Kapitola: 1

Kapitola 1

15. 4.(Nebun).1432. dle Markanova kalendáře.

Začátek jara.

Melisa Numen, jednatřicetiletá správkyně Černé citadely, která byla neobvykle mladá na svoji roli, se zahleděla na skromně vyhlížející cestovní vůz, tažený čtyřmi silnými hřebci, který právě projel portálem s doširoka otevřenou bránou, pobitou pásy oceli. Na boku vozu se nacházel kovářský ornament v podobě slunce se srpovitými paprsky – leskl se zlatem a bronzem, znak Altonské, pouštní země.

Jen klid, děvče, jen klid. Není to první velvyslanec, kterého uvítáš ve jménu královny a Rady, řekla si v duchu povzbudivě, aby zahnala nervozitu.

Bylo nemálo lidí, co si myslelo, že byla na svůj post mladá, ale na druhou stranu bylo mnoho těch, kteří chválili její vervu pro věc – a do jisté míry se smířila s tím, že jí služebnictvo označovalo jako 'Velká puntičkářka', nebo jako 'Nakopávačka zadků', eufemisticky myšleno. Popravdě nevěděla, které přízvisko bylo horší. Ale párkrát se v duchu přistihla, že se jí některá přízviska líbila. 'Nakopávačka zadků' měla obzvlášť v oblibě, ale to naštěstí nikdo netušil. Za dva roky služby jako správce, si jinak vybudovala uznání, hlavně jmenovitě u samotné královny. Nebýt té nešťastné tragédie s předchozím správcem, jejím učitelem, který z ní vychovával budoucí správkyni, by stále byla pouhým učněm – cítila se jako nehotový správce.

Napnula ramena.

Bylo to takové nenápadné gesto nervozity, i tak si toho Benekt, kapitán sedmého oddílu Pretoriánů, strážců Černé citadely, všiml. Pretorián znal správkyni mnoho let, už od dob, kdy si ji Palon Magrigus vzal za svého učně; ten byl mnohými označován jako nejlepší správce za celou historii Černé citadely.

Proto to měla o to těžší, aby dostála toho, že byla hodna svého místa.

"Jste v pořádku, Správkyně?" oslovil ji úmyslně titulem, aby ji povzbudil.

Ani ji neudivilo, že poznal její nervozitu. Benekt z údolí Dól, syn Dervana – rodák ze Slovarska, byl velice všímavý muž.

Aby se mu podívala do oči, musela pozvednout hlavu, se svými 165 alegy byla o dobrých třináct alegů menší, vedle kapitána, a ještě jednoho pretoriána, oba dva vojenským výcvikem vypracovaní, působila skoro churavě.

"Co vás vede k tomu, že bych neměla být v pořádku?" řekla uvážlivě.

Bylo ji jasné, nač se kapitán doopravdy ptal. Aniž by to přiznala, byla dojata jeho starostlivostí.

Na vojáka je celkem citlivý, i když to přes kamenný zevnějšek není na prví pohled poznat, pomyslela si s potutelným úsměvem.

"To, jak jste napnula ramena," řekl přímo.

Dál už nedodal 'Jste nervózní'. Neřekl to, ale jako by to vyznělo. Což byla pravda. Mrzutě si přiznala, že to byla pravda.

"Jsem v pořádku," řekla, když se pohledem vrátila na cestovní vůz s Altonským velvyslancem uvnitř.

Na to Benekt jenom přikývl a pohledem se upřel na voze, jehož kočí povelem zastavil koně a brzdnou pákou zastavil i samotný vůz.

Nokš, druhý ze dvou pretoriánů – oproti kapitánovi výrazně mladší, a o dva roky mladší, než byla Melisa, si nevšímal výměny dialogů svých nadřízených. Z kapitánova sedmého oddílu byl služebně i věkově nejmladší a díky svému původu vypadal exoticky – rodiče pocházeli z Tenerské planiny, sám se narodil zde ve městě Andgar, i tak se svými sněhově bílými vlasy, krátké na ježka, sněhově bílou pletí a šedýma očima, nevypadal tak exoticky, jako právě Melisa Numen.

Její otec byl přistěhovalec až z dálného jihu, dál, než bylo císařství Tian-Chanchi, dál, než byla Černá step; pocházel ze země Kočovných měst. Aumuglem Numen se po čase seznámil a oženil s Nimit – Tenerská žena žijící v Andgaru. Tedy po otci zdědila ebenovou pleť a vlnité vlasy, po matce zelené oči a útlý nos a díky tomu, že Tenerský lid měl bělostně světlé vlasy a lidé z Kočovných měst byli tmavovlasý, se jaksi stalo, že je měla stříbrné. Melisa vypadala exoticky i v rámci Dračí federace, zvlášť jmenovitě ve městě Andgar, kde se lidé ze všech koutů federace mísili.

Dveře vozu se otevřely a vystoupil vysoký muž s hnědozlatou pletí, typickou pro jeho národ.

Na červeném turbanu se zlatým zdobením, se na poledním slunci zaleskl drahokam.

Ahamed Ašar Tahir, rodiny Tah´Ašari, si urovnal lemy svého honosného oděvu, jež hýřil odstíny rudé barvy, a černé vyšívané ornamenty dokreslovaly honosnost. Límce byly prošité zlatou nití. Dolní lemy oděvu dosahovaly až ke kolenům. A velice vzdušné kalhoty byly jednoduše černé. Cestovní vysoká obuv působila jednoduchým dojmem.

Velvyslanec působil až arogantně sebevědomě a nijak zvlášť to nezakrýval. Nebylo tajemstvím, že Altonci se dívali na Dračí federaci skrz prsty, a Ahamed nebyl výjimkou. Od jedné jisté porážky u Borového lesa, kde Ahamedův národ prohrál bitvu, byť byl v přesile, byl vztah mezi národy více než chladný.

Tmavé, hodnotící oči, zřící mladou, exotickou ženu, se setkaly s Melisima zelenýma očima, které vyzařovaly jistou odhodlanou vzdorovitost.

Nepatrně se nadechla nosem a vykročila.

Je čas se do toho obout, pomyslela si ještě, než promluvila, jak se na správce Černé citadely patřilo.

"Vítám Vás jménem své…"

***

Malien I. Aratasová, královna Andgaru, protektorka Dračí federace, ze sedu v čele stolu Radní síně, hladila nebesky modrého draka mezi protáhlými rohy, lenivě ležícího po jejím levém boku; šupiny byly na dotek drsné, ale i tak draka hladila po hlavě, jako by hladila nejjemnější kočičí kožich.

Vechren, tak se jmenoval její spřízněný drak, slastně sklopil protáhlé, zašpičatělé uši. Zatřepal k tělu složenými křídly a zašvihal špičkou ocasu, kde měl po stranách složená křídla, která sloužila pro stabilitu v letu – bez nich by lítal dost neohrabaně, ba v mnohých případech vůbec.

Ztráta, nebo rozsáhlé poškození ocasního křídla, byla noční můra každého draka.

Ostny na hřbetu ocasu se matně zaleskly, jak paprsky slunce prosvítaly od podlahy ke strupu vysokými okny, mezi nimiž byly široké sloupy.

Vyplázl rozeklaný, hadovitý jazyk a přivřel zlatavě zbarvené oči, v nichž vynikaly černé svislé zornice. Měl pronikavý, inteligentní pohled, ale v mnoha případech jej měl i dost pichlavý, ba až rošťácký.

Vechren měl velice svéráznou povahu.

Malien se zachichotala, když se jí v hlavě zjevily Vechrenovy myšlenky.

Každý, kdo se duševně spřízní s drakem, vznikne něco jako most, kudy proudily myšlenky oběma směry, a nejen to, i emoce a pocity. Draci byli velice inteligentní, vlastně měli něco jako vlastní civilizaci, ale neměli jazyk podobný lidem, nedovedou ústně komunikovat; trvalo mnoho století, než se draci naučili lidské významy a chápaní mnohých věcí; tedy dovedou obrazy komunikovat, a to nejen tím co viděli, ale rovnou i zcela vymysleli. A to byl vlastně důvod královniny zachichotání, jež opožděně zakryla rukou a potutelně se podívala na předsedu rady Malruse Cepiruse.

Prošedivělý, vysoký muž – se svými 180 alegy převyšoval královnu o celých deset alegů – a svým věkem by mohl dělat královně dědečka, seděl po boku stolu, a jeho tmavé oči se zahleděly na mladou ženu se světle narudlými vlasy, dlouhými po ramena, a mající je volně rozpuštěné.

Urovnal si bujný knír a šlechtěnou bradku. S uvážlivou vážností promluvil:

"Proč si myslím, se vší mojí blahosklonností, že jsem se stal terčem žertu vašeho nadmíru svérázného draka?"

Pozvedl prošedivělé obočí, vrásky na čele se tak vyklenuly a v očích mu pobaveně zajiskřilo.

"Předsedo Rady Malrusi Cepirusi," oslovila ho vážně, ale její oči prozrazovaly pravý opak – jantarové oči přímo jiskřily školáckým uličnictvím, "co vás vede k tomu, že jste se stal terčem vtipu mého nadmíru 'počestného' draka?"

Vechren vydechl nozdry ve znamení pobaveného odfrknutí. Zlatavé oči se leskly poťouchlostí.

"Moje ctihodná královno," s důraznou vážností si propletl prsty na desce masivního stolu a mírně se naklonil, i jeho oči jiskřily upřímnou pobaveností, "co takhle, že jste se zachichotala a podívala se mým směrem? Nebo, jak se na mě Vechren uličnicky díval, div nesykal smíchy? Znám ho moc dobře, a vím, jak velký, nadmíru špatný, vliv na vás má."

Nebesky modrý drak zasykal obdobou smíchu. Vechren zjevil v Malieniny mysli myšlenky doprovozené emocemi.

"Vyřídím mu to, Vechrene. Můj počestný přítel namítá, že na mě má jen ten nejlepší vliv," na důraz přiložila ruku na srdce – předseda Malrus si odfrkl, "a zapřísahá se, že jeho myšlenky na vaši adresu byly, ehm, počestné."

Musela vynaložit dost sebeovládání, získané svým panováním království, aby se znova nezachichotala, když si vzpomněla na to, co ji Vechren, se vší svou škodolibostí, zjevil, ale nedokázala zabránit veselému škubání rtů.

"Má ctěná královno, jak to, že mám takový pocit, že vám nevěřím."

Snažil se to říct vážně, ale nezvládnul se neusmát upřímným pobavením.

"Opravdu nevím, o čem mluvíte, ctěný předsedo. Já jsem vždycky vážná," řekla to velice vážně – výmluvné bylo, když se zahleděla neurčitým směrem, jako by zahlédla něco nadmíru zajímavého.

Prošedivělý předseda se se vší upřímností zasmál.

Malien se k němu přidala, přitom jí jiskřily oči.

Vechren se po svém dračím způsobu sykavě zasmál.

To, co udělal, neudělal jen ze škodolibosti – vlastně v tom byl slušný podíl, ale udělal to, aby uvolnil atmosféru z blížícího se setkání s Altonským velvyslancem s jistou pověstí, nemluvě o tom, že ten muž byl osobní vyslanec samotného vladaře Altonské pouště, tedy to nebyl žádný tuctový posel.

Malien i Malrus si to uvědomovali, a aniž by to nebesky modrému drakovi přiznali, byli za to rádi, ale jelikož byl empatický, z jejich pocitů to poznal, což vlastně také věděli.

Vedle předsedy se objevil mladý muž s kudrnatou hřívou a něco mu zašeptal. Malien je zaujatě pozorovala. Malrus párkrát přikývl. Po předchozím pobavení nic nezbylo. Výraz měl soustředěný, vrásky na čele mírně vyklenuté.

Když mladý muž odešel, se upřeně zahleděl na královnu, která při jeho pohledu napnula ramena a sama zvážněla.

"Bohužel jdou žerty stranou, Vaše Veličenstvo," přešel na oficiální mluvu – uvolněná mluva musela jít stranou, byl čas práce, škoda, "velvyslanec Jeho Milosti, již dorazil, a Správkyně ho sem každou chvíli doprovodí."

Královna Andgaru, protektorka Dračí federace, se narovnala, a přešla na oficiální postoj, jak se na královnu hodilo. Krátce se přitom zhluboka nadechla nosem.

Skrz vysoká okna se čtvercovými skly, prosvítalo polední slunce. Na královnině oděvu se leskly nárameníky z odpadlých, nebesky modrých dračích šupin, jejichž zvláštní tvar zapříčiňoval, že se duhově leskly.

Pomalu vydechla a pohledem se zahleděla na svého politického mentora.

"Jak vždy říká Melisa, je čas se do toho obout."

Dovolila se kradmo pousmát.

Na to Malrus jenom přikývl a Vechren si odfrkl nozdry.

***

"To snad nemyslíte vážně!"

Malien se krátce udiveně zadívala na předsedu Rady.

Obvykle, kdo býval vznětlivý, byla právě Malien, a to pokaždé, když musela jednat s kýmkoliv z Altonské pouště.

Jinak klidný Malrus, pověstný svým klidem a trpělivostí, se nosem nadechl jako rozzuřený býk.

Velvyslanec Ahamed, sedící naproti čela stolu, kde seděla královna, a po jejím pravém boku byl předseda Rady, se tvářil přímo samolibě, a to až arogantně. U dlouhého stolu jinak nikdo nebyl, nepočítal se Vechren a v koutě sedící za psacím stolem Helen Imin, která sepisovala do dokumentu dnešní jednání.

Když Melisa doprovodila velvyslance do Radní síně, se Vechren div nenaježil, když okusil, v pojetí draků, jeho auru. Malien díky provázanosti Spříznění, ucítila to, co Vechren. Vlastně to ani nepotřebovala, a ani by nemusela být empatická, aby poznala, že ten muž byl nesmírně arogantní, záludný a nebezpečný.

"Ano myslím, pane předsedo," promluvil Ahamed svým medově šlechtěným hlasem. "Jeho Milosti, vládce Rudých písků, zvaný Písečná bouře, přímo vyžaduje reparace za ujmu legitimní obchodní karavany, s nimiž vaší legionáři jednali jako s bandou sprostých lupičů!"

"Protože měli právem podezření, že pašovali ne zrovna legitimní zboží – to, co i nalezli, je dokonce mezinárodně zakázané! Jak vysvětlíte, že pašovali zakázaný Liangský olej?"

Ahamed rezolutně mávl rukou, jako by obvinění bylo nepodstatné, z jeho pohledu ano.

"Připouštím, že došlo k pochybení, že jeden z kupců pašoval nebezpečnou látku, dokonce byl potrestán, jestli vás to potěší. Ale to neomlouvá celkové jednání vašich vojáků, mnoho jinak ctihodných kupců si stěžovalo Obchodnímu cechu, ten pak přednesl nelibost Jeho Milosti, že s nimi bylo zacházeno přímo hanebně!"

"Ale prosím vás!- nevím, co navykládali Obchodnímu cechu, aby zastřeli své činy, ale ujišťuji vás, i vašeho Jeho Milosti, že legionáři jednali se vší kompetentností."

Ahamed si odfrkl.

Malrus se zamračil.

Malien nebyla pozadu a Vechren vyplázl rozeklaný jazyk ve znamení značné nelibosti, sám si o velvyslanci nijak moc nemyslel, po svém dračím způsobu, samozřejmě.

"Slyším jenom slova, pane předsedo. Slova, co naopak zastírají činy vašich lidí." Bodl prstem jako hrotem kopí. "A abych ještě dodal, nebyl to jediný incident, za který žádáme reparace, i oficiální veřejnou omluvu mé velebné vlasti.

Jistě si pamatujete onu neblahou záležitost v Ledovém moři, v blízkosti vodách Altonské pouště, kde vaše válečná loď napadla naší, a dokonce ji i potopila!"

Do hlasu vložil důrazný hněv.

Malien se pomalu naježila jako nahněvaná kočka; Vechren zareagoval zavrčením, když pocítil příval emocí od své spřízněné osoby, a nejen to – v královně zaplál Dar, dračí krev, jež v královně kolovala.

Dar koloval v krvi královské rodiny skoro tisíc let, od doby jedné krvavé události, ale to až jindy.

Předseda Rady se nahněvaně napřímil, na stole propletl prsty, jak měl ve zvyku, oči se hněvivě blýskaly.

"Zapomněl jste dodat, že vaše loď byla napadena při činu, jež by se dal nazvat pirátství!" Hlas měl pevný a neobvykle zlostný. "Severák, loď našeho námořnictva, přistihla tu vaší, jak dotírá na naší 'legitimní' obchodní loď! A nejen to, i přímo útočila palubními zbraněmi! Posádka Arusa se právem obávala o svůj život – nevezli nic víc, než saké a hedvábí z ostrovů vycházejícího slunce! Jestli by měl někdo žádat omluvu a reparaci, jsme to my!"

Ahamed zůstával poněkud klidný.

"Saké a hedvábí?" odfrkl si. "Vaše loď byla dlouhodobě podezřelá z nekalé obchodní činnosti, a Sluneční kopí chtěla zjistit, jestli něco nepašují do mé země, či nepáchají jiné činnosti. A ano, pálili z palubních zbraní, ale ne proto, aby ji potopili, ale aby obchodní loď přiměli zastavit," krátce si přiložil ruku na srdce. "Jako v případě karavany, zastíráte činy svých lidí, a hanebně obviňujete mé počestné spoluobčany…"

Tohle nikam nevede, pomyslela si Malien zlostně. Slovo proti slovu, vzájemné obviňování. Ale my víme, kde je pravda, pane velvyslanče!

"Tohle nikam nevede!" promluvila rázně královna Andgaru, protektorka Dračí federace.

Ahamed k ní stočil pohled a oči se mu jenom blýskaly.

Neměl valné mínění o královně. A od přijetí v Radní síní, k ní cítil nelibost, i vůči tomu tvoru, ze kterého pocítil strach, když prvně v životě uviděl draka – a za to vůči nim cítil ještě větší nelibost, jelikož pocítil onen pocit strachu.

"Pánové, zatím celé jednání je v duchu vzájemného obviňování, a to nikam nevede. Tedy, jestli bude souhlasit předseda Rady," nemusela se na něho podívat, aby poznala, že přikývl, "navrhuji přerušit jednání."

"Tohle jsou první rozumná slova za celou dobu, Vaše Veličenstvo." Dovolil si postavit a přímo samolibě se zahleděl na královnu. "Jestli dovolíte, Vaše Veličenstvo, pane předsedo," nenamáhal se Vechrana brát v potaz, a zmíněné osoby měli co dělat, aby se příliš hněvivě nemračili, "rád bych se vrátil do ambasády a řádně se osvěžil, po té dlouhé cestě jsem měl jen krátkou příležitost se osvěžit, než jsem před Vámi předstoupil."

Usmál se, ten úsměv byl přímo arogantně samolibí.

Královna a předseda jenom přikývli, nechtěli mrhat slovy na tak arogantního člověka, byl v tom i projev nelibosti.

Jestli si toho Ahamed Ašar Tahir rodiny Tah´Ašari všiml, nedal nijak znát. Otočil se k nim zády a vykročil ze síně.

Ten arogantní parchant! pomyslela si Malien a Vechren zasyčením velice souhlasí s oním názorem.

Sám si vymyslel i nelibější názory, po svém dračím způsobu, samozřejmě.

***

Wolgarn ven Gedriel, muž statné postavy, s pětačtyřiceti lety na krku, s šedinami ve tmavých vlasech i na krátkém plnovousu, a jizvou přes levé oko, které bylo slepé a mléčně kalné, projel na černém hřebci portálem Černé citadely.

Okovaná kopyta vytvářely rytmický klapavý zvuk o kamennou dlažbu nádvoří.

Kývnutím hlavy pozdravil pretoriány, kteří střežili vstup do citadely. Strážci pozdrav oplatili uctivým úderem pěstí do levého nárameníku lamelového brnění.

Černý hřebec s bílou hřívou kráčel s jistou ledabylostí.

Jezdec se rozhlížel po téměř 'prázdném' nádvoří, s napůl slepým zrakem se krátce zahleděl na prakticky vyhlížejícím cestovním voze, v jehož spřežení byli čtyři statní hřebci, jež frkáním dávali najevo nepohodlí z dlouhé cesty; na krátko si odpočinuli, když byli u ambasády, aby se jejich velebný cestující krátce osvěžil před schůzí. Poslední opravdu vydatný odpočinek měli až před dvěma dny na posledním odpočinkové stanici u Jezerního města, ležící v cípu Remnakova jezera, kde i pramenila řeka Malhal, jež město protínala středem – tedy onen název města nebyl obrazný, ani s nadsázkou řečený.

U vozu vyčkávali dva muži v elegantních cestovních oděvech. Na hlavě měli turbany jednoduchého provedení z bílošedé látky. Dle zlatavě hnědé pleti, a oněch turbanů, nemluvě o znaku na cestovním voze, s ledabylostí poznal, že byli z Altonské pouště.

Čekali na svého velvyslance.

Zdá se, že jednání již probíhá.

"Kl, kl! Zastav, Wigro," řekl svému koni polohlasně a lehce zatahal za otěže.

Wigro zafrkal a zastavil se v blízkosti stájí.

Poplácal Wigra na silném krku a, přes svůj statný vzhled a pokročilejšího stáří, sesedl s jistou elegancí.

Od stájí vykročil mladý muž útlé postavy s načepýřenými vlasy slaměné barvy, nos měl lehce pihovatý. Wolgarn ho odhadoval na více než dvacet let. Oči měl modrozelené. Nepoznával ho – za ta léta, co tu žil ve městě, znal všechny stájníky Černé citadely, ale hned v něm poznal Slovarskou příslušnost.

Slovarsko bylo jedno z pěti zemí Dračí federace, jež leželo jižně od Hvozdu – byla to rozhlehlá země, na východě lemovaná řekou jižní Rogos, a na západě hraničí s královstvím Tursoon, ležící na poloostrově. A na jihu země byla lemovaná kaňonem Ciritis, jímž protékala řeka Laeb (větev řeky jižní Rogos), vtékající do Obchodního zálivu. Země byla proslulá svými koňmi a hrdými lidmi.

"Pane," oslovil stájník uctivě generála Wolgarna ven Gedriela s lehkou úklonou.

Wolgarn si na tváři mladého muže povšiml jisté nervozity.

"Jak se jmenuješ? Tebe jsem tu ještě neviděl," promluvil řízným hlasem.

Měl silný horalský přízvuk z Valatarských hor, jež se rozpínaly severně od Železného lesa, které tvořily přírodní hranici mezi Andgarským královstvím a zmíněnými hory.

Mladý stájník viditelně polkl. Nebyl zvyklý, aby se ho kdokoliv výše postavený ptal na jméno. Vlastně si dost zvykal, že pracoval v srdci Dračí federace, v samotné Černé citadely – stále úplně nevěřil tomu, že na takovém místě pracoval.

"Ben z Darbudic, syn Benekda. Můj otec, chci říci, Vrchní stájník, mě zaměstnal minulý pátek, pane," odpověděl nesměle a znova polknul.

Uvědomoval si, jak trapně musel působit.

K jeho štěstí, na to generál nijak nenahlížel – sám nebyl zrovna urozený – považoval se za prostého vojáka, byť byl velice vysoko postavený voják.

Lidé ze Slovarska neužívali příjmení v tradičním pojetí. Když se představují, řeknou své jméno a buď obecné místo, kde žijí, nebo specifikum, jež se místo něčím ozvláštňovalo a zakončují to jménem svého rodiče. V případě syna jeto jméno otce, natož u dcery je to jméno matky.

"Ach, mělo mě to hned napadnout, když jsi řekl, že jsi syn Benekda. Nuže, Bene z Darbudic, synu Benekda," znělo to pomalu až honosně, což tak trochu zamýšlel, "předávám ti na starost svého dobrého přítele. Dobře se o Wigra postarej."

Předal otěže Benovi, který nepatrně polknul.

Když Ben sevřel otěže, Wigro náhle pohodil hlavou do stran a krátce zaržál a nozdry prskavě vydechl. Wolgarn se krátce zazubil, jak Ben polekaně ukročil pozpátku a málem opustil otěže. Výrazně se začervenal jak rajče. Pihy na nose se tak zvýraznily.

"Promiňte, pane," omluvil se za svojí reakci, která se ke stájníkovi Černé citadely zrovna nehodilo.

"Nelam si s tím hlavu. Wigro, nu, řekněme, je trochu výstřední povahy, a rád si z lidí dělá srandu."

Zazubil se. Oči mu jenom pobaveně jiskřily.

Rozčepýřený stájník se osmělil, pevněji sevřel otěže, a vykročil ke koni – k jeho klidu se Wigro spokojil s frkáním, nemohl se však zbavit pocitu, že to byl koňský způsob smíchu, nebo jistého druhu pobavení.

"O vašeho koně bude dobře postaráno, pane," řekl co nejvíc směle, aby se vůči generálovi necítil jako úplný trdlo.

"O tom nepochybuji," řekl na to Wolgarn, myslel to vážně, a na rozloučenou Wigra poškrábal za ušima.

Ben lehce zatahal za otěže, aby ho Wigro následoval, mladík div nevydechl úlevou, když se výstřední kůň podvolil.

Krátce je doprovodil pohledem, pousmál se a pobaveně si odfrkl. Zakroužil rameny, cítil se nesvůj, jelikož na sobě neměl obyčejnější uniformu, co běžně nosil.

Dneska do citadely přijel, aby se zúčastnil každoměsíčního setkání členů Rady – tedy měl na sobě honosnější oděv tmavých odstínů – honosnější neznamená totéž, co pohodlný, s generálskou insignií na pravém rameni, ve formě propletených svazků tenkých stříbrných a zlatých řetízků – proto se cítil nesvůj. Další důvod, proč se tak cítil neklidně, byl ten, že k honosnější uniformě patřil odznak, který mu připomínal jednu krvavou událost, kde i získal svoji jizvu, která ho napůl oslepila.

Tehdy byl o polovinu mladší, a pouhým řadovým legionářem.

Rudé oko, tak se nazýval onen odznak, byl to umně vybroušený rubín v neméně zručně vykovaném podkladu z tmavého kovu kulatého tvaru. Tento odznak nosili přeživší 5. kohorty, 9. legie, jež právě sloužila v Severní pevnosti, střežící Portál severu: rozlehlé údolí mezi dvěma horstvy – na západ táhnoucí se pás Hřbetu Valatarského horstva, a na východě rozpínající se Ledové hory, jejichž severní cíp se táhl daleko na sever, podél pobřeží Ledového moře.

Mimoděk sevřel odznak, když se mu myslí jako stín mihla vzpomínka z dlouhého obléhání zástupy barbarů z Ledové pustiny. Zahnal stíny minulosti, pustil odznak, a ze zvyku se nadechl nosem, aby pročistil hlavu.

Z 5. kohorty, pěti set mužů a žen, převážně Valatarských horalů, tehdy přežilo pětatřicet zbídačených duší, špinavé a potřísněné krví nepřátel i přátel, i té vlastní.

Od pouhého řadové legionáře ušel kus cesty. Nynější muž od svého mládí nemohl být více vzdálený.

Wolgarn ven Gedriel byl relativně čerstvě jmenovaným Vrchním velitelem všech pěti Elitních legií, a s tím bylo spojeno i členství v Radě. Předtím býval obyčejným generálem Vlčí legie, tvořena nejlepšími bojovníky Valatarských horalů. Místo vrchního velitele dostal, když předchozí zástupce postu Drach z Ceradu, syn Vladima, dovršil osmileté období vrchního velitele Elitních legií. A další v pořadníku následoval generál Vlčí legie, což byl shodou okolností právě Wolgarn ven Gedriel.

Z kdysi řadového legionáře se stal nejvýše postavený velitel Elitních legií – po Pretoriánech nejprestižnější, zároveň nejnáročnější místo ve službě a ochrany Dračí federace.

Otočil se za náhlým rachotivým zvukem. Stačil si jenom povšimnou, jak cestovní vůz Altonského velvyslance opouštělo nádvoří a projíždělo portálem Černé citadely.

Zajímalo by mě, jak dopadlo jednání. Vlastně mám takový pocit, že ne moc dobře.

Vykročil k hlavnímu vchodu. Krátce na to se u rozložitých dveří zarazil, když se otevřely.

"Ach, Vrchní veliteli, ráda vás vidím. Překvapuje mě váš předčasný příchod – ostatní členové Rady ještě nedorazili."

Zahleděl se do zelených oči Správkyně.

"Paní Meliso," při oslovení zakroužila očima, věděl, že to neměla zrovna ráda, v duchu se přitom usmál, "to je milé překvapení. Nu, měl jsem výjimečně málo ranního papírování," pro tentokrát zakroužil očima on, neměl rád papírování – kdyby tenkrát věděl, kolik úřadování bylo ve spojitosti vrchního velitele, by to místo odmítl, nu, ať by odmítal, jak by chtěl, královna by tvrdohlavě naléhala, aby to přijal a předseda by ji velice pomáhal, nemluvě o jejím drakovi, "a tedy jsem si prostě řekl, že dorazím dřív, že to nebude na škodu."

"To rozhodně není, Wolgarne," přešla na osobitější mluvu, bylo to tak pro ni příjemnější. "Jste tady vždy mile vítán."

"To rád slyším, Meliso," oplatil jí zdvořile osobnějším oslovením. "A jen tak 'mimochodem'. Jak dopadlo jednání s velvyslancem?"

Melisa si nepatrně povzdychla.

"Ne moc dobře. Pojďte, detaily vám řeknu cestou," řekla kousavě, ale nebylo to mířeno na Wolgarna, ale na toho arogantního parchanta.

Nastavila rámě.

Pousmál se a přijal její rámě.

Vykročili společně do dlouhé, prostorné chodby.

"Nuže, bylo to takhle…"

***

Vechren, stále ležící na stejném místě, pohyboval hlavou do stran, kopírující kmitání své spřízněné osoby – Malien rychlými kroky chodila sem a tam – čtyři kroky tam, čtyři zpátky.

Její boty přitom vydávaly rytmické klapavé zvuky.

Ten arogantní parchant! pomyslela si nakvašeně, asi už po dvacáté.

Malrus, stejně jako nebesky modrý drak, pohyboval hlavou, kopírující pohyby mladé ženy, velice nahněvané mladé ženy, byť to nebylo na první pohled poznat. Ale on to poznal, stačilo sledovat držení těla, napnutá ramena jí prozrazovaly.

"Když takhle budete pokračovat, vychodíte důlek do podlahy," řekl to odlehčeným tónem.

Malien se náhle zarazila, jako by si neuvědomovala své konání. Když jí to došlo, jak asi působila, se lehce začervenala.

Helen Imit, o celý aleg vyšší, než byla sama královna, přirozeně štíhlá, modrooká, s kratším stylovým sestřihem kaštanových vlasů, jinak obyčejně působící, zakryla rukou pobavený úsměv, k jejímu štěstí, respektive k jejímu zdraví, eufemisticky řečeno, si toho královna nevšimla.

Ale, všiml si toho předseda, a sám se pousmál.

Vechren pobaveně zatřepal hadovitým krkem.

Královna zašermovala prstem směrem k drakovi, když si všimla, jak se bavil na její účet.

"Tady někdo bude bez večeře," vyslovila to se vší důvtipnou vážností, kterou dokázala nashromáždit, zbavit se pachuti setkání s velvyslancem nebude jen tak.

I tak se atmosféra lehce uvolnila, ale jenom lehce.

"Výsosti," oslovil Malien oficiálnějším tónem, "co kdybychom odložili pravidelné setkání?"

Rezolutně mávla rukou.

"Tuším, o co se snažíte, ale nemusíte brát ohledy. Jsem naštvaná, to ano, ale pravidelnou schůzi Rady neodložíme. To by jenom potěšilo toho arogantního…" zarazila se a nedechla se. "Chci říci 'ctěného' velvyslance, by to jenom potěšilo, kdyby to zjistil. Došel by k závěru, že nejsme tak neoblomný, jak se jinak tváříme. To v žádném případě."

Malrus přikývl.

"Rozumím, Výsosti. Tedy budeme pokračovat dle…" zarazil se náhle, když se otevřely dveře Radní síně.

"Doufám, že vás nevyrušuji, Vaše Veličenstvo, pane předsedo."

Byla to Melisa, v doprovodu statného muže.

"Ale, to vůbec ne, Meliso," řekla Malien a na podtrženou mávla rukou.

Vechren se napřímil, aby uviděl nově příchozí. Zaleskly se mu oči vřelostí, když je poznal. Nejvíce se upřel pohledem na statného muže, když vycítil potemnělou auru – ne nebezpečnou, jen smutnou, truchlící za dávnou minulost, která zanechala šrámy na duši.

"To ráda slyším. Nu, jistě nemusím představovat muže po mém boku. Výsosti, pane předsedo," mírně se uklonila, " je jen váš." Usmála se. "Wolgarne," řekla ještě směrem k muži po svém boku, Vrchního velitele Elitních legií a odešla za svými povinnostmi.

"Wolgarne," oslovila ho Malien vesele, "přišel jsi brzo. Vlastně velice brzo. Do schůze zbývá…"

Podívala se směrem k předsedovi a povytáhla obočí, ten vytáhl z kapsy stroze vypadající kapesní hodinky na řetízku a odklopil víko, skrývající třináctihodinový systém.

"Je přesně třináct hodin. Tedy zbývá do schůze celá hodina. Ctěný vrchní velitel přišel brzo, ale ne o moc. První členové, tedy, další členové Rady přijdou během půl hodiny."

"Výborně. Nu, vrchní veliteli," oslovila Wolgarna formálněji, "posaďte se. Předpokládám, že vás zajímá, jak dopadlo setkání."

Posadil se na své místo a zadíval se na královnu, jež se sama posadila na své místo.

"Nepopírám, že mě to zajímá, ale taktně jsem chtěl pomlčet." Díky Melise věděl, jakou pachuť setkání zanechalo. "Vlastně mi něco málo prozradila Správkyně, když mě doprovázela."

"Dobrá. A nemusel jsi být taktní, Wolgarne. Nezapírám, že mi nehnul žlučí, už jen svým arogantní vzezřením. Vlastně všem, co jsme tu byli," mrkla krátce na Malruse. "Nuže, nebudeme si kazit náladu, vlastně více nežli předtím, respektive vaši náladu, Wolgarne." Ten mávl rukou, ať si s tím královna nedělá starosti. "Dobrá, co takhle zahájit předběžnou přípravu, než přijdou ostatní?"

"To zní jako dobrý nápad," souhlasil předseda a přikývl.

"Nuže tedy, je čas se do toho obout," řekla královna a usmála se.

***

Robustný, jistě nepohodlný, velice praktický, velice temných odstínů, velice zaprášený cestovní vůz, tažený neméně ošuntělou pěticí silných hřebců, projel portálem za hlasitého rachotu.

Kočí, oděn v černém, zaprášeném plášti, s výrazným orlím nosem a pichlavýma očima, působil dost nedbalou nevrlostí – ani pretoriány nepozdravil, jak se slušelo ze slušnosti.

Svojí postavou působil až nezdravě pohuble, a to dost možná i byl.

Pretoriáni se na sebe krátce pohlédli, a dost se přitom mračili.

"Jsou to ti, jež myslím, že jsou?" prohodil jeden z nich.

"Vypadá to tak. Kromě jejich zástupce v Radě, jsem je neviděl hodně dlouho," řekl zamyšleně druhý pretorián.

"Ten kočí se mi nelíbí."

"Mě také ne."

S tím jejich dialog skončil.

Otevřely se dveře a první, kdo vystoupil, byl Mistr Stínů – Maurius Ertas, velitel Stínochodců. Hned po něm vystoupilo, postupně, dalších pět postav – nikdo nepřesahoval pětadvacetiletý věk – všichni čerství absolventi řádu Stínů.

Riša, jedna ze dvou absolventek řádu Stínů, nezapřela příslušnost z Tenerské planiny, táhnoucí se východně od Remnakova jezera, napájený řekou Wolga, pramenící ve Valatarských horách. Přivřela žlutozelené oči, lemované sněhově bílou pletí, když jí hřejivé slunce ozářilo.

Uvnitř vozu bylo šero, tedy se musela zvyknout na zář poledního slunce.

Mladá žena vypadala atraktivně, v jistých úhlech, jinak působila velice obyčejně, v rámci svého národa. Na příslušníka své národnosti byla nadprůměrně vysoká, dobrých 185 alegů. Postavu měla výcvikem vypracovanou, štíhlou. Bělošedé vlasy měla po stranách kratší oproti na divoko rostoucímu zbytku, ku podivu to působilo nedbalou elegancí.

Rozhlédla se kolem sebe a hluboce se nadechla nosem.

Už je to deset let, co jsem tu byla, pomyslela si a zavzpomínala na dávnou dobu, kdy tu byla naposledy, a to ne zrovna oficiálně.

Na pravé rameno ji dopadla vrásčitá ruka. Ohlédla se za věčně podmračenou tvář Mistra Stínů, který jí byl mentorem a přísným učitelem po celých deset let výcviku na Stínochodce.

Mistr musel nějak poznat, nač myslela a nepatrně kývl… odtáhl ruku.

Riša se kradmo pousmála a zahleděla se na Černou citadelu, která se nad nimi majestátně tyčila.

Deset let. To je hodně dlouhá doba. Jestli pak na mě stále pamatuje…

Její myšlenky byly přerušeni, když Mistr důrazným gestem naznačil, aby se dali do pohybu.

Zamířili k hlavnímu vstupu Černé citadely.