Bitva na konci války

Anotace: Krátký střípek z jedné bitvy jednoho světa, jež jsem měl dlouho v hlavě. Mini povídka, scéna bitvy na konci války, kde se rozhodovalo o všechno...

Vítr odvál kouř, odhalila se tak žena v zakrvácené zbroji, meč držela volně, po čepeli tekly krůpěje krve, sbíhaly se v žlabu čepele, krev následně tekla k zlomené špici meče – rudé kapky se zachytávaly na zlomeném hrotu, pokaždé se chvíli chvěly, než dopadly na zem, kde byla zem ztmavlá krví. Následující, silnější poryv větru zavlál volnými blond kadeřemi, místy zcuchané, špinavé a ztvrdlé krví, svou i svých protivníků.

Zavřela šedavé oči.

Z rány na tváři se klikatila zaschlá krev.

Otevřela oči, vítr zavlál v ten moment silně, kouř se roztáhl jako závoj, odhalilo se tak bojiště poseto těly, posety šípy, které byly hojně zabodnuté i do země, když minuly svůj cíl…

***

Podívala se skrz okraj štítu k obloze, klekla si, nastavila štít… následoval dunivý déšť šípů… Sykala námahou, v paži cítila každý dopad šípu. Dívala se kolem, všude panoval bitevní chaos. Sledovala jak smrtonosný déšť zabíjel muže a ženy ve zbrani, spolubojovníky. Sledovala jak umíraly, jak krvácely, přitom zněly válečné bubny…

***

Vykročila. Stále držela meč. Překračovala těla spolubojovníků tak i nepřátel. Roztřepený cop se houpal ze strany na stranu, tak jak šla. Pod tou špínou se pomalu nedaly rozeznat blond vlasy…

***

Bubny zněly široko daleko. Hluboce dýchala, meč měla od krve, rozhlížela se, panoval bitevní ryk, kam se podívala, tam se bojovalo. Bojové linie byly nesourodé. Uslyšela dunivý sykot. Podívala se nahoru, zřela tak ohnivé střely, za nimiž se táhnuly chvosty černého kouře, vystřelené z těžkých katapultů…

***

Šla jako by ve snu. Kouř se vířil, cáry se mísily, následně trhaly na nové. Míjela bez povšimnutí ohořelá těla, kde byly i mělké krátery po střelách…

***

Odrazila protivníkův úder, který mířil na její krk. Pohlédla nepříteli do očí, všude kolem se bojovalo, bojový ryk se mísil s řevem umírajících. Bubny zněly třeskutě, rytmicky.

Přešla do protiútoku, tlačila nepřítele finty a přímými údery, nevnímala, jak ji po tváři tekla krev. S řevem se vrhla vpřed…

***

Kráčela bojištěm… panovalo zvláštní ticho. Místy viděla kráčející osoby, hledající své padlé přátelé, hledající ty, jež přežily. Všude kolem ní se tyčily násady kopí, mnohé byly zabodnuté v tělech, z mnohých stále tekla krev.

Podívala se dolů. Boty měla od krve. Zem byla rozbahněná krví. Cítila ji. Onen rezatý pach krve, cítila i pach smrti. Tvářila se bezvýrazně, otupěle. Tento den viděla příliš mnoho, přitom již mnoho zažila, než nastal tento den…

***

Déšť šípů padal obloukem oblohou, dopadal na bojující muže a ženy, jedno na které straně byli, smrt z nebes nerozeznával nepřítele od nepřítele.

Bubny zněly jaksi podprahově, jaksi na kraji vědomí, jako tiché, vzdálené hromobití.

Když déšť ustal, se před ní objevil jeden z temných přisluhovačů, oděný v těžkém zbroji. Nezaváhala, jako ostatní kolem, a zaútočili na zplozence temnoty.

Při jednom z jejích úderů se odlomila špička meče…

***

Noha se jí zabořila do bláta, zrudlého krví a jinými tělními tekutiny… Sykla námahou, snažila se oprostit. Bláto čachtalo, místy se tvořily zarudlé louže. Konečně se ji povedlo osvobodit, přitom málem upadla. Cítila se nesmírně vyčerpaně. Udělala několik kroků, než se zlomený hrot meče zabodl do země a koleny dopadla hned vedle, pevně se držela rukojeti meče. Pozvedla pohled k nebi, viděla jen cáry kouře, chvílemi zahlédla bělostné mraky, ploužící modrou oblohou – působilo to jako nepatřičný kontrast k tomu, co bylo na zemi, na rozlehlém bitevním poli.

S námahou vstala a vykročila, meč trhnutím vytáhla ze země…

***

Probodla jednoho z mnoha nepřátel, jež tento den, na konci války zabila. Hleděla nepříteli do očí – byla to žena v nesourodé zbroji, špinavá krví a kouřem… klesla na kolena. Přivřela oči, přestala cenit zuby bojovností. Pootočila hlavou, nedaleko od svého místa zahlédla rudého draka, jež se zaklesl v divokém boji s temnotou zkaženou wyvernou, z jejíhož těla sálala temnota, oči měla celé černé… dračí plamen rozpálilo zem kolem bojujících titánů. Drak minul, když temný tvor se vykroutil a zakousl se do jedné přední nohy…

Hlomoz bubnů postupně odezníval…

***

Zastavila se. Dívala se na mrtvá těla – rudý drak byl propletený se zdechlinou wyverny, jejíž mrtvé tělo doteď krvácelo na mnoha ranách, místy hlubokých tak, že byly vidět bělostné kosti. Kolem těl byla zem spálena tak až byla i napohled tvrdá jako kámen. Kolem nich byl široký, volný kruh, nikdo se během bitvy nepřiblížil k bojujícím titánům. A nebyli jediný.

Podobná místa na bitevním poli by se našla hned několik.

Bitva byla velká, brutální, chaotická a nesmírně krvavá…

Na její tváři se objevily první emoce, daly by se označit za zármutek – toho draka znala, mnoho let, mnoha bitvy prošel…

Prchavá emoce zmizela, na tváři převládla apatie. Pokračovala dál, minula vlající praporce, potrhané, ohořelé, vlající na násadách, zabodnuté do země…

***

Bubny zněly tiše, podprahově. Klečela na jednom koleni, oči se ji mlžily vyčerpáním, svaly ji bolely, pálily. Linii štítonošů prorazili jakýsi tvorové, čtyřnozí, ještěří vzhled – mířili přímo k ní. Zamrkala, jednou, podruhů… Vše bylo jaksi zpomalené, čas jakoby se prodlužoval, samotná chvíle začala působit nekonečně. Bitevní chaos byl tiší. V uších ji tepala krev. Srdce bušilo zrychleně. Byla smířena, že padne. Zavřela oči, čekala. Neměla sílu pozvednout meč…

Zazněl bolestní ryk oněch tvorů…

Otevřela oči. Zamrkala. Pozorovala jak se před ní zhmotnily avataři, z kamene a ohně – bojovaly s nestvůry z Dugských pustin, zkažené a ovládané temnotou…

Zamrkala. Vedle ni se objevili dvě postavy, muž a žena, ovládající avatary – elementárové, spojenci, jež měli vlil na průběh války. Oba dva byli v kožené zbroji, drželi podivné zbraně na blízko.

Zamrkala na napřaženou ruku oné ženy, podívala se ji do tváře… přijala ruku…

***

Dívala se na známou tvář. Poznala onu pohlednou tvář ženy, i muže, který ležel hned vedle. Kolem nich bylo mnoho nepřátel, fleky od ohně, hromady kamení.

Krátce zavřela oči. Když je otevřela, sehnula se a zavřela pohledné zelené oči elementárky.

Šla dál rozhlížela se. Její šedé oči byly bez lesku – působily až mrtvě. Stále držela svůj meč, z jejíchž zlomené špice kapaly rudé kapky. Šla dál, cítila, že se blížila, přidala do kroku. Náhle se však zastavila.

Padla na kolena, sedla si na paty, čepel meče položila přes stehenní chrániče. Dívala se na tělo muže, probodnuté kopím s dlouhým hrotem…

***

Přivřel modré oči, odrážel jeden výpad za druhým. Krvácel z mnoha ran. Zbroj měl místy promáčklou, potrhanou od spár tvorů, místy ožehlou plameny. Na bradě měl rudou jizvu od ohně, kterou získal z jedné z mnoha bitev války. Tvář měl skropenou potem. Krůpěje potu tvořily blátivé cestičky na tváři, špinavou od kouře, bláta a krve.

Docházeli mu síly. Uvědomoval si, že dlouho nepřežije.

Byl uprostřed bitevního chaosu.

Vítr zavlál mokrými prameny hnědých vlasů.

Udeřil na protivníka s kopím – byl to zdatný bojovník… podléhal. Smutně přivřel oči, věděl, že už ji nikdy neuvidí. Vyhnul se výpadu kopím a s pocitem, že umře, podnikl úder mečem, o jehož výsledku neměl pochyb…

***

Vedle těla muže ležel protivník, v jehož hrudi byl známý meč – krátce se tím směrem podívala. Zadívala se na tvář muže, kterého milovala, se kterým prožila útrapy války. Spolu přežili mnoho bitev, ale ne tentokrát…

Zamrkala, po tváři ji tekla osamělá slza.

Kolem nich vlály prapory, kouř vířil v chaotických tancích…

***

Pomáhala mu se nasoukat do zbroje. Podívala se mu do očí. Měly barvu jasného nebe. Její pohled oplácel. Díval se do jejích šedých očí. Pomalu mu utahovala přezky hrudního plátu zbroje, působilo to jaksi milenecky. Když byla hotova, prohlédla si jeho zbroj, jestli vše sedělo. Sama už byla ustrojena. Poodstoupila, pohladila ho po tváři, následně přes jizvu na bradě. Stále jim těly proudil dozvuk milování, které mohlo být poslední před bitvou. Uvědomovali si, že tentokrát nemusí přežít.

Otočila se a vyšla ze stanu. Nadechla se čistého vzduchu. Věděla, že čistý dlouho nebude.

Došla ke kraji skály, odkud měla výhled na nekonečné řady stanů a na formující se šiky největší armády, která se dala dohromady, jež měla vybojovat rozhodující bitvu, která rozhodne o osudu všeho…

Cítila opojení nad tím pohledem. Dusot tisíců, deseti tisíců mužů a žen otřásal zemí. Sledovala, jak se před formacemi tvořily avataři, jež povedou první úder.

Viděla těžké vrhací stroje, jež se přesouvaly na palebná místa. Vítr vlál stovky praporů a vlajek. Nadechla se zhluboka. Pohled byl až elektrizující.

Pootočila hlavou v momentě, kde nedaleko od ní přistál rudý drak, podíval se na ní, vyplázl jazyk a pokýval hlavou na dlouhém, silném krku. Otočila se, když uslyšela chlopeň stanu. Vedle ní se postavil její milovaný. Společně se dívali na formující se vojsko. Pak se zahleděli na místo, kde byly temné, rozeklané skály, ostré jako zubaté nože – tam někde se podobně srocovalo temné vojsko.

Podívali se vzájemně do očí, řekl:

"Dneškem vše končí i začíná…"

"Zase ty tvoje tajemná slova."

Usmála se, ale úsměv se nepřenesl k očím. Dál nic neříkali, věděli, že slova byla zbytečná. Oba věděli, co bude, jaké pocity měli, i to, co cítili jeden k druhému a budou cítit, až jeden z nich padne v boji, nebo oba… i když nebudou spolu tělesně, v srdci, v duchu budou, i dlouho po…