledními, co vystoupili, byl i Raren s Faricem. Užasle hleděli na nádražní budovu, jež byla součástí velkého komplexu.

"Konečně, Rarene, jsme tu, ve městě zázraků."

Raren chytl přítele za rameno a široce se zubil.

Bágly si přehodili přes ramena a vyrazili. Prošli portálem, následně velkou halou, kde byly všude mramorové sloupy, následně dlouhou chodbou, pak malou halou, Raren otevřel dveře a před nimi se zjevilo noční město v celé kráse.

***

Časně ráno, před ubytovacím komplexem, v blízkosti hlavního nádraží.

Studenti na prázdninách se krátce po příjezdu ubytovaly v zamluvených pokojích ubytovacího komplexu. Většina z nich, spolu s dalšími z komplexu, z jiných škol, nebo nezávislých turistů, čekali na rozlehlém schodišti před budovou. Dnes byl Den Vítězství, tedy byl volný přístup do paláce Hrdinů – čekali na průvodce, který měl menší zpoždění.

"Ach, promiňte mi to zdržení, zasekl jsem na jedné ulici, víte, Den Vítězství, ulice jsou plné lidí," mírně se omluvně poklonil jakýsi muž s roztřepeným účesem, když dorazil, "jmenuji se Sarek, a jsem váš průvodce. Pokud jste připraveni, můžeme okamžitě vyrazit."

Ozvalo se nedočkavé přizvukování, všichni byli nedočkaví.

"Dobrá, tedy, následujte mě. Držte se pohromadě, město je velké. A mimochodem… Vítejte, přátelé, v městě divů! Vítejte v Saladrii!"

Raren mrkl na Farice, ten pohled oplatil, usmáli se a spolu s hloučkem lidí vykročili.

***

Průvodce je prováděl městem, cestou k paláci, kochali se krásnou architekturou, která byla smíchaná všemi národy, tedy stavby působily jedinečně. Technické i magické divy byly prakticky všude, vídali pouliční umělce všeho druhu a samotní občané města hýřili neskutečnou pestrostí. Všichni, co následovali průvodce, poulili očima. Sarek jim líčil všemožné zajímavosti o místech, kterými procházeli.

Cesta k paláci trvala dlouho, ale byla zajímavá a naplňující. Všechna očekávání byla naplněna i mnohem víc, a to z města viděli jen pouhou část! A pak onen samotný palác Hrdinů. Honosnější a památnější stavba snad ani neexistovala.

Byl to rozsáhlý komplex s kupolovitýma střechami bílých odstínech. Samotná stavba byla z bílých ploch, s rudými sloupy, římsy a dalších stavebních a zdobných prvků. Barvy měly svou symboliku – rudá znamenala krev, oběti těch, jež padli ve válce, bílá znamenala klid, mír… pro ty, jež padli, i pro ty, jež přežili.

Když se blížili k velkému portálu, po stranách byly široké, vysoké mramorové desky s vyrytými jmény… bylo jich tisíce, tvořily jen zlomek toho, těch, jež padli v boji proti silám Ildriel…

Všichni s úctou hleděli na oné desky.

Průvodce mírnějším, přitom výrazným hlasem, promluvil:

"Přátelé, teď vás provedu samotným palácem. Když je ten Den Vítězství, máte možnost se dostat do částí, která jsou normálně nepřístupná, leč volnost není neomezená, budete mě následovat a poslouchat. Pokud dodržíte tyhle jednoduchá pravidla, no, budete mít zážitek na celý život. Následujte mě."

Pochodovali halami paláce. Míjeli podél zdí rozestavěné stojany se zbroji a zbraněmi, co měly převážně dekorativní účel, ale v jedné hale, kam dorazili, byly uchované zbroje staré doby, jež nosili vojáci různých národů v dobách války a doteď byly na nich vidět šrámy z bitev. U každé zbroje promluvil průvodce krátce, kdo jej případně nosil, kterým národem byl stvořen, i v jakých bitvách byl. Erby, štíty a praporce visely na kamenitých zdech a velká zrcadla, strategicky umístěna, odrážela světla magických luceren, jeden z Elfských darů k jednotě po válce.

Průvodce zavedl hlouček do částí paláce, jež byly obvykle buď uzavřené, nebo přístupné na povolení. Měli i možnost vidět kryptu, kde byli pohřbeni Hrdinové války, nemohli až k sarkofágům, ale i tak to byla nesmírná pocta.

A jako zlatý hřeb dne bylo, že vstoupili do velké síně, kde byly relikty samotného Roderika Sjednotile, a uprostřed boční síně byla i replika sarkofágu, u kterého pronesli krátkou modlitbu, a vzdali mu čest k tomu, co dokázal a co, dodnes, ztělesňoval. A na úplném konci, se seskupili kolem vitríny, kde byl ten nejcennější relikt. Meč Aethor. Relikt prastarého původu, o jehož původu se dodnes vedli diskuse. Nikdo netušil, kdo jej stvořil, proč, jak a hlavně, kdy přesně. Někteří tvrdili, že byl meč až deset tisíc let starý, a že měl vlastní duši. Měl svůj vlastní hlas. To se aspoň tvrdilo. Pravdu znal jedině Roderik a jeho společníci. Ti všichni si vzali tajemství meče do hrobu. Též se pravilo, že sám meč přivolal Roderika. Jak moc to byla pravda… se mohlo jenom dohadovat.

Zdi síně byly pokryté malbami závěrečné bitvy. Malbám dominovaly tři věci: Trojčata, hora se třemi vrcholy, ostré jako dýky; brána Ildriel, temná, osvětlená jedovatě zeleným světlem, jež jako světelný sloup probodávalo nebe, a otevíral tak portál do jiného světa; a Roderik, v zářivé zbroji, sedící na zlatém koni, jež stál na zadních, držící vysoko do vzduchu meč, a obklopen osobní gardou bojových mágů – a všude kolem něj zuřila bitva. Meč Aethor přehnaně zářil… zářil jako symbol svobody a světla života a naděje. Realita byla jiná, malby působily přehnaně hrdinsky, že bitva byla jistá, ano, ale ne zcela, a nebylo to zadarmo. Mnozí neměli představu, jak to vypadalo na bojišti, když pohasly všechny boje. Znali jen vyprávění o udatném boji, ale jejich představy byli lehce skreslené. Po boji nebyly oslavy, žádné písně vítězství, jen nekonečné truchlení nad padlími a pláč…

Průvodce měl krátký projev o meči. Kochali se jeho krásou.

"Tak, přátelé, pro dnešek to končí. Určitě byste chtěli vidět víc, dozvědět se víc, jenže to nejde. Prostor musí dostat i další, ale samozřejmě existuje možnost sem přijít v další rok, v další Den Vítězství, tedy nevěšte hlavy. Doufám, že to bylo pro vás zajímavé a obohacující... k tomu pocítili nesmírnou úctu k obětem, jež museli vykonat dávní Hrdinové, abychom žili v této krásné době.

Nuže, zavedu vás ven, dále můžete prozkoumávat krásu samotného města, vidím, že mezi vámi je mnoho studentů na prázdninách, tedy…"

Raren s Faricem jej dál neposlouchali, kochali se pohledem na meč ve vitríně.

"Pojď, Rarene, už pomalu odcházejí…"

Raren stále upíral pohled na meč, Faric již kousek napřed, když se zastavil a ohlédl se.

"Hej, už jdeme, Rarene," houkl Faric a mávl rukou, aby na sebe upozornil přítele.

Raren jenom hleděl na onen meč, nemohl od něj odtrhnout pohled. Čepel meče nepostřehnutelně modře zapulzoval, a rhuny zlatavě, mrknutím oka, zazářily. Nikdo si toho nevšiml. Jen on.

"Hej?"

Faric došel zpátky a chytil Rarena za rameno, to ho probudilo jakoby ze snění. Zamrkal nechápavě.

"Hm? Co se děje?"

"Jsi v pořádku? Díval ses na ten meč jako uhranutý. Ostatní už dávno odešli."

Raren zavrtěl hlavou. Znovu zamrkal.

"Promiň, nějak… nějak jsem se zamyslel."

Zněl vyhýbavě a Faric si toho všiml, ale nekomentoval to.

"Dobře. Tak jdeme, ať nemáme problém, pár lidí už na nás pomrkává."

Myslel ty, jež střežili prostor kolem reliktu.

Raren přikývl a spolu vykročili. Trochu přidali do kroku. Raren se tvářil navenek klidně, ale byl zmatený. Ten meč… mluvil na něj. Slova nebyla jasná…

Co to bylo?

Zavrtěl hlavou.

Když síň osaměla, meč znova modře zazářil. Tentokrát intenzivněji, i rhuny na čepeli zlatavě zazářily.

Nikdo si toho nevšiml…