Historické období: První obléhání Dina´ Šam

625. dle Slunečního cyklu.

Raš Olam Ahan rodiny Tal´ Mašír, druhorozený syn zesnulého vladaře Altonské pouště Jeho Milosti Olam Ahan Altaire, kráčel v pohřebním průvodu ve smutečně černém oděvu. Před ním důstojným krokem pochodovali nosiči honosně zdobeného nosítka, na němž ležel bývalý vládce velké Altonské pouště – byl oděn v pohřebním bílém oděvu se všemi vladařskými insigniemi. Uprostřed bílého turbanu byl černý drahokam, jež se na slunečním svitu třpytil. Ve své posmrtné uvolněnosti působil poklidným spánkem. Bývalý vládce umřel v poklidu ve spánku, dožil se vysokého věku šedesáti pěti let.

Slunce zářilo vysoko na obloze.

Nebe bylo čisté, bez jediného mráčku, a zrnění písku.

Průvod svoji cestu započal u Severní brány První hradby a směřoval k centru Dina´ Šam, hlavní město Altonské pouště, kde se nacházel Sluneční palác, jehož pozlacené střechy odrážejí sluneční svit do širé dálky.

Před nosiči kráčel dědic trůnu, vlastně Jeho Milosti, jehož hned následující den čeká oficiální pasování na vládce rozlehlé Altonské pouště. Salgar Olam Ahan měl truchlivě skloněnou hlavu a následoval Služebníky Slunce krokovým tempem, jež vedli celý pohřební průvod. Služebníci Slunce nosili jednoduché žluté kněžské róby s nasazenými kapucemi. Barva reprezentovala slunce.

Raš okrajově sledoval tichý smuteční dav lidí, lemující průvod. Ale nejvíce pozornosti věnoval svému bratrovy. Oči měl přivřené, soustředěné – ani ne tak zlostí, jako smutkem. Dnes pociťoval protichůdné pocity, jež se různě mísily, či jednotlivě vyvěraly jako pouštní prameny.

Dnešní den bylo bezvětří, ani zrnko písku se nepohnulo. Vše působilo jistým strnulým napětím.

Panovalo jisté očekávání i obavy z budoucnosti. Lid očekával, že jejich nový vládce je povede k lepším časům, oproti těm posledním. Poslední roky nebyly přívětivé. Podél tří řek, pramenící v Horském valu, jež tvoří životodárné žíly, měli farmáři nejslabší zemědělské obnosy za posledních sto let.

Na jihu, od řeky Jižní Olem, v Jižních pustinách, se neobvykle sjednotili Píseční lordi a plenili jižní břeh řeky Olem – jejich útoky byly rychlé a úskočné; generálové se svými vojáky na takové útoky reagovali příliš pomalu, netušíc, kdy a kde přijde další nájezd. Na severním pobřeží, se od Ledového moře objevili podivní, neznámý nájezdníci, jež plenili pobřežní osady a napadali obchodní lodě. Na východě, za Slunečním mořem, se sjednotilo několik Ostrovních klanů a začali tvořit nevídanou hrozbu, ohrožující celé východní pobřeží a ústí všech tří řek. Jako u Písečných lordů, bylo až podivné, že se sjednotilo hned několik Ostrovních klanů – klanů, jež neustále mezi sebou válčily, nebo prováděly podivné souboje s podivnými meči zvanými katana.

Jediné štěstí, které bylo též podivně neobvyklé, jako bylo sjednocení Písečných lordů a Ostrovních klanů, že nebyly hlášeny útoky Divokých, žijících v Horském valu.

Těžké, nepředvídatelné časy panovaly.

Bylo faktem, že Raš svého zesnulého otce miloval, a bylo i faktem, že miloval svého bratra, byť si to nepřímo nepřipouštěl, a bylo i faktem, že svého bratra nenáviděl. Záviděl jeho prvorozenost, pouhých pět minut od jeho vlastního narození. Bratři byli dvojvaječná dvojčata. Vzhledem i myšlením si byli velice odlišní, ale zároveň i v mnoha věcech podobní. Ale těch rozličností, co je rozdělovalo, bylo mnohem více než těch, co je spojovalo. Raš měl jiné představy vládnutí, než měl Salgar, který by řešil některé věci diplomaticky, natož Raš by věci řešil opačnou stranou, a to z pozice síly. Toužil po tom, aby Altonská poušť byla znovu silná a mocná. Respektovaná, zároveň obávaná.

Proto měl tak silné protichůdné pocity. Nemluvě o tom, co měl časem v plánu.

***

Za nedlouho poté, co průvod prošel Severní bránou Třetí hradby, jež kruhově obepínal rozlehlý Sluneční palác, který byl takovým městem ve městě, fungující separátně od zbytku Dina´ ´Šam, převzali Služebníci Slunce nosítka s Olam Ahan Altairem rodiny Tal´ Magíš, a zmizeli v Temné komoře pod chrámem, kde hodlali vykonat obřad Poslední cesta, na jehož konci bude tělo zpopelněno a následný popel se uloží do hliněné urny. Tradice velí, že následující den členové rodiny odnesou urnu na nejbližší dunu a tam onen popel rozpráší – zesnulý se tak stane součástí pouště, kde bude vát navěky – a to jak nejposlednější člověk ve společnosti, tak i samotný vládce Altonské pouště.

Tradice dál velí, že obřadu se nemůže zúčastnit nikdo, kromě samotných Služebníků Slunce – ale byla jedna výjimka. Prvorozený potomek Jeho Milosti se mohl zúčastnit obřadu, nikdo jiný.

A to Raš nesl s velkou nelibostí. Další věc, za kterou bratra nenáviděl. Jeho prvorozenost, možnost dát poslední sbohem otci.

Sevřel ruce v pěst. Nemohl dát poslední sbohem svému milovanému otci.

Z Temné komory pomalu vycházeli Služebníci Slunce a jako poslední z komory vyšel Salgar. Rozhlížel se a když pohledem zajel k Rašovi, k němu rovnou vykročil.

Raš rozšířil nozdry, jak se hluboce nadechl a klouzavým pohledem sledoval svého bratra, jak k němu kráčel a jak se postavil po jeho boku. Chvilku ho pozoroval, než se zrakem upřel na odcházející Služebníky Slunce.

Průvod a následný obřad trval většinu dne, tedy slunce zapadá a obzor se zbarvoval karmínovými odstíny, promísené pásy oparu větrem povzneseného písku.

Vítr se zvedl jen krátce po obřadu, jako by po celou dobu zadržoval dech.

Chvilku tak stáli, než Salgar promluvil.

"Neprojdeme se?"

Pohled měl upřený před sebe, aniž by cokoliv vnímal.

Raš poznal pobídku, aby se soukromě promluvili. Hlavou pootočil k bratrovi, očima těkal po profilu ušlechtilé tváře s elegantním plnovousem – oči měl přivřené smutkem, ale leskly se jistým odhodláním. Oči měl jak dva tmavé nefrity. Nedala se mu popřít pohlednost, kterou tajně mladé dívky opěvovávaly. Ani Rašovi se nedalo upřít jistou pohlednou eleganci, ale byla tesaná v hrubších rysech, kterou zdědil po otci a měl i jeho tmavé oči. Salgar se více podobal matce, měl i její oči, která umřela v jejich patnáctinách. Popravdě se na ní Raš moc nevzpomínal. Ale Salgar na matku velice živě vzpomínal a dodnes v koutku své duše pro ni truchlil – Raš naopak smutek nad smrtí matky potlačil silou před mnoha lety. Více si nemohou být rozdílní.

"Projdeme se," odpověděl Raš, když se ticho mezi nimi začalo prohlubovat.

V jiný den by jeho nabídku odmítl, ale dnes byl den smutku, a rozhodl se pro smířlivější postoj. Salgar se otočil zády ke vchodu do komory, kde byl zpopelněn jeho… jejich milovaný otec. Raš vykročil jen s nepatrným zaváháním.

Šli cestou podél jižního obvodu paláce, která je zavede k zahradě Ííši, kterou dal postavit před staletími Damaš Rašín Salaš pro konkubínu, kterou si oblíbil natolik, že ji miloval více nežli oficiální manželku – skončilo to tragédií, pro konkubínu, jež byla otrávena zhýralou manželkou plnou zášti; jakmile to Damaš zjistil, dal popravit vlastní manželku z nenávistného afektu. O této milostné tragédii dodnes vznikaly básně i divadelní hry.

Zahrady Ííši byly dodnes udržované a překrásné, plné exotické květeny přivezené ze světa, i místních rarit – sakury z Ostrovních klanů byly jedněmi z nejkrásnějších okresních stromků, jaké zahrady nabízely, kvůli odlišnému klimatu bylo velice náročné se o ně starat. Takových kras by se našlo více, ale to teď bratři nevnímali, když mezi nimi procházeli, nevnímali tu uklidňující krásu kolem, plné svěží vůně.

Došli ke střídmě vypadající fontáně z rudého kamene.

"Nuže, o čem chceš mluvit?" spustil Raš s neskrytým napětím, s jistou netrpělivostí.

"O usmíření," řekl Salgar bez obalu.

Raš se nemohl pomoci, ale oči se mu rozšířily překvapením – když to pominulo, je uštěpačně přivřel a pevně se zahleděl na bratra.

"Holou nohou rovnou do sluncem rozpáleného písku, bratře," řekl Raš pevným tónem. "Co ti vede k tomu, že bychom se po letech nekompromisních neshod najednou notovali?"

Pevně semkl rty, byla v tom jistá neústupnost.

"Kdysi byly časy, kdy jsme byli nerozluční."

Salgar hleděl na fontánu a pozoroval to, co viděl jenom on. Vzpomínal na dobu, kdy byli mnohem mladší i menší a zrovna u téhle fontány si hráli s dřevěnými meči – matka je za to vždy vynadala, když ještě žila a vykázala je pokaždé ze zahrady, v obavě, že by něco nechtíc rozbili nebo poničili vzácnou květenu, ale nebylo to jenom kvůli tomu, nechtěla, aby si nechtěně ublížili.

"Ano, kdysi," odvětil Raš.

Pamatoval si na tu dobu, ale sentiment se ho ani nedotkl.

Zazněl tichý povzdech.

Salgar vzhlédl od fontány a zadíval se do Rašovy pevné tváře. Byl nepřístupný jako dobře opevněná pevnost.

"Ještě před pár dny jsem mluvil s otcem – bylo to v noci a on si nechal pro mě poslat. V ten moment působil pevně a živě. Musel tušit, že… No. Sdělil mi, že je to s naší zemí velice zlé, mnohem více, než je obecné povědomí, i než jsem si sám myslel," Raš naslouchal a nepatrně se mračil, "– svěřil se mi i se starostmi. Moc dobře si uvědomoval naši rozdělenost, a to ho trápilo a mrzelo ze všeho nejvíce. Raši, přeji si, abychom odložili své odlišné názory a znova se stali bratři z mládí, naše země si nemůže dovolit rozkol…"

"Ach, to proto si chtěl se mnou mluvit? Aby nedošlo k 'rozkolu' – chceš odložit naší při z politických důvodů nežli těch rodinných!" Raš zněl pevně a zlobně. "Navíc si myslíš, že to jde odložit jenom tak?"

Bratra bodal pichlavým pohledem a oči se mu přitom leskly. Emoce měl rozvířené jako písečnou bouři.

"Nepopírám politický aspekt, Raši, ale opravdu mi jde především o ten rodinný rozměr. Opravdu si přeji usmíření."

Salgar hleděl Rašovi do očí a na chvíli měl pocit, že bratrovi oči zjihly, ale ten okamžik byl tak nepatrný, že si to mohl dost dobře i představovat.

Tmavé oči druhorozeného ztvrdly v křemen. Raš pocítil krátkou touhu po usmíření, ale takový projev slabosti zadusil sotva se zrodilo. Napnul ramena houževnatým vzdorem – už se rozhodl, vlastně už mnoho let zpátky se rozhodl. Usmíření nebylo možné. Názorem na věc se příliš rozcházeli. Mezi nimi časem vznikla taková zeď, které se nedala jen tak překonat, nebo dokonce zbourat.

"Věřím, že to myslíš upřímně, Salgare."

Salgar se nadechl s nadějí, ale naděje zůstala jen nadějí – jen zbožným přáním. Věděl to hned, co naději pocítil, ale kousek v něm stále doufal v den, kdy budou znova nerozluční bratři z mládí.

"Ale usmíření není možné. Moc dobře to víš. A ani smrt otce na tom nic nezmění. Nic."

Salgar odevzdaně vydechl nosem a skleslost se projevila i na postoji těla.

"Raši, kdy se v tobě objevila taková nenávist vůči mně?"

Očima tmavého nefritu se opíral o bratrovy tmavé oči, tvrdé jako křemen.

"Vždycky tam byla, bratře."

Krátce oplácel bratrův pohled a vykročil neurčitým směrem pryč – hlavně pryč od bratra. Pryč od místa. Pryč od vzpomínek.

Salgar bratra chvíli pozoroval a ztrápeně si povzdechl. Oči se mu leskly ztracenou nadějí.

***

O pět měsíců později.

Zahalený v kápi barvy rudého písky, sledoval zataženou oblohu, skrz mraky promísené pouštním pískem nedávné písečné bouře, jemně prosvítalo měsíční světlo. Očima těkal po krásném nebeském úkazu, byl příliš krásný na to, co se chystal. Raš dovršil plány a vše bylo na svém místě a čekalo na jeho povel.

Jen před pouhou chvilkou vyslal muže, se kterým se zde, na rozhlehlém balkoně s umně vytesaným zábradlím z rudého kamene, setkal, aby se nejen ujistil, že bylo vše na svém místě, ale dal mu pokyn, aby se admirál Tahin dal s částí flotily do pohybu. Na jednom utajeném shromaždišti, čekali dva jemu věrní generálové se svými armádami, jen půl dne cesty na koni. Generálové sdíleli jeho ideologii. Ideologii síly. Měl je v záloze, kdyby se nevydařilo to, co chystal.

I přes rozhodnost, sbíral odvahu.

Přeci jen…

Nadechl se nepatřičně svěžího vzduchu. Vše bylo nepatřičné, tvořící jakýsi kontrast k událostem, které brzy nastanou.

Pokud vše vyjde tak, jak má, poteče krev jen jednomu člověku… a udělá to osobně.

***

Palác znal velice dobře. Znal i tajné cesty. Sluneční palác byl jemně protkám tajnými, úzkými chodbami. O tomhle systému cest věděli jen členové rodiny a pár vyvolených. Cesty dobře sloužily k tomu, když se Jeho Milost, nebo někdo z jeho rodiny, potřeboval utajeně přemístit, případně zachránit. Cesty původně sloužily k úniku vladaře a jeho rodiny, kdyby Dina´´ ´Šam, i přes systém tří hradeb a kanálů, tvořící dopravní síť, zároveň tvořící součást důmyslné obrany, přeci jen padlo, měli díky tomuhle šanci uniknou a přežit.

Raš pochodoval jednou takovou chodbou.

Stěny byly holé a blízko k sobě, tedy byl prostor velice stísněný, místy natolik, že musel chodil bokem. K tomu byla chodba bez světla; bez malé lucerny, jež třímal v levé ruce, by se velice těžce orientoval spletitou sítí. Člověk bez znalosti, kam vedou chodby, nebo poznat, podle čeho se orientovat, by se neznalec snadno ztratil.

Kráčel cílevědomě a s důraznou odhodlaností vykonat to, co musel – aby Altonská poušť přežila, aby povstala silná, jako bývala kdysi. Silná, obávaná, respektovaná.

Od Salgarova pasování, se zemi moc nedařilo. Diplomacií se mu podařilo zažehnat některé problémy, dokonce umluvil Písečné lordy – nájezdy přestaly, ale Raš tomu nevěřil – jen si dávali oddech a čekali, co bude dál. Raš díky svým osobním špehům zjistil, že Píseční lordi nabírali síly na velký útok, nejen 'obyčejný' nájezd. Píseční hyeny cítili krev a vnímali slabost nynějšího Jeho Milosti; srocovali se, a to ze všech stran. Altonská armáda byla silná, ale nemohla být všude, hlavně v dostatečné síle.

To vše lidé Altonské pouště vnímali. O to snáze získal Raš mnoho spojenců, z armády ne tolik, jak očekával, většina významných generálů byli neoblomně věrní trůnu, o vojácích nemluvě. Větší štěstí měl u admirála Tahina, který velel flotile Tašír, kotvící u ústí řeky Prostřední Tašír, kde se i nacházela námořní základna. Ano, byl to jen jeden admirál ze tří, ale velel nejsilnější části loďstva, jež postupným stahováním shromažďoval lodě. Ostatní flotily měly roztroušené lodě. Na severu bojovaly se stále neznámými nájezdníky od Ledového moře; stále se nevědělo odkud přesněji pocházeli.

Objevovaly se dotazy, proč Tahin shromažďoval lodě, a admirál Tahin to zdůvodnil, že za Slunečním mořem se kupily síly, což byla vlastně, čirou 'náhodou' pravda. Ostrovní klany, těch několik, co se spojily, hromadily síly, ale byl fakt, že se vlastně nevědělo, jestli plánovaly útok na Altonskou poušť, nebo jejich cíl byl jiný, pravděpodobně ostatní klany, roztroušené po rozhlehlém souostroví. Ať měly klany jakýkoliv cíl, Tahin měl dobré odůvodnění, proč shromáždil flotilu.

Došel na konec chodby. Pravou rukou hledal mechanismus. Náhle to tiše cvaklo, když jej našel. Stěna se posunula, a tak se objevila mezera, kterou prosvitlo měsíční světlo, které prosvítalo velkým, obloukovitým oknem, lemovaný bělostnými, hedvábnými závěsy.

Zatlačil na stěnu, nyní dveře, směrem do ložnice. Skryté panty kradmo zasténaly. Raš vzápětí zřel velkou postel s nebesy. Salgar ve svém nočním oděvu ležel uprostřed rozhlehlé postele a spal neklidným spánkem, i přes veškeré pohodlí. Raš vytáhl dýku a tichým krokem vykročil. Očima sledoval Salgara. Dle neklidného spánku usuzoval, že měl sen, a ne zrovna příjemný. Salgar měl silně semknuté oči, škubal rty a chvílemi svrašťoval čelo. Tělo měl jinak spánkem strnulé. Bylo by ho snadné zabít…

Pocítil krůpěj potu na čele. Oči měl soustředěné. Došel k posteli a přiložil ostří dýky ke krku svého bratra.

Dotyk chladné oceli způsobil, že se Salgar uvolnil, ve tváři nebyl strnulý, bylo i poznat, že i tělo nebylo strnulé spánkem. Raš náhle hleděl do klidných očí z tmavého nefritu. Salgar zůstával klidný, ani se nepohnul, ani nepolknul, a ani nemrkl. Vlastně nepůsobil nijak překvapeně, jako by něco takového tušil.

Navzájem si hleděli do očí. Raš je měl stále přivřené soustředěním a lesklé odhodláním. Salgarovi oči byly rozevřené, ne o moc než normálně, ale jinak byly nečitelné. Nepociťoval zlobu, ani pocit zrady. Vlastně nepociťoval nic.

Nestranný pozorovatel by si pomyslel, že si navzájem poměřovali vůli, ale nebylo tomu tak. Nedocházelo k žádnému souboji vůle, v případě Salgara podlomit odhodlání svého bratra, aby zaváhal, nebo ztratil odhodlání vykonat to, co hodlal vykonat. Zabít svého vlastního bratra – nenáviděného, zároveň milovaného, byť si to nechtěl přiznat.

Nikdo nic neřekl.

Raš odtáhl dýku s krásně zdobenou rukojetí. Chvilku tam tak stál, než se otočil, a vykročil směrem odkud přišel.

***

Severně od města Dina´ Šam, na nevysokém kopci, se zastavil jezdec na bělostném hřebci.

Raš se krátce ohlédl přes rameno, zrakem se upřel na zlaté střechy Slunečního paláce, lesknoucí se na měsíčním svitu. Nebe se částečně vyjasnilo, a dal volný průchod svitu měsíce v úplňku. Jedno z největších měst známého světa, bylo osvětlené jemným svitem měsíce.

Tento překrásný výjev Raš nevnímal.

Hřebec neklidně zaržál a pohodil hlavou.

Raš švihl otěžemi a bělostný hřebec, za svitu měsíce, se dal to trysku, až se za ním rozvířil jemný rudý písek.

***

Začalo to připlutím flotily admirála Tahina, a jeho blokádou přístavu.

Bylo poledne. Slunce pražilo zem až se vzduch tetelil.

To byl začátek.

Z východu pomalu postupovala velká armáda, přibližně dvacet tisíc vojáků, jež byli vysazeni Tahinovou flotilou nedaleko od města, skryti za kopcovitým terénem.

Salgar stál na balkoně vysoké věže Slunečního paláce, z něhož měl výhled na celé město, i za jeho hradby. S až nadpřirozeným klidem sleduoval dění, které se zapíše do historie Altonské pouště. Po té noční události měl tušení, že něco nastane, jen netušil, jak moc velké to bude. Raš ho chtěl zabít, aby převzal vládu bez krveprolití, tedy krom té jeho, pomyslel si. Jenže se tak nestalo. A to možná proto, že Raš přeci jen cítil bratrské pouto k Salgarovi – na konec přeci jen nedokázal zabít svého bratra. Tedy přišla ta složitější část, jak převzít moc.

Obléhání.

Došlo mu, že s relativně malou armádou, která přicházela z východu, by to Raš nedokázal, jen posádka První hradby měla patnáct tisíc vojáků. Bylo jasné, že to byl jen předvoj toho, co přijde.

A taky bylo.

Jen před krátkou chvílí přiletěl poštovní sokol se zprávou, že od severozápadu přicházela mnohem větší armáda, dle odhadu až osmdesát tisíc vojáků.

Bratr nedělá nic polovičatě, pomyslel si s jistou nepatřičnou pobaveností.

Došlo mu, že na svou stranu získal mnoho silných spojenců, co sdíleli Rašovu ideologii. Vlastně si ani nedivil – natolik byl k sobě upřímný. Altonská poušť prožívala těžké časy, a po jeho nástupu to nebylo o nic lepší, i to si upřímně přiznal. Byly i chvíle, kdy měl pochybnosti, že to zvládne.

Přesto věřil, že byl na dobré cestě, jen musel vytrvat. Musel vytrvat i tohle.

Než by došlo k obklíčení města a jeho absolutní izolaci, dal poslat posli a poštovní sokoli, aby sehnali pomoc. Salgar doufal, že bylo stále dost věrných, Jemu věrných, věrných Slunečnímu trůnu, jež vyslyší volání o pomoc. Jen to bude trvat. Možná i roky. Altonská poušť je veliká země a potrvá, než se shromáždí dostatečné síly, aby čelili Rašovi a jeho veliké armádě. To, co shromáždil, se nevidělo celých sto let.

Rašova hlavní armáda dorazila v pozdní poledne a začalo obkličování města. Raš měl i jednotky Ad´ ašad – muži i ženy s takzvaným Talentem Spříznění, díky němuž ovládali neinteligentní zvířata. Tím Raš dokázal město izolovat i informačně – žádný poštovní sokol se nedostane dovnitř ani ven. Speciálně vycvičení dravci Ad´ ašad dokáží ulovit každého sokola, co se přiblíží na dosah. Jen před jejich příchodem stačilo proklouznout jen několik sokolů a jen jednomu poslovi se povedlo proklouznout nastraženým jednotkám, co měli odchytat posli, vlastně kohokoliv, jež by mohl předat zprávu o tom, co se právě dělo a přivolat tak pomoc.

Raš doufal, že stihne odchytit všechny zprávy, co by zburcovali věrné trůnu, hlavně Jeho Milosti. Podcenil bratrovu pohotovou reakci. Ale i tak byl klidný. Věřil, že s takhle velkou armádou dojde k předání moci. Věřil, že na to Salgar neměl, a bude s ním chtít jednat, dříve či později.

Jak se časem ukázalo, podcenil bratra v mnoha směrech.

627. dle Slunečního cyklu.

Obléhání trvalo celé dva roky, a nějaký ten měsíc navíc. Za tu dobu bylo jen pár pokusů o prolomení obrany, vlastně to byly psychologické útoky; zkouška odhodlání obránců, především Jeho Milosti. Což neznamenalo, že by případného úspěchu nevyužili. Obranný systém města byl příliš důmyslný, a jeho prolomení by stálo příliš mnoho životů. Salgar prokázal, že byl ochotný bojovat. Jeho odhodlání vytrvat za každou cenu už získalo jistou pověst. Na obou stranách.

Raš si mnohokrát přiznal, že bratrovo odhodlání obdivoval. Za celou dobu obléhaní, se i jednou setkali, u paty hradby. Salgar byl tak pod ochranou střelců z vrcholu hradby – zároveň Raš riskoval, že právě zmínění střelci by jej dokázali snadno zabít. Byla v tom velká důvěra, na obou stranách.

Mladší z bratrů projevil vůli vyřešit situaci diplomaticky, dokonce setkání sám navrhl. Raš si nepřál krveprolití. Netoužil po tom, aby došlo k boji mezi rodilými vojáky, nikdo si to nepřál, ale když to bude nutné, Raš nebude váhat k užití síly.

Setkání nic nevyřešilo, diplomatické řešení nebylo možné.

Bylo jasné, že tohle bude boj o vytrvalosti až do konce. Raš, i jeho generálové měli stéle dobrý důvod k optimismu. A to právem. Na své straně měli silnou armádu. Byli dobře zásobeni, a to především díky Tahinovi, jež převážel zásoby po řece. A to nejdůležitější, měli na své straně čas.

Hlavní město Altonské pouště bylo dobře zásobené, i po dvou letech obléhání nikdo netrpěl hlady, i vody bylo dostatek, a to díky hlubinným studnám. Ale těch zásob nebylo nekonečno. Ve městě žilo více jak půl miliónů lidí, tedy i přes plné sklady zásob se to neobešlo bez užití přídělového systému. A ty zásoby téměř zmizely. Vydrží už jen několik měsíců.

Raš to moc dobře věděl. Stačilo jenom vytrvat, a Salgar nebude mít jinou možnost, než odstoupit a kapitulovat. Raš si byl jistý, že jeho bratr vytrvával hlavně proto, že věřil, při nejmenším doufal, že přijde pomoc. Ta možnost tu opravdu byla a jeho špehové a vyzvědači zjistili, že se tak opravdu dělo. Jen proto, že měl tak velkou armádu, by nikdo nepřišel s nedostatečnou silou, která by se nemohla měřit stem tisícům vojákům. Tedy trvá, než se shromáždí dost silná opozice. A díky izolaci, Salgar mohl jenom doufat, že někdo přijde a prolomí obléhaní. Vlastně ani nevěděl, jestli se některému poslovi, nebo poštovnímu sokolovi, povedlo proklouznout a předat zprávu. Pokud ne. Bylo to jasné. Prohraje a moc dobře to věděl.

Salgar si uvědomoval, že měl na kahánku. Nejen on. Všichni lidé Dina´Šam si to uvědomovali. Vlastně už přestal doufat, že někdo dorazí a prolomí obléhání. Byla možnost, že se tak stane, ale dost možná bude pozdě a lidé budou hladovět a umírat. To Salgar nepřipustí. To by raději předal město.

Nemá pochyb o tom, že je dost lidí, co jsou věrní trůnu, ale už nemá jistotu v tom, jestli jich je dost na to, aby ohrozili Rašovu armádu.

Poslední dny uvažoval. Uvažoval, že podnikne vzdor, který se dost možná zapíše do historie. To, co měl v úmyslu bylo lepší, než nadále čekat v nejistotě, a nakonec stejně kapitulovat. Mohl by ještě nějaký ten čas vytrvávat, ale už by to nemělo smysl, lidé města Dina´Šam si vytrpěli více než dost nejistoty a absolutní izolace.

Mohl by se i vzdát, tak či onak to hrozilo, ale neudělá to.

Než učinil to, co následně přijde, se poradil s generály hradeb, jestli to viděli stejně jako on – Salgar chtěl znát názor svých generálů a jestli to tak viděli i vojáci, přeci jen šlo o jejich život. Všichni souhlasili. Kdyby nesouhlasili, prostě by se dnes na místě vzdal a předal město.

Brány První hradby se pomalu otevřely.

***

Aniž by kdokoliv, byť jen tušil, se 'opozice' zformovala, a to ve velké síle. Generál Ahmaší, co vedl armádu, ji zformoval tak, aby Rašovi vyzvědači nezjistili, že se komplikovanou strategií shromažďovali na dost nepředpokládaném místě – v nejširším úseku Rudých dun, v pásmu mezi řekami Severní Ašar a Prostřední Tašír.

Kdyby Rašovi vyzvědači zjistili, že se zformovala armáda, která by mohla prorazit obléhání, by Raš podnikl protiopatření, poslal by dost velkou armádu na to, aby zničila opozici předtím, než by se stačila seskupit v dostatečné síle. Raš věděl, že se tak dělo, ale díky brilantnosti generála Ahmaší, věřil, že neměl dostatečné síly na to, aby cokoliv podnikl. Síly, které zformoval v jedné zapomenuté oáze. Ahmaší dost riskoval, místo, které vybral pro shromáždění, bylo velice odlehlé a zásobování bylo dost komplikované.

To byl jen jeden z risků, které se vyplatily.

Ten největší risk byl, když se vydal na pochod přes rozlehlé písečné duny… trvalo dny než armáda překonala rozlehlou oblast, kde vládly rudé duny, a bez obětí se to neobešlo, ale zvládli to. I když zvládli překonat moře dun, stále jim čekal dlouhý pochod a stále hrozilo, že budou zpozorovány. Tedy museli pochodovat, aniž by se přiblížili nějakému městu na dohled.

Když už se blížili k cíli, Ahmaší znova zariskoval a na noc se s armádou utábořil – rozdělání ohňů bylo přísně zakázáno – noci v poušti byly proslule chladné, ale vojáci to museli zvládnout. Mnoho velitelů bylo proti. Měli dost pádné, oprávněné námitky, ale Ahmaší si všímal vyčerpání vojáků a stál si za svým. Potřebovali si odpočinout, byť v chladu noci, než se střetnou s nepřítelem.

Když bylo brzké ráno, se sedmdesát tisíc vojáků vydalo na pochod.

***

"Princi Raši!"

Raš, stojící u stolu s papíry a mapami, ve velitelském stanu, se ohlédl za naléhavým hlasem. Pozvedl tázavě obočí.

"Brány, princi, brány se otevřely!"

Posel hluboce a rychle za sebou dýchá. Musel uběhnout kus cesty. Čelo měl orosené potem.

"Tak mluv! Chtějí se snad vzdát?"

Posel polknul. Oči měl rozšířené, těžko říci proč.

"Princi, oni… oni útočí!"

"Cože?!"

Raš rozšířil oči údivem.

To bych do tebe neřekl, bratře.

Udivilo ho, že se Salgar rozhodl pro boj.

Že by na tom se zásoby byli hůře, než jsem si myslel?

Zamyšleně si promnul bradu. V duchu zavrtěl hlavou. Určitě měli zásoby ještě tak na dva, možná i tři měsíce, pokud by se šetřilo.

Nemohl si pomoci a pousmál se.

Salgar musel dojít k přesvědčení, že vytrvávat už nemělo smysl. Přestal doufat v tom, že přijde pomoc, tedy se rozhodl to ukončit. Mohl se prostě vzdát, ale rozhodl se pro vzdor.

Hodlal umřít v boji.

Budiž, pomyslel si obdivně.

V koutu své mysl zároveň pocítil lehký dotek smutku. Mávl s rukou v rezolutním gestu:

"Ať se armáda připraví! Bude se bojovat!"

Posel se rázně uklonil a vyběhl ven ze stanu.

Ať to dnes dopadne jakkoliv, dnes, po dvou letech, to skončí.

***

Dvacet tisíc obránců Dina´ Šam – Sluneční město ve volném překladu, vyrazilo vstříc nepřáteli, který vyrazil, jako odpověď, naproti odvážným útočníkům. Rašova armáda připomínala přívalovou vlnu.

Salgar Olam Ahan rodiny Tal´ Mašír, klusem vedl své vojáky s do nebe pozvednutou šavlí. Za bojového pokřiku se obě armády k sobě přibližovaly s důrazným odhodláním to dnes skončit.

Armády se srazily, jako když se přívalová vlna srazí o vysoký útes.

***

Krátce po vypuknutí bitvy, která se zapíše do dějin jako: Bitva Bratrů, se Ahmaší a jeho armáda objevila na dohled města.

Ze své pozice měli dobrý výhled na rozpoutanou bitvu.

Netrvalo dlouho, než si Ahmaší uvědomil, co se dělo. Ať situace vznikla za jakýkoliv důvodů, dnešek byl tím, kdy to skončí.

Generál 'opozice' dal povel, aby se armáda nachystala k brzkému boji. Museli jednat, dokud měli čas, aby zachránili odvážné obránce města. Ať je vedla sebevětší odvaha, stáli proti obrovské přesile.

***

Salgar si to uvědomoval.

Tohle prohrají, ale prohrají tak, jak chtějí oni.

Stojí proti davům.

Šavli měl skropenou od krve, i na sobě měl krev, převážně padlích nepřátel. Ale i sám krvácel z menších či větších řezných ran. Paže mu omdlévaly vyčerpáním, oči měl rozšířené bojovým nabuzením, ale i hrůzou i strachem, z nichž čerpal sílu a odhodlání – smysly byly napjaté bojem. Po tváři mu stékal pot.

Všude kolem se bojovalo a umíralo.

Salgarovi vojáci začínali podléhat přesile a byly postupně tlačeni k hradbě města, kde je čeká postupná smrt.

Stále nevěděli o tom, že se ze severu blížila spojenecká armáda. Ale Raš to brzy zjistil.

Raš byl ohromen, když ten samí posel, co mu předtím sdělil o útoku z města, mu sdělil, že se ze severu blížila velká armáda. V ten moment, v momentu ohromení, si uvědomil, že prohrál. Měl velkou armáda, ale na jedné straně bojoval s obránci města, byť podléhali, stále měli značný počet, se na ně žene velká armáda ze severu, jež pozorovatelé odhadli na sedmdesát až osmdesát tisíc vojáků – počty byly téměř vyrovnané, ale nová armáda měla moment překvapení a Rašova armáda na to nebyla připravená, nemluvě o tom, že byla roztáhla po celém oblouku města. Útočník měl výhodu soustředěných sil, a to bude rozhodující.

Pocit triumfu, jež Raš pociťoval, vystřídal pocit prohry, ale i zvláštní pocti uvolnění. Netrvalo dlouho, než se rozhodl. V ten moment pochopil, proč se jeho bratr rozhodl pro útok, byť věděl, že zákonitě prohraje.

Trpce se usmál, oči se mu zaleskly odhodláním.

Tasil šavli a vydal se na bojiště.

Rozhodl se umřít v boji. Věděl, kdyby bitvu přežil, by na zbytek života skončil v žaláři, a to za přimluvení bratra, jinak za to, co udělal, by ho čekala brzká smrt na popravišti.

***

Bitva byla krátká.

Když bylo jasné o vítězství, se Rašovi velitelé postupně vzdávali, až lomoz bitvy skončil. Vojáci se pokorně vzdávali, netoužili bojovat se soukmenovci.

Vítězové neoslavovali, místo toho oplakávali padlé bratry a sestry, jedno na čí straně byli.

Salgar na jednom koleni klečel u Rašova těla.

Raš Olam Ahan rodiny Tal´ ´Mašír padl udatnou smrtí.

Vojáci, co postávali kolem, mu vzdávali poslední čest.

Bylo jedno, že byl jejich nepřítel – nepřítel Jeho Milosti, co se pokusil o jeho smrt a chtěl převzít vládu. Každý věděl, že miloval svůj lid, svoji zemi a bojoval za to, aby se národ pozvedl a stal se znovu silným. Nikdy na něj nebude vzpomínáno ve zlém – ne, budou si pamatovat muže, který neváhal bojovat za své ideje, byť netoužil po krveprolití, ale nebál se toho, a nebál se i ušpinit vlastní ruce.

Raš se stal pojmem Odhodlání a Vůle.

Salgar sklopil bratrova víčka.

Vybavil se mu pohled na otce, jenž posmrtně vypadal, že poklidně odpočíval. Došlo mu, jak moc se vlastě Raš podobal jejich otci.

Doufám, že jsi našel klid, pomyslel si naplněný žalem.

Po chvilce si uvědomil, že po celou dobu, co klečel u bratrova těla, měl vlhké tváře od slz.

Ano, Raš doopravdy našel klid – našel klid v tom, že Altonská poušť byla v dobrých rukou, ale to už se nikdo nedozví, co byly jeho poslední myšlenky, než padl v boji.

Raš Olam Ahan, byl se ctí zpopelněn a sám Salgar rozsypal bratrův popel na vysoké duně, kde se stal součástí pouště.

Dodatek: Jistě vás neušlo, že jméno rodiny bratrů se neshoduje se jménem rodiny otce, je to tím, že jméno rodiny se dědí po matce. Když pár utvoří svazek, jména rodiny si nechávají. Tedy je obecné přání, mít v rodině vždy aspoň jednu dceru, která dál ponese jméno rodiny.